Úvaha nad Žalmem 35 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Hospodine, veď při s mými soupeři, bojuj proti těm, kdo se mnou bojují. Uchop štít a pavézu a povstaň mi na pomoc! (vv. 1-2) Nutno říci, že v 35. žalmu jde David rovnou k věci. Můžeme si povšimnout, že žalmy svědčí o nejrůznějších polohách Davidova života – píše v radosti i ve splínu, v bezpečí i v nebezpečí, píše o stavu svého nitra či o stavu svého národa. Pro nás je důležité, že ať je v jakékoli situaci, obrací se k Hospodinu.

Samozřejmě si v téměř každém učeném komentáři k žalmům přečtete, že ten a ten žalm vlastně nepsal David, ten je předexilní a ten zase poexilní, čím obsáhlejší komentář, tím více hypotéz zmiňuje, a po čase si začnete říkat. Kde brali všichni ti odborníci jistotu ke svým tvrzením? Vesměs mi to připadá jako čiré spekulace. Když si srovnám rozpoložení oněch nejrůznějších žalmů s tím, co více o Davidovi z historických knih Starého zákona, tak mi zkrátka k Davidovi „sednou“. Netvrdím, že jsem si jist, že všechny žalmy, nadepsané „Davidův“, psal skutečně David, protože opravdu nemůžeme říci, jaký je vlastně význam hebrejské předložky „le“. „Le David“ tedy může znamenat jak „Davidův“, tak „Pro Davida“. Nehájím tedy Davidovo autorství z nějakých fundamentalistických pozic. Pouze říkám, že mi připadá mnohem pravděpodobnější než všelijaké hypotézy o původu žalmů; ty mi mnohdy připadají jako vařené z vody.

Někdy se probudíme a zjistíme, že jsme terčem nepřátelského útoku. Není čas na nějaké zpytování; jde nám o život. Co by mělo být pro Božího člověka přirozenějšího než volání k Bohu? Uchop štít a pavézu a povstaň mi na pomoc! Jistě, ani David si pochopitelně nepředstavoval Boha v lidské podobě, jak se chápe štítu. Tímto způsobem však prosil Boha, aby zasáhl, aby udělal něco konkrétního. Aby viditelně zasáhl. A žijeme-li v míru s Bohem, není důvodu, proč bychom nemohli podobným způsobem prosit i my.

Vezmi kopí a uzavři cestu ke střetu s mými pronásledovateli. Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana (v. 3).

Všimněme si dvojího: Jak ve 2., tak ve 3. verši převažují zbraně a postoje obranné: štít, pavéza, uzavření cesty ke střetu… Jedině kopí může sloužit nejen obraně, ale i útoku. Kniha Daniel začíná slovy: Ve třetím roce kralování Jójakíma, krále judského, přitáhl Nebúkadnesar, babylónský král, k Jeruzalému a oblehl jej (ČEP). Je tomu vždycky tak: Babylon obléhá Jeruzalém; Jeruzalém nikdy neobléhá Babylon. Boží člověk vede zpravidla boje obranné. Hospodin je udatný válečník, ale Hospodin si nezačal. To satan vyvolal vzpouru. (John Eldredge by mohl poznamenat, že tato základní duchovní pravda se odráží v řadě krásných uměleckých děl. Vzpomeňme na Narnii nebo na Pána prstenů. Síly dobra se vlastně stále brání.)

David tedy Hospodina prosí, aby něco udělal. Aby vzal kopí. Aby uzavřel cestu pronásledovatelům. Neměli bychom ale přehlédnout slova: „Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.“

Jsme-li napadeni, pak je snad nejpodstatnější, aby k nám Bůh mluvil. Pokud k nám promluví Bůh, snášíme těžkosti, i když se navenek nic podstatného nestane. Vztah s Bohem, obecenství s ním, to je, oč v našem životě běží. Co dodávalo sílu mučedníkům Ježíšovým? Věřím, že Bůh promlouval k jejich duši.

Ať se stydí a hanbí ti, kdo hledají mou duši. Ať se stáhnou zpět a zastydí ti, kdo mi chystají zlo (v. 4).

V těchto slovech je skryta další důležitá duchovní pravda – a opět je to duchovní pravda, která má co do činění s duchovním bojem. Tvůj úhlavní nepřítel chce víc, než ti jen znepříjemnit život. Jsou chvíle, kdy jsi na tom dobře, a jsou chvíle, kdy máš pocit, že jsi zadupán v zemi. A někdo po tobě stále dupe, přestože již ležíš v bahně. Říkáš si: Co ještě chce? To mu nestačí, že jsem poražen? To mu nestačí, že vidí mé pokoření? Ne, nestačí. Nepříteli jde o víc, než aby tě zbavil dobré pověsti. Jde mu o víc, než abys přišel o přátele a spoustu dobrých věcí, z nichž ses dříve ve svém životě radoval.

Jde mu o tvou duši. Bude proti tobě bojovat, dokud neopustíš Boha. Dokud se nezřekneš víry. Dokud nebudeš Bohu zlořečit. Proto ti, kteří Božímu nepříteli sloužili nejvíce, se nespokojili s tím, že Boží věrné připravili o majetek. Šlo jim o víc: šlo jim o to, aby přinutili druhé lidi k odvolání své víry. Ano, tvůj úhlavní nepřítel ti chystá zlo, protože hledá tvou duši. (Možná porozumíš, proč v českém studijním překladu duši nevynecháváme, jak je v moderních překladech zvykem. Často je duše nahrazena slovem „život“, a na některých místech do značné míry oprávněně. Pokud ale duši zcela vynecháme, pak takový biblický překlad zastře, oč vlastně nepříteli jde. Jde mu o mnohem, mnohem víc, než aby tě připravil o život. On tě chce připravit o duši! Tomu pochopitelně „člověk tohoto věku“, abychom použili obratu ze 17. žalmu, nerozumí.)

O svých nepřátelích David říká: Budou jako plevy před větrem. To posel Hospodinův je požene. Ať je jejich cesta temná a kluzká a ať je Hospodinův posel pronásleduje (vv. 5-6).

„Pleva“ je v Písmu obrazem neukotvené nevážnosti a neváženosti. V této souvislosti sluší připomenout, že „sláva“ v Písmu je vlastně „tíže“, možná bychom mohli říci „vážnost“, „váženost“, „závažnost“.

Nedávno jsem četl informaci, že v hracích automatech a kasinech naší země se denně protočí asi čtyři miliardy korun. Rozpočty všech církví dohromady asi nedosáhnou ani deset miliard ročně. Kdo má v naší zemi větší váhu – křesťané, nebo majitelé kasin? Nicméně ti, kdo perou špinavé peníze, jsou přesto podobni plevám. Žijí v neustálém ohrožení. Bohužel, v naší zemi je neohrožuje finanční policie či státní moc obecně. Dokonce i v parlamentu si prosadili takový zákon o hazardních hrách, jaký jim vyhovuje. Mají dost peněz na osobní ochranku, dost peněz na úplatky, dost peněz na kauce, dost peněz na zbraně. A přece jsou hnáni jako plevy. Mají strach ze sebe navzájem. Žijí v neustálé nejistotě. Jednou Krejčíř, jindy Mrázek, jindy zase Pitr. Nikdy nepoznají, co je to skutečné přátelství, neboť skutečné přátelství je možné jen v pravdě. Nikdy nepoznají, co je to mír s Bohem. Nikdy nepoznají, co je to skutečná ukotvenost. A v čem je skutečná sláva. A patrně netuší, že jednou se vše obrátí, a první budou poslední a poslední první. Zapomenutí a sebeobětaví budou slavní, neboť jejich život a jejich činy byly závažné. Spočinula na nich totiž Boží sláva, kterou v tomto věku vidí pouze ten, jemuž otevře oči sám Hospodin.

V 9. a 10. verši se zdá, že Davidovi přišlo vysvobození: Ale má duše bude jásat v Hospodinu, bude se veselit v jeho spáse. Každá má kost řekne: Hospodine, kdo je jako ty? Vysvobozuješ chudého od mocnějšího, než je sám; chudého a nuzného od uchvatitele. V 11. a 12. verši je ale David opět v tísni: Povstávají zlomyslní svědkové, kteří se mě vyptávají na věci, které nevím. Odplácejí mi zlem za dobré, aby způsobili zármutek mé duši. V 35. žalmu se několikrát střídá popis trápení, vyjádření vděčnosti za Boží ochranu, předpověď pádu bezbožných. Není jasné, zda David popisuje vícekrát tutéž událost, pokaždé z jiného úhlu, či zda tento žalm zachycuje několik po sobě následujících událostí. Zdá se, že v této střední části žalmu jde o novou událost, neboť se mění i povaha opozice proti Davidovi. Tentokrát mluví David o zlovolných svědcích, kteří odplácejí zlem za dobré. Šlo o lidi, k nimž měl David předtím kladný a důvěrný vztah: A já měl za oděv žíněné roucho, když byli nemocní! Pokořoval jsem svou duši postem, ale má modlitba se mi vracela do klína. Jednal jsem, jako by mi byli přítelem či bratrem. Naříkal jsem, skláněl se, jako bych truchlil kvůli matce (vv. 13-14).

Někdy se nám může stát, že se proti nám někdo obrátí, a my vůbec netušíme, jaký k tomu mohl mít důvod. Dlouho jsme vůbec netušili, že vůči nám chová nějaké negativní city. „Čistému vše čisté.“ Bezelstný člověk bývá mnohdy svým způsobem naivní. Protože sám k jiným žádnou nenávist nechová, nedokáže si představit, že by ji někdo mohl chovat vůči němu. Proto může být bezelstný člověk velmi hluboce zraněn. Na druhé straně, právě tato bezelstnost je mu na druhou stranu ochranou: ani v takové složité a bolestivé situaci nepodlehne pokušení pomoci si vlastní rukou.

Ne, že by byl David citově impotentní. V následujících verších dává svým emocím průchod. (Upozorňuji, že následné verše jsou nesnadné a přeložil jsem je poněkud netradičně. Tento překlad se v oficiálním českém studijním překladu neobjeví, neboť tento překlad je kolektivní dílo; sám za sebe ale považuji za vhodné, uvést ho alespoň zde.) A oni se radovali z mého pádu, dávali se dohromady, spojili se proti mně, křiváci, a já to nevěděl. Odtrhli se a nemlčeli. Bezectní šašci z mejdanu na mě skřípou zuby (v. 15-16).

V takové situaci se můžeš ocitnout i Ty. Budeš si třeba připadat hloupě, protožes nijak netušil, že ti, které jsi považoval za své přátele a kterýms přál jen dobré, se už proti tobě dávno umluvili. Přesto buď rád, žes byl bezelstný! Je lepší zůstat bezelstný a pak pochopit, že na tebe jiní ušili boudu, než být sám křivákem a šít boudu na jiné! Naivita sama o sobě žádnou ctnostní není, ale za všech okolností je lepší být podvedeným než podvádějícím, naivkou než křivákem.

David by si pochopitelně přál, aby Bůh zasáhl (v. 17): Jak dlouho se na to budeš dívat, Panovníku? Odvrať mou duši od zkázy, zachraň mou jedinou před lvíčaty! Ale i v této chvíli prosí více za to, aby jeho vlastní duše unikla zkáze, než aby byli potrestáni jeho nepřátelé. A jeho duše unikne zkáze, pokud David nepodlehne pomstychtivosti a sebelítosti. Jinými slovy, pokud se nepřestane dívat na Hospodina. Jsi-li v takové situaci, že tě zradí ti, za něž ses modlil a kvůli nimž ses postil, uděláš dobře, pokud budeš pokračovat v tom, cos dělal doposud. Ostatně, kdo potřebuje modlitbu víc: člověk bezelstný nebo křivák? Jak se ale za křiváka modlit? Jistě neuděláš chybu, pokud se budeš modlit, aby se setkal s Boží svatostí, dobrotou a milostí, a dostal od Boha dar pokání a víry. Je možno se takto modlit bez jakékoli sebelítosti.

I uprostřed těžkých osobních zápasů nesmíme ztratit ze zřetele, proč jsme tady: Jsme tady, abychom oslavovali Boha. David si to připomíná v následujícím verši: Budu ti vzdávat chválu ve velikém shromáždění, mezi nespočetným lidem tě budu chválit (v. 18). Ano, uprostřed takové tísně je těžké nevrátit se ke svým prožitkům aktuální situace: Ať se nade mnou mí zrádní nepřátelé neradují. Ti, kdo mě bezdůvodně nenávidí, mhouří oči. Ti nemluví pokojně! Proti poklidným v zemi vymýšlejí zradu. Otvírají na mě svá ústa a říkají: Cha cha! Naše oči to vidí! (vv. 19-21).

Lidé, kteří chtějí škodit, kteří mají nečisté úmysly, se často tváří, jakože jsou nad věcí. Často se snaží vyvolat dojem, že to spravedlivý je nějaký divný, že je nějak mimo: je zákoník, jenom něco předstírá, „potřebuje pomoci“. Lidé podlí se často tváří velmi vyrovnaně. A nemá cenu si zastírat, že někdy tím bezelstného člověka mohou na čas zmást.

Opět: bylo by kardinální chybou, oplácet stejnou mincí a také se snažit být „nad věcí“. David místo toho znovu volá k Hospodinu (v. 22-23): Hospodine, ty vidíš – nebuď hluchý! Panovníku, nebuď mi vzdálen! Vzbuď se, procitni k mému soudu, můj Bože a můj Pane, a veď mou při! Jako už mnohokrát, i zde zaznívá Davidova touha po ospravedlnění. David si nevystavuje dobré vysvědčení sám. A rovněž ví, že není povolán, aby vystavil špatné vysvědčení svým osočovatelům.Touží po Božím soudu:

Suď mě podle své spravedlnosti, Hospodine, můj Bože – ať se nade mnou neradují, ať si v srdci neříkají: Cha, to jsme chtěli! Ať neříkají: Zhltli jsme ho! Ať se společně stydí a hanbí, kdo se radují z mého trápení! Ať obléknou hanbu a potupu ti, kdo se nade mnou vyvyšují (vv 24-26).

Z těchto posledních veršů by se mohlo zdát, že není tak docela pravda, co jsem psal výše, totiž že Davidovi nejde o pomstu. Přeje přece svým nepřátelům, aby oblékli hanbu a potupu. Nicméně čtěme pozorně: David na své nepřátele – přinejmenším v tomto žalmu – nesvolává zkázu, zradu, hromy a blesky. Přeje jim, aby se „společně styděli a hanbili“. Stud a hanba má ovšem polohy velice blahodárné. To když nás Duch svatý usvědčí z hříchu. Bůh jistě nechce, abychom se donekonečna styděli a hanbili. Jestli jsme se ale nikdy před Bohem nestyděli a nehanbili, pak to znamená, že jsme nikdy nečinili pokání, a Pán Ježíš jasně říká, že nebudeme-li činit pokání, zahyneme (Lk 13,5).

David přeje svým nepřátelům zahanbení, přátelům naopak radost (v. 27): Ať výskají, ať se radují příznivci mé spravedlnosti! Ať stále říkají: Veliký je Hospodin, jenž dopřává pokoj svému služebníku! Opět čteme pozorně: Nejde mu o tom, aby jeho příznivci volali: „Veliký je David!“ Chce, aby byl v celé situaci oslaven Hospodin. Chce, aby ti, kdo milují spravedlnost, věděli, že Hospodin svému služebníku skutečně dopřává pokoj, přestože Boží služebník musí procházet mnoha zkouškami a příkořími.

V posledním verši pak David znovu vyjadřuje svůj životní program: Můj jazyk bude opakovat tvou spravedlnost, každý den bude opakovat tvou chválu.

Sloveso, které zde překládám „opakovat“, může rovněž znamenat „rozjímat“ či „přemítat“. David – podobně jako třeba Jozue – patrně skutečně mluvil, byť potichu. Jeho rozjímání či přemítání nemělo podobu vágních pocitů či nálad, ale bylo skutečně oděno do slov – účastnil se ho i Davidův jazyk. Boží chvála a Boží spravedlnost má totiž konkrétní obsah; pro nás je to něco, co se děje mezi námi a Bohem; něco, o čem lze hovořit či vydávat svědectví.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru