Úvaha nad Žalmem 34 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

34. žalm je jeden z těch, které mají situační nadpisek: Davidův žalm. (Když změnil své chování před Abímelekem. Ten ho vyhnal a David odešel.) Druhou zajímavostí tohoto žalmu, je, že je abecední – verše, jak jdou postupně po sobě, začínají jednotlivými písmeny hebrejské abecedy. (Celkem je alfabetických žalmů sedm – 25, 34, 37, 111, 112, 119 a 145. K nim ale nutno přičíst i dvojžalm 9-10, který je rovněž alfabetický, byť ne zcela důsledně.)

Se situačního nadpisku plyne se zdá, že David psal tento žalm ve velmi nepříjemné situaci. Přitom když se do 34. žalmu začteme, vidíme, že nepatří k těm žalmům, které jsou psány ve veliké vnitřní tísni. Patří k těm klidnějším. Jak je to možné? Myslím, že je to dáno skutečností, že naše „vnější zmatky“ a „vnitřní zmatky“ spolu sice zpravidla souvisí, rozhodně však nefungují jako spojité nádoby. Kdybychom se podívali do životopisů Božích lidí (ale podobný jev bychom našli i v dějinách umění), zjistili bychom, že nejeden člověk napsal své vrcholné dílo poté, co byl odněkud vyhnán. Koneckonců, je to logické, že nejkrásnější dílo vznikne spíše na poušti než v lunaparku. A že Boží inspiraci přijmeme spíše v osamění než na vrcholu (lidské) slávy.

Pak bych chtěl upozornit ještě na jednu věc. V nadpisku se píše, že David své chování „změnil“ před Abímelekem; v 1. Samuelově 21, která zřejmě popisuje tuto situaci, se ovšem onen pelištejský král jmenoval Akíš. Možná někdo řekne, že je tu v Bibli rozpor. V komentářích jsem ovšem našel vysvětlení, že „Abímelek“ bylo možná obecným označením pelištejských králů; ostatně toto jméno (či označení) etymologicky znamená „Můj otec je král“, případně „božstvo Melek (=Král) je můj otec“. Přiznám se, že tyto věci mne na žalmech (a na Písmu celkově) zajímají také, ale jen okrajově. To se ale opět ocitáme v nebezpečné blízkosti otázky, jak je možné, že Písmo je Boží Slovo. Může obsahovat chyby? Písařské omyly? No, koneckonců bylo psáno na papyru či pergamenu či hliněných tabulkách, které jsou rovněž nedokonalé a podléhají zkáze. A přece věřím, že Bůh nám i skrze tato nedokonalá média poslal své Slovo. Objektivně to těžko někomu dokážete, ale pokud věříte v Boha Stvořitele, co myslíte, dokáže se postarat, aby se nám dostalo jeho Slova, pokud se pro to rozhodne? Já o tom nepochybuji. A znám Boha natolik, že dobře vím, oč je pro přijetí Božího Slova důležitější mít otevřené, pokorné srdce, než ho mít psáno zlatým písmem na dokonalém pergamenu bez jediné písařské chyby.

David je tedy vyhnán od dvora pohanského krále, dál vede život psance, a začíná svůj žalm: V každém čase budu dobrořečit Hospodinu. V mých ústech bude ustavičně jeho chvála.

Není lepší čas pro takové rozhodnutí, než když tě odněkud vyženou. Budeš-li dobrořečit Hospodinu na poušti, je naděje, že mu nepřestaneš dobrořečit ani tehdy, když tě povolají zpět a prohlásí králem, což se ostatně Davidovi stalo. Dobrořečíš-li Bohu, když k tomu nemáš žádné publikum a v situaci, kdy by si případné publikum řeklo, že k takovému dobrořečení nemáš žádný důvod, pak je to patrně opravdu mezi tebou a Bohem. Nejsi v podezření, že si na něco jen hraješ nebo že chceš jen zmást lidi kolem sebe.

Je to také velmi správné rozhodnutí. Když tě odněkud vyženou, mohl za tím stát satan, kterému jde o to, abys začal reptat, stěžovat si a litovat se, tedy aby z tvých úst vycházel přesný opak Boží chvály. Můžeš být zcela osamělý, ale takovým davidovským rozhodnutím jsi už vyhrál rozhodující bitvu.

Na poušti můžeš být krátce nebo dlouze, ale velmi pravděpodobně tam nebudeš do konce života. I na poušti zůstáváš společenským tvorem. David na poušti nebyl dlouho sám. Pokračuje: Má duše se chlubí v Hospodinu. Pokorní to uslyší a budou se radovat (v. 3). No, možná to uslyší i nepokorní, ale nepoznají, oč se jedná. Nebo se nebudou radovat. Pokorní ale rozpoznají – a radují se – z člověka, jehož duše se chlubí v Hospodinu. V přítomnosti takového člověka se totiž cítí bezpečně.

Velebte se mnou Hospodina! Vyvyšujme společně jeho jméno! Snad se dá říci, že v těchto větách David shrnuje svůj životní program. David žil v dobách, kdy bylo běžné, že Panovník vnucoval poddaným svou vůli. Nemá smysl zastírat, že tak mnohdy činil i David – taková byla doba. O demokracii David nic nevěděl. U tohoto programu – smíme-li to tak nazvat – si ale David zřejmě uvědomoval, že jej nelze jiným vnutit. Lze jít pouze příkladem. A David hned v následujícím (5.) verši říká, proč on velebí Hospodina: Hledal jsem Hospodina – a odpověděl mi! Vysvobodil mě od všech mých děsů! Mluví v jednotném čísle; každý totiž potřebuje udělat svou osobní zkušenost s Bohem.

Někdo by mohl namítnout, že Bůh by měl být chválen spíše za to, jaký je, než za to, co dělá. Vztah člověka k Bohu je ale v mnohém (nikoli ve všem) podobný vztahu člověka k člověku. I v mezilidských vztazích poznáváme, jaký někdo je, nejprve z toho, co dělá. Když vám někdo nesobecky pomůže, usoudíte, že je to laskavý člověk. S Bohem je to stejné: uděláme-li s ním osobní zkušenost, přestávají nám jeho přívlastky („jaký Bůh je“) připadat jako prázdná abstrakta či jako pouhé teologické poučky. Proto David o pár veršů dál vyzývá své posluchače: Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý (v. 9).

Pán Ježíš, který je obrazem Božím, tento Boží postoj demonstroval ve vztahu ke svým učedníkům. V 1. kapitole Janova evangelia je psáno, že dva Janovi učedníci šli za Ježíšem a ptali se ho: Mistře, kde bydlíš? Ježíš jim odpověděl: „Pojďte a uvidíte“. Myslím si, že tato slova říkal ve smyslu: „Pojďte se podívat.“ V tu chvíli je ještě nepovolal za učedníky. Věděl, že ho nejprve musí osobně poznat. Až po zázračném rybolovu (kdy Ježíš něco udělal) poznali, kým je, a on je povolal, aby šli za ním a stali se rybáři lidí.

Ne vždy nám Bůh říká, abychom ho „vyzkoušeli“. Chci upozornit – přestože riskuji, že mne Aleš Franc označí za učitele prosperity – na jedno místo, kde Bůh výslovně říká: Sneste všecky desátky do obilnice, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte (Malachiáš 3,10 Kr.).

Já jsem takto Boha vyzkoušel. Začal jsem platit desátky v v nejkritičtějším období svého života, kdy jsem měl opravdu nouzi. Nehlásám zde, že křesťané jsou povinni platit desátky, neříkám, že budeš-li platit desátky, budeš určitě bohatý, ale mohu říci: Osobně jsem v této věci poslechl Boží slovo z Malachiáše 3,10, a od té doby jsem nikdy netrpěl skutečnou nouzí. Okusil jsem, že Hospodin je dobrý. Je to mé osobní svědectví; chce-li se někdo přít, partnerem mu nebudu. Nikomu jsem nikdy placení desátků nenařizoval, ale mnohé jsem vyzval – a všechny vyzývám i nyní: Zkuste Hospodina! Věřím, že uděláte stejnou zkušenost: Hospodin vám otevře průduchy nebeské.

Vraťme se ale ještě k předchozím veršům. V 6. verši David říká: Ti, kdo na Něj hledí, budou zářit. My tuto pravdu známe spíše od apoštola Pavla, z 2. Korintským 3,18: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně…“ (ČEP).

Možná se dá říci, že v našem duchovním životě jde o to, abychom hleděli na Pána. Můžeme při tom vzpomenout na Marii, sedící u nohou Ježíšových. Hleděla na jeho tvář a vstřebávala jeho Slovo. Slova „hledět na Pána“ mohou být prázdnou frází, ale také vyjádřením zásadního životního postoje, do nějž se neustále vracíme. Hledět na Pána znamená v každé životní situaci se ptát, co na to On. Ježíš neustále hleděl na svého Otce. Proto zářil – byť možná trochu jinak než Mojžíš, ale přitom neskonale více! Tuto zář ale vnímali jen někteří. Nejintenzivněji ji prožili Petr, Jakub a Jan na Hoře proměnění. Jako Otec, i Syn svou slávu skrývá – a dle svého uvážení ji někomu zjeví. Pokud věříš v Boha Stvořitele, pokud jsi pochopil cokoli z Božích věcí, je to jen proto, že ti Bůh otevřel oči. Můžeš na něj hledět, jen pokud se ti zjevil. Ale současně je to tvé rozhodnutí – rozhodnutí, které musíš vlastně neustále obnovovat.

V osmém verši čteme: Hle, Hospodinův anděl je kolem těch, kdo se ho bojí, a vytrhuje je. (Hebrejská věta je postavena takto, z hlediska češtiny trochu nedůsledně – slůvko „ho“ se jistě týká Hospodina, nikoli anděla.) Slova „je kolem“ v hebrejštině mohou znamenat „stanuje“ nebo „vojensky se položil“, jak je to přeloženo v některých jiných souvislostech.

Poprvé se v Žalmech setkáváme se slovem „anděl“. (Nepíši, že se poprvé setkáváme s andělem, protože „synové Boží“ z Ž 29,1 byli možná také andělé.) Toto slovo zní hebrejsky malak a podobně jako řecké angelos znamená „posel“. Rozhodli jsme se ale zachovat slovo „anděl“, protože zvážíme-li, co andělé dělali, pak se rozhodně nedá říci, že by fungovali výhradně (ba ani předně) jako poslové. Platí to i o tomto místě. Poslové vyřizují poselství; k jejich „popisu práce“ nepatří vojenská ochrana těch, k nimž jsou posláni. Kromě toho pod slovem „posel“ si zpravidla představíme člověka. Bibličtí andělé jsou duchovní bytosti odlišné od člověka a lidé je zpravidla nevidí – pokud jim Hospodin neotevře oči.

Studovat anděly v Písmu je velmi zajímavé. Často jsou přímými účastníky duchovního boje. Zasahují do běhu věcí lidských – ostatně o tom mluví i tento žalm – nicméně způsobem, který lidem zpravidla není zřejmý. A nebývá jim zřejmý dokonce ani v tom případě, když jim Hospodin otevře oči a oni anděla spatří. Anděla spatřil i Jozue – viz 5,13-15 (citováno dle ČEP):

Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: "Patříš k nám nebo k našim protivníkům?" Odvětil: "Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel." I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: "Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?" Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: "Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté." A Jozue tak učinil.

Pročítáte-li dále knihu Jozue, už se s „velitelem Hospodinova zástupu nesetkáte. Nevíme, zda a jak zasáhl do bojů. Předpokládám, že nějak ano; Písmo o tom ale mlčí. Proč se tedy Jozuovi vůbec zjevil? Možná ze stejného důvodu, proč píšu tyto řádky: abychom nezapomínali, že to, jak se naše boje jeví nám, nemusí být totožné s tím, jak se jeví v duchovním, neviditelném světě.

David pokračuje výzvou a zaslíbením: Bojte se Hospodina, jeho svatí! Ti, kdo se ho bojí, netrpí nouzí! Lvíčata strádají a hladovějí, ale hledající Hospodina nemívají nedostatek v ničem dobrém.

Těžko popírat, že se zde setkáváme s jednoznačně materiálním zaslíbením. Nemyslím, že se zde setkáváme se zaslíbením prosperity; rozhodně ale jde o zaslíbení, že nebudeme trpět materiálním nedostatkem.

Je to kontroverzní téma a výklad tohoto žalmu není místem, kde by bylo možno ho probrat v celé šíři. Kontroverze v moderní době je dána určitým zmatením pojmů. Učení prosperity vzniklo v prosperujících zemích. Po pravdě řečeno, z hlediska obyvatelstva chudších zemí třetího světa nemůže obyvatel Spojených států či valné části Evropy neprosperovat, pokud není vyložený lajdák. Prosperita ve Rwandě je asi něco zcela jiného než prosperita v Austrálii. Zdá se mi, že kazatelé prosperity mnohdy zaměňují biblické zaslíbení, že Boží člověk nebude trpět nedostatkem, za příslib, že se bude topit v nadbytku.

Slyšel jsem takové kazatele prosperity na vlastní uši. Jeden z nich se vytahoval, že má dobré auto, a jako příčinu udával, že o to dobré auto prosil Boha a Bůh mu ho dal. Myslel jsem v tu chvíli na některé své známé dobré křesťany z třetího světa či misionáře, kteří rozhodně žádným nadbytkem netrpí, a přemýšlel jsem o tom, jak asi nadšené kázání tohoto muže vnímá Bůh. Ostatně, přemýšlel tento muž o tom, jaká je asi víra mnohých oddaných božích služebníků, kteří žijí na mnohem nižší úrovni, než on, a ještě tři čtvrtiny svého příjmu věnují chudým nebo na (jiné) Boží dílo? Ne, učení o prosperitě je možné jen v prosperujících zemích a více vypovídá o tom, oč jeho hlasatelům jde, než o Božím charakteru.

Jiná věc je ale ona zaslíbená „absence nedostatku“. Zde jsme na mnohem bezpečnější půdě, i když i na této půdě radím k pohybům velmi obezřetným. Osobně věřím, že Písmo skutečně takové zaslíbení obsahuje. Můžeme se nad ním položit otázku, zda platí pro mě, a jak pro mě platí. Už jsem psal o desátcích; začal jsem je platit, když jsem nouzi trpěl, a od té doby se můj finanční stav neustále zlepšoval. Nedostatek zmizel vlastně ihned; relativně chudý jsem byl ještě dlouho. Ano, osobně mohu potvrdit Davidova slova.

Problém nastane, když se setkáme s člověkem, který je Boží (nebo alespoň máme dobré důvody si to myslet), a přitom trpí nedostatkem. (Nemám nyní na mysli Boží lidi v opravdu chudých zemích, to je opět jiná kapitola; mám na mysli Boží lidi trpící nedostatkem mezi námi.) Varuji před myšlenkou, která by nám mohla snadno blesknout hlavou: „S jeho vírou patrně nebude něco v pořádku“. To je přesně aplikace Božího slova, které bychom se měli na hony vyhnout. Ovšem s jednou výjimkou: Jsme-li duchovní autoritou takového člověka (pastorem, starším vedoucím skupinky), měli bychom se nouzí svého bratra či sestry zabývat. A skutečně můžeme zjistit, že nějak „špatně věří“. Osobně bych si ale tipnul, že ve většině případů zjistíme nikoli že špatně věří, ale že špatně hospodaří. I tak potřebuje pastýřskou pomoc, byť velmi prozaickou.

Jak se tedy zabývat tímto zaslíbením, pokud sami netrpíme nouzi? Well, mám jeden nápad: Porozhlédněme se, zda nějaký bratr netrpí nouzi v naší blízkosti. Co když Bůh volá právě nás, abychom jeho nouzi ulevili? Co když právě my jsme „Božími posly“, kteří mají být Božími nástroji, aby se zaslíbení o „absenci nedostatku“ na našem bratru či sestře naplnilo?

Dvanáctým veršem se dostáváme do druhé, poněkud odlišné poloviny žalmu. Následující tři verše (12-14) zní:

Pojďte, synové, a poslouchejte mě – vyučím vás Hospodinově bázni. Který člověk si oblíbil život a miluje dny, aby viděl dobré? Střez svůj jazyk před zlem a své rty před falešnými řečmi.

Dobrá zpráva je i to, že Hospodinově bázni lze vyučit. Hospodinova bázeň přitom není něco, co by nás omezovalo a připravovalo nás o radost ze života – vždyť v dalším verši klade žalmista otázku: Který člověk si oblíbil život a miluje dny, aby viděl dobré? Hospodinova bázeň není nějaký život v náboženském strachu. Vzpomínám si na jeden rozhovor, o němž mi počátkem osmdesátých let říkal dobrý přítel Pavel Kábrt. Mluvil na ulici s nějakými lidmi, a říkal jim, že se bojí Boha, a proto se nebojí lidí. Jeden z mužů, které oslovil, otevřeně přiznal: „To já se Boha tedy nebojím. Ale lidí jo.“ Hodně jsem o tom přemýšlel a vskutku tomu tak je: bázeň před Bohem je nepřímo úměrná strachu z lidí. Čím více se bojíš Boha, tím méně se bojíš lidí; tím méně jsi na nich závislý. Čím méně se bojíš Boha, tím více ti hrozí, že se zapleteš s lidmi způsobem, který povede ke strachu a různým spoutanostem.

Jaká je tedy první podmínka, abys v životě viděl dobré? Střez svůj jazyk před zlem a své rty před falešnými řečmi. Podrobněji je toto téma rozvedeno ve třetí kapitole epištoly Jakubovy. Píše se tam o tom, že pokud někdo ovládá svůj jazyk, ovládá celý svůj život. Ovládání jazyka je cestou k nejvyšší dokonalosti, jaké můžeme na této straně nebe dosáhnout.

Pokud budeš svůj jazyk střežit před zlem – před pomluvami, reptáním, prázdným mluvením – tím více se ti bude pročišťovat zrak, abys viděl dobré. Když budeš lidi povzbuzovat a chválit, budeš je mít i víc rád. Oblíbíš si život.

David pokračuje: Odstup od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj (v. 15).

Po výzvě, abychom se naučili správně používat jazyk, následuje výzva „odstup od zlého a čiň dobré“. Myslím, že pro člověka, který zvládne svůj jazyk, je naplňování této výzvy podstatně snadnější. Ano, ani křesťané se neshodnou vždycky, co je „zlé“ a co je „dobré“. Většinou ale mají jasno v tom, že existuje nějaké zlo a nějaké dobro. Ostatně v tom měla jasno naprostá většina civilizací. Až naše postmoderní společnost v tom jasno nemá – a programaticky mít nechce. Ilustrací je nedávný výrok jednoho z poradců pana prezidenta Klause: „Dějiny vnímám jako souboj dobra se svobodou. V tomto souboji stojím na straně svobody.“ Opravdu dokonalé zmatení pojmů. Jednak se zde vytváří dojem, že dobro je opakem svobody. Dále si nedovedu představit, že zmíněný muž chce říci: „Stojím na straně zla“. Za opak dobra přece bývá standardně považováno zlo, nikoli svoboda. Nebo to snad skutečně chce říci? Pro mne „odstup od zlého a čiň dobré“ znamená třeba „přestaň manipulovat druhými lidmi“; manipulace je přece proti svobodě. Kdybych byl v moci postavený, pak by výzva „čiň dobré“ zahrnovala „poskytni lidem co nejvíce svobody“.

Naše doba se bojí hodnotových soudů. Při rozvodovém řízení se již dávno přestala zjišťovat vina, zřejmě na základě (více méně správné) premisy, že pokud jsou v manželství problémy, není vina zpravidla pouze na jedné straně. Nicméně nastane-li situace, že muž opustí ženu s dětmi a ještě ji připraví o prostředky, a není vynesen žádný verdikt o vině, a žena, která sice možná dělala chyby, ale stále se snažila rodinu udržet, je na tom stejně jako naprostý a výslovný svévolník, který se svou svévolí nijak netají, pak se mi zdá, že je něco hodně špatně. Ne, my křesťané se nesmíme bát říkat, že něco je zlé a něco je dobré.

Dále jsme vyzváni, abychom usilovali o pokoj. V Ježíšových blahoslavenstvích čteme: „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Opět ale musíme číst Písmo v kontextu. Pokud Davídek vezme Terezce její hračku, pak bychom měli Davídka napomenout a zjednat nápravu, přestože se mu to nebude líbit, a nespokojit se s výzvami, „Děti, mějte se rády a smiřte se!“ Pokud jeden křesťan pomlouvá druhého, měli bychom pomluvu nazvat pomluvou a viníka volat k pokání, a ne apelovat na obě strany, aby zachovaly křesťanskou lásku. V listu Římanům Pavel píše: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi“ (Ř 12,18). Zřejmě to není možno vždycky.

Nyní však uchopme daný verš pozitivně. Naším základním nastavením by mělo být, že usilujeme o pokoj. Víme, že se nesmíme vyhýbat křesťanské kázni (ani aktivně, ani pasivně), ale podobně jako našeho nebeského Otce netěší, když nás musí trestat, ani nás nesmí těšit, musíme-li iniciovat nějaký negativní zásah. Pokud ale usilujeme především o pokoj, půjdeme druhému v ústrety. Jeho slova si budeme vysvětlovat z té lepší stránky. Budeme dbát na to, abychom nebyli zbytečně podezřívaví. Budeme se modlit, aby nás Pán inspiroval, jak můžeme přispět ke smíření ve složitých situacích. Klíčem je opět naše srdce a jeho vnitřní motivace, nikoli vnější projevy.

Žalmista pokračuje: Oči Hospodinovy hledí na spravedlivé, jeho uši slyší jejich volání o pomoc. Tvář Hospodinova je proti činícím zlo, aby vymýtil ze země jejich památku (vv. 16-17).

Ano, vše, co děláme, má velice důležitého diváka. Bůh nezasáhne vždy ve prospěch spravedlivých – to dobře víme. Jsou lidé, kteří stráví třeba desetiletí ve vězení, než se přijde na to, že byli odsouzeni nespravedlivě. Proč to Bůh dopouští, přesahuje rámec tohoto žalmu. V takových situacích může být ale každému pomocí ujištění, že Bůh slyší volání o pomoc. Bohu není nespravedlnost lhostejná. A ačkoli se svévolníkovi zatím daří dobře, Hospodin je proti němu. A jednou bude jeho památka ze země vymýcena.

I další verše obsahují vzácná zaslíbení: Když úpěnlivě volají, Hospodin je vyslýchá a vysvobozuje je ze všech jejich soužení. Hospodin je blízko těm, kdo mají zkroušené srdce. Zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha (vv. 18-19).

Jsou otázky, na které neznám jednoznačnou odpověď. Rád bych odpověděl každému trpícímu na otázku, proč stále ještě trpí. Ale odpověď neznám – ani pokud trpím sám. Zaslíbení, že Bůh „vysvobozuje ze všech soužení“, těžko mohu chápat jinak než eschatologicky, tj. že definitivně budeme vysvobozeni ze všeho soužení až při příchodu Kristově. Nechci tím ale říci, že ať voláme jak voláme, Hospodin nám v této časnosti nepomůže. Mnohdy pomůže, a to zcela dokonale. V některých případech jsou svévolníci odhaleni – a dokonce i pravomocně odsouzeni. Ale dobře víme, že tomu tak není vždycky.

V každém případě má smysl řídit se Písmem. To znamená úpěnlivě volat, jsme-li v soužení. Odpovědí nebude vždy okamžitá likvidace toho, co nám soužení působí. První pomocí může být už prosté vědomí, že Bohu nejsme lhostejní a že nás slyší. Další pomocí může být, že nám Bůh otevře oči a dá nám zahlédnout naši situace z vyšší perspektivy. Mnohdy to povede k tomu, že budeme zbaveni sebelítosti a pomstychtivosti. Někdy se dokonce může stát, že budeme mít soucit se svými trýzniteli, a budeme schopni se upřímně modlit za své nepřátele. Myslím, že už to samo o sobě je obrovskou Boží pomocí. Naše srdce nemusí být obtěžkáno zoufalstvím, beznadějí a hořkostí. Ano, už to samo je úžasnou Boží odpovědí na úpěnlivé volání.

„Zkroušené srdce“ a „zdeptaný duch“, o kterém se v této souvislosti mluví, je důsledkem našeho vlastního rozhodnutí. To „zkroušené srdce“, kterým Bůh nepohrdá, není srdce zkoušené zvenčí, někým jiným. Zkroušené srdce a zdeptaný duch je výsledkem odvážného pohledu na sebe sama očima Panovníka Hospodina. Myslím si, že mi lidé mnohdy ublížili. Když se ale postavím před Boha, pak mi dochází, že mým problémem není, že mi jiní lidé ublížili: Mým problémem bylo a je, že jsem v srdci neměl a stále ještě nemám jen čisté motivy. Zkroušené srdce není výsledkem vnějších okolností, jakkoli nepříznivých. Zkroušené srdce je výsledkem zjevení. Zjevení toho, jaký je Bůh, a toho, jaký jsem já. A právě takovému srdci je Bůh – ve své milosti – blízko.

Mnoho zla přichází na spravedlivého, ale Hospodin je ze všeho vysvobodí (v. 20). Novozákonními protějšky tohoto verše jsou slova Ježíšova „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět” (Jan 16,34) a slova Pavlova, že do království Božího musíme vejít skrze mnohá soužení. (Sk 14,22). Ano, v tomto světě neustále probíhá boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a jeho nepřítelem, a čím více budeme na Boží straně, tím více se bude nepřítel snažit nás zničit. Není nám zaslíbeno, že duchovní boj na nás nedolehne; je nám zaslíbeno, že nás Hospodin nakonec ze všeho vysvobodí. Hospodin nepřipustí situaci, kdy bychom museli svůj duchovní boj prohrát. Sama skutečnost, že musíme bojovat a že na nás doléhá „mnoho zla“, by nás ale rozhodně neměla překvapovat.

Zatím jsme celý text interpretovali tak, jakoby platil pro každého z nás. Zdá se mi, že následující verš platí o tom Jediném Spravedlivém, o Ježíši Kristu: Střeží všechny jeho kosti, ani jedna z nich mu nebude zlomena (v. 21). To se podle evangelijní tradice naplnilo na Golgotě, kde Ježíš zemřel strašlivou a potupnou smrtí, kde mu však nebyly lámány kosti, jak se prý mnohdy dálo u zesnuvších nebo umírajících odsouzenců (srov. Jan 19,36).

Následující verš je možno interpretovat mnoha způsoby. Ničemu zahubí zlo. Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Můžeme tento verš pochopit tak, že ničemu zahubí zlo, které rozpoutal (ve smyslu přísloví „Kdo kope [jinému] jámu, spadne do ní“ – Př 26,27). Je možno je ale chápat ve smyslu, že Hospodin ho zahubí – kvůli zlu, pro které se ničema rozhodl. Tak se ocitáme u celého komplexu otázek. Může ničema přestat být ničemou? Existuje peklo? Je peklo věčné? Otázek se může vynořit celá řada. Na první z nich mám jednoznačnou odpověď: „Ano, ničema může přestat být ničemou." Stačí činit pokání. Na další mám různé názory, ale nepovažuji je za důležité. Důležité je vlastně pouze to, že můžeme činit pokání, že se můžeme zříci zla, a že pokud toužíme po dobrém Bohu, Bůh nás nenechá zahynout. Považuji za mnohem důležitější snažit se sám oddělit od zla a konat dobro, než přemítat o tom, kdo a jak bude zahuben. Na otázku, jak konat dobro, nám Hospodin odpovědi dává, na otázku, kdo konkrétně půjde do zatracení, nám odpovědi zpravidla nedává.

Zajímavá je i druhá polovina verše: Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Na první přečtení nás napadne, že nespravedlivého mohou nenávidět jen nějací bídáci. Musím se ale přiznat, že jsem sám v sobě shledal určitá negativní hnutí mysli, když jsem se setkal se spravedlivým jednáním – nebo když jsem se setkal se společenstvím spravedlivých, s Duchem naplněným shromážděním Božího lidu. Někdy jde o podezřívavé myšlenky. Co když ten spravedlivý je farizej?! Vypadá tak spravedlivě, ale co když to jenom hraje?! Co když jen dovedně skrývá své vnitřní boje, a „ve skutečnosti“ není vůbec takový, jakým se jeví?! Nechce svým spravedlivým jednáním pouze dát najevo nadřazenost nad druhými?! A to shromáždění – není zbytečně upjaté?! Takové otázky či námitky se nám mohou honit hlavou (nebo srdcem) Pak cítím, že mi Bůh odpovídá: Co je ti do toho? Jsi ty soudcem těch lidí? Co to z tebe mluví? Boží slovo je vážné: Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Chci si dát pozor, abych vůči spravedlivému nechoval ani podezřívavost, ani odpor.

Poslední (23.) verš 34. žalmu přesahuje abecední strukturu žalmu. Zní: Hospodin vykoupí duše svých služebníků. Nikdo, kdo v něm hledá útočiště, neponese vinu. Je to jednak krásné proroctví o Ježíši Kristu, v němž Hospodin skutečně vykoupil duše svých služebníků. A kdo v Něm hledá útočiště, neponese vinu. V světle toho, co jsem napsal o předchozím verši, je snad možno říci, že někdy hledáme útočiště sami před sebou. I kdybys pocítil nevraživost vůči spravedlivému, můžeš hledat útočiště v Bohu. Pak řekneš: Bože, to není má myšlenka – odmítám ji a zříkám se jí! Naplň mne, prosím, svým Duchem!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru