Úvaha nad Žalmem 33 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Jásejte, spravedliví, v Hospodinu – přímým přísluší chvála.

Jako křesťané víme, že spravedliví nejsme, protože jsme se nedopustili nepravosti, ale protože nás Kristus ospravedlnil. Oslovení „spravedliví“ na sebe mohou na sebe vztáhnout všichni, kdo vědí o svém hříchu, kdo však cele spoléhají na Hospodina – jinými slovy, kdo činí pokání. To jsou lidé přímí, nezáludní – a těm přísluší chvála.

Chvalte Hospodina na lyru, opěvujte jej při harfě o deseti strunách.

Myslím, že nikdo z čtenářů této úvahy nebude Hospodina chválit ani na lyru, ani na harfu o deseti strunách. A naštěstí téměř nikdo neusoudí, že „správné biblické chvály“ jsou pouze ty, které se dějí při lyře a harfě o deseti strunách. Bohužel, u mnoha jiných záležitostí lidé zapomínají, že to „správné biblické“ nemusí být zrovna to, co se „biblickému“ navenek nejvíce podobá. Ke správnému chápání Písma potřebujeme především Ducha svatého – ale také notnou dávku zdravého selského rozumu.

Zpívejte mu novou píseň, dobře hrajte s radostným křikem…

Celkem devětkrát se v Písmu hovoří o nové písni, z toho čtyřikrát v Žalmech. Jistě nešlo o to, že hudební produkce musí být neustále up-to-date. Nejde o nové hudební nástroje či o nové hudební styly. Nová píseň tryská z nové zkušenosti s Bohem. Budeš-li spravedlivý a přímý, nebudeš mít nouzi o zkušenosti s Bohem. Pak budeš moci zpívat novou píseň.

Hebrejské slovo, které zde překládám „radostný křik“ (v hebrejštině jde o jediné slovo) v jiné souvislosti označuje válečný pokřik. Naše chvály souvisí s duchovním bojem. Kdykoli spravedliví a přímí chválí Hospodina, probíhá duchovní boj. Jedna z věcí, které satan nesnáší, jsou chvály. Proto rovněž dělá vše pro to, aby Boží děti Boha nechválily, a nejšťastnější je, když místo chval a radostného křiku z úst Božích dětí vycházejí pomluvy a reptání.

…neboť slovo Hospodinovo je přímé, každé jeho dílo se děje v pravdě (v. 4).

Slovo Hospodinovo je velkým tématem teologie, a to plným právem. David o něm v tomto žalmu říká, že je přímé. Slovo Hospodinovo je prvním důvodem jeho chvály („Zpívejte mu novou píseň…, neboť…“). Ježíš je Slovo, které se stalo tělem. O Ježíši je možno říci, že je přímý, a každý jeho skutek se děje v pravdě.

Mnozí ovšem říkají, že Božímu slovu nerozumějí. A pak je zde ta veliká otázka, jakým způsobem je Písmo božím slovem – pokud vůbec.

Je Bible božím slovem – či není? Otázka, která rozděluje křesťany. Přinejmenším na liberály a fundamentalisty. V rámci úvah nad 33. žalmem není místo k podrobné odpovědi na tuto otázku (doufám, že se k ní jednou dostanu, abych na ni mohl odpovědět zevrubně). Zde můžeme pouze odkázat na úvahy nad 18. žalmem, kde jsme se zabývali i verši 26 a 27: S věrným jednáš věrně, s člověkem ryzím jednáš ryze. Čistému se jevíš čistě, se zvráceným jednáš převráceně. Přímý člověk se bude radovat z přímého Božího slova. Ten, kdo je sám pravdivý, se bude radovat z pravdivosti (či věrnosti) Božího díla.

Další důvod, proč David Boha chválí, je následující: Miluje spravedlnost a právo, Hospodinovo milosrdenství naplňuje zemi (v. 5).

Málokdo by asi řekl, že druhá polovina tohoto verše odpovídá jeho zkušenosti. Spíše se nám zdá, že země je naplněna nepravostí, nikoli Hospodinovým milosrdenstvím.

Nejdříve se ale zastavme u slov „miluje spravedlnost a právo“ (stejně správně bychom mohli přeložit: „spravedlnost a soud“. V naší zkušenosti (mám na mysli především zkušenost s naší justicí) spravedlnost vždycky s právem přímo nesousedí. Často máme pocit, že lidé mají právo na něco nespravedlivého (např. na beztrestné tunelování bank). Pro filozofy a teoretiky práva rovněž není nijak snadné definovat, co to vlastně spravedlnost je. Jako vyznavači Hospodinovi to máme snazší – co je Boží spravedlnost, poznáváme z Písma. Náš Bůh je Bůh práva, Bůh soudu – neznamená to ale, že je to Bůh právnických kliček a sudičství. Spravedlnost umožňuje, aby si lidé ve vzájemném soužití neubližovali. Právo (soud) umožňuje, aby se život rozvíjel a byl chráněn. Čteme-li, že Bůh miluje spravedlnost a právo, víme rovněž, že nemiluje nespravedlnost a bezpráví, a to jak násilí, tak vzpouru a anarchii. Tam, kde není možno dovolat se spravedlnosti a kde se neděje spravedlivý soud, tam lidé těžko mohou být šťastní. A těžko tam mohou prosperovat.

Kdyby ale v Bohu byla pouze láska k spravedlnosti a právu a kdyby v něm nebylo i milosrdenství, byli bychom ztraceni. Milosrdenství se ovšem projevuje už v Boží spravedlnosti: Před Bohem je spravedlivé pamatovat na sirotka, vdovu a běžence. My ale potřebujeme i milosrdenství, s nímž Bůh řeší problém našeho hříchu. Milosrdenství, v němž nám Bůh pro Ježíše Krista odpouští hříchy. Slovům, že Hospodinovo milosrdenství naplňuje zemi, rozumím tak, že odkudkoli lze k Bohu přijít. Boží milosrdenství sahá i do žalářů reálných i obrazných – ne v tom smyslu, že by sami žalářníci či spoluvězni byli milosrdní, ale v tom, že v každé situaci můžeme činit pokání a nalezneme Boží milosrdenství. Satan jednoduše nemůže Bohu zabránit, aby nám odpustil, činíme-li pokání.

V 6. verši nastoluje žalmista nové téma: Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem a dechem jeho úst všechny jejich armády.

Předně stojí za zmínku, že za našimi dvěma slovy „duch“ a „dech“ stojí jediné hebrejské slovo – rúach.  Za druhé: V daném verši máme co do činění se známým hebrejským literárním nástrojem, s nímž jsme se v žalmech již setkali – odborně (latinsky) se mu říká parallelismus membrorum. Dvě části téhož verše říkají někdy tutéž věc jinými slovy, jindy říkají věc velmi podobnou. Určitá potíž je v tom, že někdy jde skutečně o dvě identické pravdy, jindy ale jde o dvě různé, byť spolu souvisící pravdy. Nemáme žádný klíč k jednoduchému rozpoznání, kdy jde o první a kdy jde o druhý případ. Někdy nám prostá logika řekne, že jde určitě o první a jindy zase určitě o druhý případ. Někdy jsme ale na vážkách. Znám jednoho bratra, který se snažil vyvodit nějaké teologické poznání z kralického překladu parallelismu membrorum v Izajášovi 53,6, kde se píše o Kristu: …ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl. Onen bratr se snažil dovozovat, že nemoci Ježíš vzal, tj. zničil, kdežto bolesti nesl, tj. nezničil, ale pomáhá je nést i nám. Dle mého názoru ale dané místo říká identickou věc, nikoli dvě různé pravdy. – Chci tím jenom ukázat, že interpretace paralelismů může být v některých mezních případech ošidná.

Vraťme se ale k našemu textu. Jsem přesvědčen, že Bůh tvoří spojením slova a Ducha. Ve zprávě o stvoření v Genezi 1 čteme nejprve, že se Duch vznášel nad vodami, a pak Bůh řekl (slovo) – a bylo stvořeno. Osobně jsem přesvědčen, že když Pán Ježíš Kristus hovoří s Nikodémem o potřebě znovuzrození z vody a z Ducha, skrývá se za onou vodou nikoli voda křtu, jak se někteří domnívali, ale Boží slovo, které je často k vodě přirovnáváno. Pak by tedy Ježíš říkal, že se potřebujeme znovuzrodit ze slova a z Ducha, což by ostatně ladilo s Petrovým výrokem, že jsme se znovuzrodili nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží (1Pe 1,23).

Mám tedy za to, že pokud vezmeme všechny tyto texty dohromady (tedy Gn 1; Ž 33,6; Jan 3 a 1Pe 1,23), můžeme dospět k závěru, že Bůh tvoří vždy spojením Slova a Ducha. Platí to jak o „starém“ (fyzickém) stvoření, tak o novém stvoření (znovuzrozeném křesťanu).

Mohu říci, že má osobní zkušenost to svým způsobem potvrzuje. Když mi bylo asi tak patnáct let, byl jsem v situaci, kdy se mne dotýkal Duch svatý. Byl jsem sice na horách s evangelickou mládeží, ale neslyšel jsem tam tehdy potřebné slovo. Dodnes mám pocit, že kdyby mi tehdy někdo zvěstoval jasné slovo evangelia, možná bych se obrátil už tehdy – a mohl jsem sobě i jiným ušetřit spoustu trápení.

Naopak když jsem čtvrtým rokem studoval teologii, bylo mi zvěstováno jasné slovo. Jenže tehdy jsem byl pod vlivem duchů zcela jiných, než byl Duch svatý. A opět se nestalo nic. Ano, něco se s námi stane, když se spojí Boží Slovo a Boží Duch.

K Božímu tvoření se vrací ještě verš devátý: Vždyť on promluvil – a stalo se. On přikázal – a uskutečnilo se. Jako by k nám v těchto slovech doléhala ozvěna z Gn 1.

Poznání, že Bůh je stvořitel nebe a nebeského zástupu (nebeských armád), má lidi přivést k bázni před Bohem: Boj se Hospodina, celá země! Všichni obyvatelé světa, třeste se před ním! (v. 8). Svatá bázeň jistě není jediný cit, který bychom měli vůči Bohu chovat, nicméně lidé bez boží bázně si koledují o vážnou katastrofu. Sedmý verš jsem přeložil: Hromadí jako val mořské vody, do skladů dává hlubiny vod. Zakusil jsem povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách roku 2002. Koncem roku 2005 zabila téměř čtvrt milionu lidí ničivá vlna tsunami. Nedlouho před tím byl vodou zničen New Orleans. Neřeším teď otázku, zda autorem těchto katastrof byl Bůh, nicméně jsem si jist, že kdyby Bůh chtěl soudit, pak by měl jednak dostatek důvodů, jednak dostatek možností. Žít bez boží bázně mi připadá zpozdilé, i když vím, že nevěřícím to připadá inteligentní.

Ano, náš Bůh je Bohem nebeských armád. My je nevidíme, i když některým biblickým postavám (a věřím, že nejen jim), je někdy bylo dáno zahlédnout. Z různých biblických míst uvedu jen 5. kapitolu Jozue:

Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: "Patříš k nám nebo k našim protivníkům?"

 Odvětil: "Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel." I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: "Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?"

 Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: "Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté." A Jozue tak učinil.

Na otázku “Patříš k nám, nebo k našim protivníkům?” se Jozuovi dostává záhadné odpovědi: “Nikoli.” Když se Jozue ptá, jaký má rozkaz, řekne mu podivnou věc: „Zuj si opánky.“ V knize Jozue se nikde nedočteme, zda a jak kníže vojska Hospodinova (a samotné vojsko Hospodinovo) zasáhli do bojů. Vězme ale dobře, že různé boje, kterých jsme svědky zde na zemi – a každý z nás se jich nějak účastní, ať už na té nebo na oné straně – jsou jen součástí boje mnohem širšího. Boje, kterému bez zvláštního božího zjevení moc nerozumíme.

Dále se dovídáme – a jsme stále v tématu duchovního boje – že Hospodin ruší radu národů, maří lidské plány. Není národa a není velmoci, které by se mohly Bohu postavit. Není ani mezinárodní organizace, která by se mohla Bohu postavit. Bůh ovšem neruší radu národů proto, že by byl svou povahou rušitel. Rada národů dnes opět nebezpečně směřuje k likvidaci národa, který Bůh vyvolil – Izraele. Někteří čelní politici se už ani netají těmito plány. Boží slovo však pokračuje: Rada Hospodinova platí věčně, plány jeho srdce po všechny generace (v. 11). I Bůh má své úradky a své plány. Na rozdíl od jednotlivců či národů je ale nemění.

Šťastný národ, jehož Bohem je Hospodin; lid, který si vyvolil za své dědictví (v. 12). Takto to David psal o Izraeli své doby. Jistě, Izrael si vždycky šťastný nepřipadal. Stačí se podívat do knihy Soudců, nemusíme ani chodit do křesťanské éry. Hospodin si vyvolil Izrael, Hospodin si později vyvolil i církev. Hospodin si vyvolil každého spaseného člověka. O každém z nás, kdo se hlásí k Hospodinu, platí Ježíšovo: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ (Jan 15,16). Šťastní si ale můžeme připadat jen tehdy, pokud přitakáme tomuto božímu vyvolení. Ovšem slovo, přeložené „šťastní“, se dá rovněž přeložit „blažení“ či „blahoslavení“. Ve skutečnosti ovšem člověk, který je blahoslavený, si nemusí nutně připadat jako šťastný, přinejmenším v určitých chvílích či obdobích svého života. V tomto slova smyslu nejde o „štěstí“, které by bylo naším subjektivním prožitkem. Důležitý je konec konců až výsledek. Člověk, který se prokousával patnáctou lekcí druhého dílu angličtiny, si nemusel připadat šťastný. Ovšem jednou možná bude moci říci: „Jsem šťastný, protože umím anglicky“.

V dalších verších čteme pravdu, kterou známe i z Žalmu 14,2 a 53,3: Hospodin hledí z nebe. Vidí všechny lidské syny. Ze sídla svého přebývání pozoruje všechny obyvatele země (vv. 13-14). Tato slova nám mohou znít rajsky. Nebo také výhrůžně. Záleží na tom, kam jdeme: zda ke světlu či od světla pryč. Jedním si můžeme být jisti: Bohu záleží na každém, i na tom nejposlednějším. To je pozitivní stránka věci. A nyní negativní stránka: Před Bohem se nikam neukryješ. Není nic skrytého, co by nebylo zjeveno.

Před několika měsíci padl v Americe jeden z nejvěhlasnějších kazatelů. Ukázalo se, že žil dvojí život. Před několika týdny se provalilo, že i biskup jedné naší církve „švindloval“. Co si asi mysleli? Zřejmě, že se na to nepřijde. Co za tím je? Mimo jiné nevěra. Nevěra v platnost Božího slova. Nevěra, že Bůh skutečně je a že svá slova myslí vážně.

Možná jsi v opačné situaci. Ostatní tě pomluvili, tvé dobré jméno je vláčeno tiskem, a ty ses přitom ničeho nepatřičného nedopustil. To, co je výše zmíněným varováním, je tobě útěchou. Hospodin vidí každého. Jednou tvá nevina vyjde najevo. Ještě si zde na zemi možná užiješ své, ale jednou bude všechno jinak. Pravda se zjeví.

Někdy máme problém sami se sebou. Uděláme to, o čem jsme se domnívali, že bychom se toho nikdy nedopustili. Myslíme si, že jsme v pořádku, a pak nás nějaká poměrně malá věc zcela vyvede z konceptu. David pokračuje: On, který stvořil jednomu každému z nich srdce, rozumí též všem jejich skutkům (v. 15). Tvé srdce stvořil Hospodin. Naprosto jedinečně. Neznamená to, že tě naprogramoval, že rozhodl o všech tvých rozhodnutích. Ale ať uděláš jakékoli rozhodnutí, dobré či špatné, on jim rozumí. Rozumí jim i tehdy, když jim nerozumíš ty sám.

I tuto pravdu můžeme prožívat pozitivně i negativně. Když se cele vydáš Bohu, „uvrhneš se na Boha“, abychom použili tradiční mluvy, bude ti toto slovo útěchou. Pokud budeš tajit svůj hřích, bude ti znít výhrůžně a budeš doufat, že neplatí.

Jakmile začneš uvažovat o Bohu, jakmile se k Němu obrátíš, jakmile pochopíš, že se před Bohem neskryješ, zjistíš, že máš problém. Někdy ovšem dobře víme, že máme problém, ještě než se s Bohem setkáme. Máme-li problém, je jen přirozené, že hledáme východisko. A nepočítáme-li s Bohem, hledáme východisko u člověka – buď sami u sebe, nebo u jiných lidí.

Brzy ale získáme (oprávněný) pocit, že na své problémy sami nestačíme. Potřebujeme nějakou vyšší sílu nebo hlubší poznání. Náš žalm pokračuje slovy: Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevysvobodí velkou silou. Nespolehlivý je kůň k záchraně; svou velkou silou nezachrání (vv. 16-17). Rozumějte dobře, ten kůň je zde pouze ilustrační. Můžete si místo něj dosadit třeba tank. Ale také třeba psychologii. „Kůň“ zde představuje jakýkoli prostředek, jímž chceme znásobit svou vlastní sílu, kterou jsme shledali jako nedostatečnou. Ale ať už zvolíš jakýkoli prostředek, k tvé záchraně nebude stačit.

Ve skutečnosti ke své záchraně nepotřebuješ více síly, ale naopak přiznání vlastní slabosti. Potřebuješ poznat, že sám sebe nezachráníš. Potřebuješ Boží milost. A o tom mluví hned následující verše: Hle, Hospodinovo oko hledí na ty, kdo se ho bojí, na ty, kdo očekávají jeho milosrdenství, aby vysvobodil jejich duše od smrti a zachoval je při životě v čas hladu (vv. 18-19).

Můžeme si položit otázku: „A na ty, kdo se ho nebojí, Hospodinovo oko nehledí?“ Proč by na ně mělo hledět – vždyť oni o to přece nestojí?! Nehledí na ně, ale to neznamená, že je nevidí.

Ti, kdo se Boha bojí, s ním prožívají věci malé i veliké, věci nedůležité i věci nejpodstatnější. Tou nejpodstatnější je věčný život („… aby vysvobodil jejich duše od smrti“), méně podstatnou věcí je např. „zachování při životě v čase hladu“.

Naše duše očekává na Hospodina. On je naše pomoc i náš štít. Vždyť v něm se raduje naše srdce; vždyť spoléháme na jeho svaté jméno. Kéž je s námi tvé milosrdenství, Hospodine, protože v tobě skládáme naději (vv. 20-22).

Člověk duchovně probuzený žije v mnohém jako všichni ostatní lidé. Nakupuje ve stejných obchodech, jezdí podobnými dopravními prostředky, hovoří stejným jazykem, jako lidé kolem něj. Má však tu výhodu, že si může čas od času položit zásadní otázky, které si ostatní nekladou, protože se ve svém životě málokdy zastaví. Některé z takových otázek si můžeme formulovat na základě závěru 33. žalmu:

-                                 Na co ve svém životě očekáváš?

-                                 Co ti dělá největší radost?

-                                 Na co nejvíce spoléháš?

-                                 Po čem nejvíce toužíš?

-                                 V co doufáš?

Tyto otázky jsou si navzájem příbuzné. Když si na ně upřímně odpovíš, zjistíš, nakolik opravdu žiješ s Bohem.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru