Úvaha nad Žalmem 32 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Šťastní ti, z nichž je sňato přestoupení a jejichž hřích je přikryt. Takto začíná 32. žalm, z nějž se dovídáme mnoho o hříchu a jeho následcích. Hned v prvním verši nás ovšem čeká dobrá zpráva: Přestoupení a hřích není něco neřešitelného.

Postmoderní člověk ovšem o hříchu mnoho neví. Ke světu kolem sebe a k životu vůbec přistupuje s nárokem. Je přesvědčen, že má svá práva. Má mimo jiné právo, aby se mu vedlo dobře. Pokud má pocit, že se mu dobře nevede, hledá viníka. Málokdy však v sobě. Hledá ho v jiných lidech, v opačném pohlaví, ve špatném uspořádání společnosti. Slovo „přestoupení“ mu už neříká téměř nic. Přestoupení čeho? On je přece svobodný člověk, nikdo mu nebude nařizovat, co má dělat a jak se má chovat!

Nicméně hřích není prázdné slovo. Je to objektivní realita – podobně jako nemoc. I u některých nemocí se můžeme tvářit, jako že se nás netýkají, a dávat najevo okázalý nezájem o ně. Ovšem v řadě případů tím jen urychlíme svou smrt.

Hřích ovšem není nemoc. Hřích je provinění; něco, za co neseme osobní odpovědnost. Je to určitý způsob jednání a má své důsledky.

Základní vlastností (či působením) hříchu je rozdělení, vedoucí ke smrti. Žijí-li lidé v manželské smlouvě a dopustí-li se cizoložství, spáchají hřích. Tento hřích začne dva lidi, kteří se původně milovali (nebo si to alespoň mysleli), rozdělovat. Ztrácí se důvěra, pocit bezpečí. Konečným důsledkem může být – a také často bývá – smrt manželství, tedy rozvod.

Podobně působí hřích ve společnosti. Utlačuje-li jedna skupina obyvatel druhou, vede to k odcizení, hořkosti a nenávisti, které mohou vést až k občanské válce. Výsledkem je smrt mnohých a zkáza. Takto působil hřích ve vztahu mezi Čechy a Němci, takto působí nyní mezi Čechy a Romy.

Ovšem to základní rozdělení, které hřích působí, je rozdělení mezi člověkem a Bohem. Když zhřešili první lidé, Adam a Eva, začali se bát. Mezi ně a Boha vstoupil strach, který nahradil důvěru a pocit bezpečí. Začali se ovšem také stydět jeden před druhým, neboť jsme-li odděleni od Boha, nutně se začneme nějakým způsobem oddělovat i od sebe navzájem.

Bůh člověku řekl, co vede k životu a co vede ke smrti. Dal člověku své slovo, které mu ukazuje cestu. Když člověk na Boží slovo nedbá, dopouští se přestoupení.

32. žalm nám hned na počátku říká, že šťastní (či blažení) jsou ti, z nichž je přestoupení sňato a jejichž hřích je přikryt. Ať si mne ateisté ujišťují sebevíce o opaku, osobně nevěřím, že člověk může být opravdu trvale šťastný, dokud není vyřešen problém jeho hříchu.

Potřebujeme si však ujasnit ještě dvě věci. Předně, co se míní oním přikrytím. Přikrytím hříchu se zde rozhodně nemyslí ukrytí hříchu, tedy zametení hříchu pod koberec. Věřím, že účinně lze hřích přikrýt jedině krví Kristovou. Co to konkrétně znamená? Znamená to, že svůj hřích uznám, že ho lituji, a že ho vyznám.

Mnoho lidí nikdy přikrytí svého hříchu nedosáhne jednoduše proto, že ho vůbec odmítají jako hřích uznat. Souhlasí sice někdy s tím, že to, co udělali nebo řekli, nebylo pěkné, nicméně odmítají za své činy či za svá slova převzít osobní zodpovědnost. Buď tvrdí, že je k tomu někdo druhý „donutil“ (v manželství to bývá zpravidla životní partner, ale může to být třeba bratr či sestra, soused nebo nadřízený v práci), nebo tvrdí, že neměl jinou možnost než jednat tak, jak jednal. K uznání hříchu nevyhnutelně patří uznání osobní zodpovědnosti. Tam, kde nejsem osobně zodpovědný, nemohu hřešit. Když se novorozeňátko podělá, nemluvíme o hříchu. Nemluvíme o něm ani v situaci, když se podobně zachová člověk zcela senilní.

Jsem přesvědčen, že k našemu lidství patří zodpovědnost za naše činy. Rozhodně tím ale neříkám, že člověkem je pouze ten, kdo je takto zodpovědný. Nenarozené dítě je člověkem, přestože ještě není zodpovědné. Základní boží vůlí při stvoření člověka ale bylo, aby člověk byl zodpovědný. Člověk, který je zodpovědný, ale odmítá svou zodpovědnost uznat, odmítá své lidství.

Aby mohl být problém mého hříchu vyřešen, musím svého hříchu litovat. Musí mi být jasné, že hřích je věc vážná, protože mne odděluje od Boha. Mnozí lidé sice svůj hřích uznají, nicméně bagatelizují jej. Pak jsou i lidé, kteří zdánlivě svůj hřích vyznávají, ba dokáží ho v některých případech dokonce barvitě popisovat, ale při jejich vyprávění máte zpočátku neurčitý nepříjemný pocit. Když o nich přemýšlíte déle, dochází vám, že tito lidé svého hříchu nelitují.

V této souvislosti musíme zmínit ještě jeden důležitý rozdíl. Jde o rozdíl mezi lítostí nad hříchem a lítostí nad důsledky hříchu.

Když se člověk opije, ostatní ho okradou a on skončí na záchytce, kterou bude ještě muset zaplatit, může trpce litovat. Lituje ztracených peněz, lituje, že ho bolí hlava, lituje mnohdy sám sebe. Ačkoli si svůj žalostný stav přivodil sám, nelituje svého hříchu, lituje pouze toho, že mu hřích přivodil nepříjemnosti. Jistě si sami dovedete dost dobře představit řadu analogických situací. Muž je nevěrný své manželce a lituje toho, protože na to přišla a nyní mu dělá dusno. Nelituje svého hříchu; lituje toho, že se na jeho hřích přišlo.

Jsem přesvědčen – a vím to z vlastní zkušenosti – že abychom skutečně litovali hříchu, potřebujeme už jakési zárodečné zjevení Boha. Potřebujeme vědět nejen to, že Bůh je a že je svatý; potřebujeme vědět, že ho náš hřích bolí. To znamená, že už k němu máme nějaký vztah, byť se nám ten vztah zdá poněkud mlhavý a byť si v něm připadáme značně nejistí. Pokud toto zárodečné zjevení Boha (a tento zárodečný vztah) k Němu nemáme, pak, litujeme-li hříchu, litujeme buď jen jeho následků, nebo sami sebe (třeba protože se bojíme trestu za hřích).

Musíme tedy hřích uznat a musíme ho i litovat. A musíme hřích i vyznat.

Někdy se tvrdí, že každý hřích je nutno vyznat nějakému člověku. Nemyslím si, že se toto mínění dá nějak odvodit z Písma. Jsou ovšem situace, kdy je vyznání hříchu jinému člověku nezbytné. Je to především v případech, když se náš hřích druhého člověka týká. Pokud jsme dejme tomu někomu poskytli lživou informaci, musíme za tím člověkem jít a jednak uvést věci na pravou míru, jednak se mu omluvit za to, co jsme udělali. Hřích rozděluje; a jak jsme viděli, často rozděluje lidi mezi sebou. Pokání, vyznání hříchu, omluva, naopak spojuje. Ne sice vždy, protože ke vztahu jsou potřeba vždycky alespoň dva. Nicméně mnohdy se podaří vztah obnovit a někdy je takový vztah dokonce ještě pevnější, než býval dříve. Vidíme-li totiž někoho upřímně činit pokání, nabýváme k němu důvěry. Víme, co udělalo pokání s námi, a máme dobré důvody domnívat se, že na druhého bude mít podobný účinek.

Obraťme se nyní k druhému verši našeho žalmu: Šťastní lidé, jimž Hospodin nepočítá vinu a v jejichž duchu není záludnost.

Věřím tomu, že Bůh nepočítá vinu tomu, kdo ze svého hříchu činil pokání. Tedy tomu, kdo svůj hříchu uznal, kdo svého hříchu litoval a kdo jej vyznal.

Vina není něco, co jen tak zmizí, protože Bůh se tváří, jako že se nic nestalo. Nesmíme zapomínat na to, že aby nám mohlo být odpuštěno, musel zemřít Ježíš Kristus. Bůh stvořil svět a stvořil v něm duchovní bytosti – my lidé jsme jedním druhem těchto duchovních bytostí. A Bůh stvořil svět tak, že činy duchovních bytostí mají svůj význam a své následky. Význam našich činů není anulován, pokud se rozhodneme ve své mysli se svým činem již více nezabývat. Byť hříchu litujeme, byť se nám zdá nevýznamný, za náš hřích musel zemřít Ježíš Kristus. Kdyby tak neučinil, Bůh by nám nemohl nepočítat vinu.

Pokud David říká, že blažený je člověk, jemuž Bůh nepočítá vinu a v jehož duchu není záludnost, pak to nejsou dvě na sobě nezávislé podmínky. Jelikož platí, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23), pak všichni potřebují pokání. Pokud si někdo myslí, že pokání nepotřebuje, pak tím vlastně dokazuje, že v jeho duchu je záludnost. Takovému člověku ale Bůh vinu stále počítá.

Spíše je důležité, abychom poté, co jsme činili pokání, zůstali bezelstní, nezáludní. Pokud je člověk na počátku své duchovní cesty s Pánem Ježíšem Kristem a pokud činil pokání (třeba něco jako „generální zpověď“, či pokání z nějakého závažného hříchu, které s sebou po léta vláčel jako těžké břemeno), má obrovský pocit úlevy a čistoty. A podvědomě doufá, že tento téměř rajský stav už bude trvat stále. Ví, že miluje Ježíše Krista, ví, že je očištěn, a téměř se vznáší. A hle, může se stát, že najednou opět zhřeší, ani neví jak. Cítí se zaskočen. Jak se to mohlo stát? Vždyť se přece Bohu cele vydal?!

My lidé jsme velmi komplikované bytosti. Jsme úžasná stvoření, a to nejen po stránce tělesné. Dalo by se snad říci, že z hlediska duševního a duchovního jsme bytosti mnohovrstevnaté. Máme-li pocit čistoty (a můžeme ho mít zcela právem), neznamená to, že někde v našem podvědomí nedřímou negativní rysy naší povahy, které se projeví, když to třeba vůbec nečekáme. V tu chvíli nemusí být největším problémem, že jsme zhřešili. Problémem je, když se ke svému hříchu postavíme špatně. Někdy se může stát, že člověk činí pokání, „všechno na sebe práskne“, jak se říká, a pozná onen rajský pocit uvolnění a očištění. Nepřeje si ho ztratit a kromě toho cítí jakýsi závazek, aby už zůstal jednou provždy čistý a svatý. Je-li pak zaskočen hříchem, může snadno sklouznout k velice nešťastnému řešení: pokusí se svůj nový hřích „zatlouct“ ve (falešné) naději, že to byl jednorázový úlet, který se nebude opakovat. Touží dělat lidem radost svou svatostí a lichotí mu, že jeho bratři a sestry z něj měli takovou radost. Tolik si je nepřeje zklamat! Jakmile ale svůj hřích popře, třeba i sám před sebou, už není oním šťastným člověkem, o němž platí, že v jeho duchu není záludnost. Mám-li zůstat nezáludný, musím činit pokání stále znovu, jakkoli je mi to nepříjemné.

David pak ve 3. a 4. verši popisuje, jak na tom byl před pokáním: Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal. Ve dne i v noci na mně ležela tvá ruka. Morek se mi kazil jako v letním žáru.

Dnešní „holističtí“ myslitelé, ať už lékaři či psychologové, mnohdy mluví o psychosomatických potížích. Stručný a výstižný popis, s nímž se setkáváme v těchto verších, vlastně mluví téměř o tomtéž. Dokud svědomí člověka není zcela zničeno (bohužel i něco takového se může stát), vědomí hříchu člověka vnitřně ničí – dokud mlčí, tedy dokud o svém hříchu nezačne mluvit. Člověk může dokonce tvrdit, že v žádného Boha nevěří, a stejně nějak vnímá, že na něm leží boží ruka.

Pak jsem ti oznámil svůj hřích; svou vinu jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu. A tys sňal vinu mého hříchu.

Ještě pár vteřin před vyznáním hříchu se nám zdá, že vyznání hříchu je snad nemožné. Připadá nám to jako jakýsi nadlidský úkol. Jakmile ale hřích vyznáme, nestačíme se divit, jak to bylo jednoduché a blahodárné. Téměř fyzicky cítíme, jak z nás padá těžké břemeno.

Proto se k tobě budou modlit všichni věrní v čase, kdy tě lze nalézt. Ani příval velké vody k nim nedosáhne. (v. 6)

Jde o nezapomenutelnou zkušenost, nicméně o zkušenost opakovatelnou. Blaze člověku, který si navykne co nejdříve vyznávat své hříchy. Člověk, žijící v neustálém pokání, je vskutku člověk bezelstného ducha, člověk opravdu šťastný.

Kde se ale pak vede onen příval velké vody?

Příval velké vody zde symbolizuje nepřátelství. Satan máloco snáší tak špatně, jako šťastného člověka, který žije v míru s Bohem. Snaží se ho zničit, ať už přímo, nebo skrze lidi. Člověk, který pokání dosud nepoznal, má pocit, že žít v míru s Bohem je něco nemožného, a že ten, kdo o něčem takovém mluví, je buď blázen, nebo pokrytec. Přátelství s Bohem je ale hodnota vzácná nade vše, a člověka, který v něm žije, nemůže připravit o vnitřní pokoj ani ztráta dobré pověsti. Příval velké vody je sice realitou jeho života, nicméně nedosáhne tak vysoko, aby ho mohl zničit. Může mu vzít majetek, přátele, duchovní službu, nemůže mu ale vzít důvěrný vztah s Kristem.

Tys mi skrýší, střežíš mě před soužením, obklopils mě jásotem nad vysvobozením (v. 7).

Slovům „střežíš mě před soužením“ musíme správně porozumět. Neměli bychom se domnívat, že člověk, jehož skrýší je Hospodin, nepozná bolest a hořkost. Vždyť často i jeho nejbližší jsou daleko od Boha – jak by neznal soužení a bolest? Vždyť i jeho národ nezná boží cesty – jak by to nebylo neustálým ostnem? Bůh nás nestřeží před soužením tím, že bychom žádné soužení nikdy nepoznali. Což se ostatně sám Bůh nesouží nad stavem svých vyvolených? Člověk je ale střežen před soužením v tom smyslu, že soužení nikdy nezaplní celý obzor. Každý mrak má stříbrnou obrubu. Soužení je realita; Nový Jeruzalém je realita důležitější, byť jsme do něj ještě nevstoupili. Soužíme se nad těmi, kdo ještě nebyli vysvobozeni; ještě více ale jásáme nad těmi, kteří již vysvobozeni byli.

Zdá se, že v 8. verši se ujímá slova sám Hospodin: Dám ti chápání, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Spasení je z milosti. Byl to Bůh, kdo nám dal chápání, jak je to s hříchem a přestoupením. Je to Bůh, který nám připravil cestu. Připravil ji každému z nás – jde ovšem o to, zda chceme Boží cestou kráčet. Každý z nás má svou cestu a jen Bůh nám ji může zjevit. A pokud už na té cestě jsme, potřebujeme Boha svatého, který je naším Rádcem. Potřebujeme, aby nás Bůh střežil. Boží život sami nezvládneme. Nemůžeme mít obecenství s Bohem, nekráčíme-li Boží cestou; nemůžeme kráčet Boží cestou, nemáme-li obecenství s Bohem.

Bůh ovšem chce, abychom svou cestou kráčeli vědomě a s rozumem. Bůh nechce loutky – ty chce naopak Boží nepřítel. Bůh nám chce radit, chce ale, abychom podstatná rozhodnutí činili my sami. Vedení Duchem svatým  neznamená, že jsme vypnuli rozum. Bůh nám říká (v. 9): Nebuďte jako kůň či jako mezek bez rozumu. Těm padne ke zkrocení uzda a udidlo – jinak k tobě nepřijdou.

Církev se v minulosti často prohřešovala tím, že se snažila vysvobozené boží děti udržet na správné cestě uzdou a udidlem. Život sboru a mnohdy i život soukromý sevřela řadou předpisů. Lidé se museli chovat tak a tak – a svůj rozum pak ani nepotřebovali. Bůh ovšem nechce, abychom byli jako kůň a mezek, a také s námi tak nezachází. Chce, abychom k němu přišli dobrovolně.

Mnozí lidé si myslí, že žít s Bohem je zbytečně složité. Mají pocit, že pokud by žili s Bohem, byli by vystaveni příliš mnoha omezením. Zapomínají, že krušnější je život bez božího světla: Mnohé jsou bolesti svévolníků, ale doufající v Hospodina obklopuje milosrdenství (v. 10). Lidi žijící bez Boha mnohdy postrádají milosrdenství. Nemají ho často ani sami se sebou, nedostává se jim ho od ostatních a sami ho také nedokáží dávat. Člověk doufající v Hospodina je vlastně člověk, který doufá v Boží milosrdenství. Počítá s ním. Ví, jak moc ho potřebuje sám, a je schopen a ochoten ho dávat i druhým.

Radujte se v Hospodinu a zaplesejte; jásejte, spravedliví, všichni lidé upřímného srdce!

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru