Úvaha nad Žalmem 31 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Hospodine, hledám v Tobě útočiště; kéž nejsem navěky zahanben. Vytrhni mne – pro svou spravedlnost!

Skoro se mi chce říci: Žalm začíná zcela standardně. Na téma útočiště stejně jako na téma zahanbení jsme už v žalmech narazili vícekrát. Co naplat, takový je náš život na této straně nebe! Stále znovu musíme hledat útočiště v Bohu. Hledáme ho před útoky zvenčí – stále znovu se setkávám s nepřátelstvím, které, zdá se mi, nemá přirozené vysvětlení – nicméně více mne trápí má vlastní selhání. Prakticky kdykoli mohu z plna hrdla, ale především zplna srdce zpívat starou kancionálovou píseň: „Skálo, klaná pro můj hřích, Kriste skrej mne v ranách svých!“ Ano, hledám útočiště v Bohu – před sebou samým! Před důsledky svých minulých špatných rozhodnutí. Někdy se mi zdá, že se ke mně někteří lidé nechovají férově. Když se ale modlím a předkládám Bohu svůj život, vždy znovu zjišťuji, že nemám na nic nárok, ani na férové jednání od lidí. Když si vzpomenu na hroznou pýchu svého mládí, vím, že kdyby mne Bůh trestal, kdyby na mne sebevíc dopustil, má na to „právo“, protože jsem ho nectil jako Boha a ve své pýše jsem mnohokrát zhřešil a mnoho věcí pokazil. Hospodine, hledám v Tobě útočiště!

…kéž nejsem navěky zahanben. Ano, teď se hanbím, ale mám naději, že to nebude navěky. Někdo by mi mohl říci: „Dane, moc se babráš ve své minulosti. Bůh přece odpouští, tak to odpuštění přijmi a jdi dál!“ Neboj se, já to odpuštění přijmu a půjdu dál. Nicméně přes vážnost a hloubku svého hříchu bychom se neměli přenášet příliš snadno. Pokud se přes ně přeneseme příliš snadno, hrozí, že budeme znát jen „malého Ježíše“.

Vytrhni mne – pro svou spravedlnost! Ne proto, že jsem usoudil, že už jsem trpěl dost. Ne proto, že já jsem usoudil, že už mne Bůh dostatečně vytrestal. Ne proto, že teď už zaujímám ty správné postoje. Bůh nás vytrhuje nikoli pro spravedlnost naši – pro tu by byli vytrženi pouze Noe, Daniel a Jób – ale pro svou spravedlnost! Kristus všechny naše hříchy vnesl na kříž, zemřel za nás, spravedlivý za nespravedlivé… Jak kdysi napsal Pavel Rejrcht, „…kdo něco na tom nechápal, nepochopil už nikdy nic. Kdo trochu tomu rozuměl, pochopil ihned všechno…“

Nakloň ke mně své ucho, rychle mě vysvoboď, buď mi pevnou skalou, buď mi opevněným domem, abys mě zachránil.

A ty opravdu jsi má skála, jsi má pevnost! Pro své jméno mě tedy veď a posiluj!

Když silně pocítíme potřebu, aby nám Bůh byl útočištěm, když k němu úpěnlivě, naléhavě voláme, pak se nám někdy stane, že podobně jako prožíváme intenzivně pocit ohrožení, tak stejně intenzivně prožíváme pocit Boží ochrany. Zajímavé je, že ne vždy je to dáno změnou vnějších okolností. Někdy se vnějšně nic nestane – stále ležíme před Bohem, klečíme před Bohem, stojíme před Bohem – zkrátka jsme v téže poloze, jako když jsme začali k Bohu řvát, a přece na místo pocitu ohrožení nastoupí pocit spočinutí. A najednou víme, že věříme (nebo věříme, že víme?), že Bůh opravdu je naše skála, naše pevnost! Objektivně se vnější nebezpečí nezmenšilo. Šlo-li o vnitřní boje, pak se s námi vlastně nic nestalo. A přece vzpomínka na dávné hříchy ztrácí palčivost, a nám se najednou chce volat: „Sladký Ježíši, díky!!!“

Vyveď mě z pasti, kterou mi nastražili. Vždyť tys má záštita! (v. 5).

Nabude-li člověk jistoty v Bohu, prožije-li nově, že Bůh je jeho útočiště, otevřou se mu někdy oči a on vidí nastražené pasti. Do jakých pastí padáme, zapomeneme-li, že Bůh je naším útočištěm a naší záštitou?

Nebezpečná je past sebelítosti. Upadneme-li do sebelítosti, ztrácíme perspektivu. Další pastí je zaujetí sebeobranného postoje, případně postoje pomsty. V takovém případě nenecháváme jednat Boha. Existuje samozřejmě celá řada dalších pastí. Nepřítel bývá vynalézavý.

Jak vyjít ze sebelítosti? Jak se ubránit myšlenkám na odplatu? Odpověď je v následujícím (6.) verši: Do tvých rukou poroučím svého ducha. Vykoupils mě, Hospodine, Bože pravdivý. Poručit svého ducha Bohu znamená nehájit se sám. Jistě se tím nemyslí mlčení tam, kde můžeme něco vysvětlit. Pokud jde o nedorozumění, máš sice také nepříjemné pocity, nejsou to ale pocity křivdy.

Ty můžeš svého ducha poručit do Božích rukou. Proč? Protože Bůh Tě již vykoupil. Již nad Tebou nepanuje nepřátelství, nepanuje nad tebou sebelítost ani nic podobného. Proč? Protože už nad Tebou nepanuje Tvé vlastní já. Víš, že Tvůj život je spolu s Kristem skryt v Bohu (Kol 3,3). Je-li to pravda, nepřítel nemůže zasáhnout tvého ducha. Může zasáhnout pouze tvé tělo.

Nenávidím ty, kdo dbají na marné přeludy. Já spoléhám na Hospodina. Budu jásat, budu se radovat v tvém milosrdenství, neboť jsi shlédl na mé ponížení, poznals trápení mé duše.

Hospodin vidí Tvé ponížení. Neznamená to, že ho vždy hned odstraní. Vždyť i Boží Syn poznal ponížení. Boží Syn poznal i trápení Tvé duše.

To se nedá říci o marných přeludech, tedy o modlách všeho druhu. Češi zpravidla nemívají modly kamenné, kovové či dřevěné. Nejčastější českou formou marného přeludu je „můj bůh“. Jistě také znáte lidi, kteří říkají: „Já věřím jen ve svýho boha“. Je to jejich osobní bůh, o kterém se s vámi nebudou bavit. Pouze vás ujistí, že jim docela stačí. Je to bůh jejich představ, bůh, který jim slibuje přesně to, po čem jejich srdce touží.

Má jedinou nevýhodu. Je marným přeludem. Nevyvede člověka z pastí. Člověk, který má „svého boha“, není chráněn ani před sebelítostí, ani před pomstychtivostí.

David spoléhá na Hospodina. Vydává se někomu, koho nevidí. Někomu, kdo je mimo něj. Riskuje. Víra se bez určitého riskování neobejde, byť nelze říci, že je „skokem do tmy“. Bůh ví, že potřebujeme udělat určitou zkušenost, abychom mohli důvěřovat. Žalmy jsou nám ale mimo jiné svědectvím, že někdo jiný před námi už spoléhal – a nebyl zahanben.

V 9. verši David vyznává, že ho Bůh nevydal do rukou nepřítele, ale v desátém a jedenáctém zase hořekuje: Hospodine, smiluj se nade mnou, neboť je mi úzko, hořem mi slábne zrak, duše i tělo. Můj život schází žalem, léta trávím v nářku, pro má provinění se má síla ztrácí a mé kosti slábnou.

Ach, jak se dokážu s těmito slovy ztotožnit! A podobně jako žalmista vím, že ač jsou kolem nepřátelé, kteří čekají na můj definitivní pád, kteří se radují, když se mi vede zle, konec konců prožívám tyto věci pro svá provinění. Ano, mají pravdu ti, kdo říkají, že tyto a podobné verše jsou svědectvím, že Písmo ví o tom, čemu se moderně a odborně říká „psychosomatické potíže“. A na rozdíl od mnohých kazatelů laciného evangelia vím, že život s Bohem není vždy receptem na dlouhověkost. Vím o svých proviněních, vím o jejich důsledcích, a přitom mohu kolem sebe vidět svévolníky, kteří kypí zdravím a jsou „vysmátí“. (Tomuto tématu se ale bude věnovat až 37. žalm.)

Všichni mí protivníci mě tupí – zvláště mí sousedé. Známí ze mě mají strach – když mě venku vidí, vyhnou se mi. Vypadl jsem jim ze srdce jako mrtvý, byl jsem jako rozbitá nádoba. Slyším mnoho pomluv – ze všech stran hrůza! Když se proti mně radí, zvažují, jak mě zbavit života (vv. 12-14).

Boží člověk, který nepěstuje nepřátelství, si někdy naivně myslí, že když už leží na zemi, jeho nepřátelé se už konečně zastaví a nebudou se ho snažit ještě zašlapat do bahna. Ale kdež! Za všemi tvými malými nepřáteli je jeden Velký Nepřítel, a ten se nespokojí s ničím menším, než s tvou smrtí. Proto i jeho služebníci zvažují, jak Božího člověka zbavit života.

Jako refrén žalmista opakuje: Já však doufám v tebe, Hospodine! A dodává: Řekl jsem: Ty jsi můj Bůh. Řekl jsem „ty jsi můj Bůh“ při obrácení. Řekl jsem to, když jsem byl pokřtěn. Opakoval jsem to, když jsem byl na výšinách. A budu stát v tomto slovu stále. Ano, Hospodine, Ty jsi můj Bůh. Ať by na mne doléhalo cokoli, Ty jsi můj Bůh. Když se trápím nad svým vlastním hříchem, Ty jsi můj Bůh. Když mne bez příčiny pronásledují zlostníci, Ty jsi můj Bůh.

Já však doufám v tebe, Hospodine! Řekl jsem: Ty jsi můj Bůh. Mé časy jsou ve tvých rukou. Vysvoboď mě od nepřátel a od těch, kdo mě pronásledují! (vv. 15-16).

Jednou z věcí, podle níž můžeme usoudit, zda jsme se skutečně odevzdali Bohu, je, zda jsme do jeho rukou odevzdali „časy“.

Nedávno jsem slyšel ošklivý vtip: „Víte, kdo je to stará panna? Žena, která je věrná svému budoucímu milenci.“ Víte, proč je ten vtip ošklivý? Protože počítá pouze s touto časností. Z hlediska věčnosti může být pravdivou výpovědí, která pak ovšem vůbec není vtipná tak, jak si to představují ti, kdo tento vtip vymysleli.

Ano, můžeme mít touhy, které se v tomto životě vůbec nenaplní. A ten, kdo odevzdal své časy do Božích rukou, bude v tomto životě třeba stále strádat. A přece pro něj platí Ježíšovo zaslíbení: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ Ano, je to tak, bez víry v život věčný s Bohem naplno žít nelze. Jen věříme-li ve věčnost, v naplnění všech Božích zaslíbení, odvážíme se svěřit své časy do Božích rukou. Ten, kdo tuto víru nemá, dříve nebo později zase vezme své časy z Božích rukou zpět.

Jak velká je dobrota, kterou chováš vůči těm, kdo se tě bojí! Před lidskými syny ji prokazuješ těm, kdo v tobě hledají útočiště. Skrýváš je v úkrytu své tváře před lidskými intrikami, schováváš je v stánku před svárlivými jazyky (vv. 20-21).

Boží člověk jiné lidi nenapadá. Babylon útočí na Jeruzalém, nikdy však neútočí Jeruzalém na Babylon. Boží člověk hledá se všemi pokoj – pokud na něm jest. Žije ale ve světě, který ve zlém leží. A tak i Boží člověk trpí intrikami jiných a hrozí mu, že se stane obětí svárlivých jazyků. Někdy jde o čiré výmysly. Jindy jde o překrucování výroků. Opět jindy o podsouvání nečistých motivů.

Aby člověk byl před tímto vším ochráněn, potřebuje mít především Boží bázeň. Těm, kdo se Boha bojí, prokazuje Bůh svou dobrotu. Co to ale znamená? Že nebudou vystaveni útokům? Nikoli! Intriky a svárlivé jazyky zde jsou a budou. Jak tedy Bůh takto napadané skrývá „v úkrytu své tváře“? „Tvář“ je ve velké většině případů ve Starém smlouvě synonymem pro „přítomnost“. Žije-li člověk v Boží přítomnosti, vnímá vše v Božím světle. Napadání nepřátel ho sice mrzí, ale nezbaví duchovního pokoje, protože on se v bázni Boží sám nechává vyzpytovat Bohem. Kdo žije v permanentním pokání, toho pomluvy nezbaví pokoje. Bůh své lidi skrývá ne tak, že by znemožnil intriky a pomluvy. Působí, že člověk skrytý v Bohu není těmito jedovatými šípy zasažen ve svém srdci. Srdce ho sice bolí, ale on přesto odpouští. Boží přítomnost mu dává sílu překonávat v dobrém zlé.

Požehnán buď Hospodin, neboť mě udivil svým milosrdenstvím  v obleženém městě! (v. 22).

Jeruzalém bývá často obležen. Někdy pro svou vinu, jako když se za nevěrných judských králů rozmohlo modlářství. Jako když církev opustila Boží slovo a zvlažněla. Někdy právě proto, že je Bohu věrný. Někdy cítíme sevření ze všech stran, zdá se, že není úniku, ale i v tomto sevření nás Bůh udivuje svým milosrdenstvím.

Když jsem se ukvapil, řekl jsem, že jsem zapuzen od tvých očí. Tys ale vyslyšel mé úpěnlivé prosby, když jsem k tobě volal (v. 23).

Abychom zakoušeli Boží milost, nesmíme se ukvapovat. Intriky, podlost, pomluvy, zrada, to vše se nás jistě dotkne. Co uděláme? Zareagujeme tělesně, nebo celou věc předložíme Bohu? Jinými slovy: s tím, co se stalo, půjdeme před Boží tvář, do Boží přítomnosti. Právě když jsi zakusil příkoří či podlost, nesmíš se ukvapit! Jakmile se ukvapíš, uděláš chybný krok - nejčastěji jde o odplácení stejnou mincí. Pokud tomuto podlehneš, budeš teprve znečištěn. Pokud tě někdo neprávem napadá, znečistit tě to nemůže. Pokud odplatíš stejnou mincí, znečistíš se. Boží nepřítel dosáhl svého. A ty pak budeš mít pocit, že jsi zapuzen od Božích očí.

I v takové situaci ale můžeš začít volat k Hospodinu. Když k Němu budeš úpěnlivě volat, On tvé prosby vyslyší.

Milujte Hospodina, všichni jeho věrní! Pravdivé lidi Hospodin opatruje, leč odplácí plně těm, kdo jednají povýšeně. Buďte pevní a posilněte svá srdce, všichni, kdo očekáváte na Hospodina! (vv. 24-25)

Z Písma je naprosto jasné, že náš Bůh nenávidí povýšenost. Arogance je jednou z vlastností, s níž lidé před Bohem nemohou obstát. Přitom se mi nezdá, že by Bůh byl rovnostářský. Někomu dá deset hřiven, jinému jen dvě. V žádném případě si ale nepřeje, aby ten, kdo dostal deset, jednal povýšeně. Bůh chce, abychom respektovali autoritu, nechce však, aby autorita jednala povýšeně.

Ten, kdo očekává na Hospodina, nabývá autority. Nabývá jí, protože nabývá zjevení. Každý, kdo očekává na Hospodina, nabývá zjevení, a naše vnitřní autorita je dána právě mírou zjevení. Ten, kdo má skutečné zjevení – nikoli nějakého „jízdního řádu“ posledních věcí či něco podobného, ale zjevení Boha – nemůže jednat povýšeně. Tváří v tvář zjevení Božímu víme, jak jsme maličcí. Pod břemenem zjevení se člověk spíše rozklepe. Proto tito lidé, kteří se pod tíhou zjevení nutně stávají pokornými, potřebují povzbuzení: Buďte pevní a posilněte svá srdce. A tak se rodí zázrak, možný jen v Duchu svatém: Boží člověk, který je současně pokorný a současně pevný.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru