Úvaha nad Žalmem 30 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

30. žalm patří k žalmům, které mají v prvním verši „situační nadpisek“. V tomto žalmu lze však první verš přeložit přinejmenším dvěma různými způsoby: Buď „Žalm. Píseň při posvěcení Davidova domu“, nebo „Žalm Davidův. Píseň při posvěcení domu. (tj. chrámu)“.

Rád bych se na tomto místě zmínil o problému, který možná trápí některé teologicky vzdělané čtenáře. Každý, kdo je obeznámen s teologickou literaturou, nebo třeba jen s komentovaným vydáním ekumenického překladu, jak vycházel po jednotlivých dílech, ví, že mnohé žalmy, nadepsané „Davidův“, vědci pokládají za dílo někoho jiného. Nutno zmínit, že překlad „Davidův“ je sám o sobě rovněž sporný – z gramatického hlediska bychom stejně dobře mohli překládat „Žalm pro Davida“. V těchto úvahách se prakticky vůbec nezabývám tzv. „textovou kritikou“, úvahami, jak a kdy text vznikl, čemu žalmy sloužily apod. Chystám se někdy v budoucnosti i tuto otázku hlouběji prostudovat. Zde pouze zmíním, že k různým teoriím, při kterýchže to slavnostech byl ten který žalm čten a kdo ho vlastně sepsal, jsem značně skeptický. Větší důvěru mám k církevní tradici. Církev a vedle ní rovněž Talmud skutečně spojují některé žalmy s určitými křesťanskými či židovskými svátky, což ovšem nic nevypovídá o jejich autorovi. Co se týče novodobých teorií, jsem na půli cesty: Biblistiku jsem studoval natolik, abych nabyl jistoty, že mnohé, co novozákoníci či starozákoníci tvrdí, jsou pouhé hypotézy, jejichž zdůvodňování je plné různých non sequitur (závěrů, které z předkládaných dat logicky nevyplývají) a argumentací v kruhu. Na druhé straně nelze vše jen tak shodit ze stolu: kritické bádání má své místo. Snad se jednou dostanu k tomu, abych jednotlivé hypotézy podrobně prostudoval a zhodnotil; pro pochopení žalmů z toho ale stejně příliš mnoho nevyplyne.

Vraťme se nyní k 30. žalmu. Budu vycházet z toho, že David složil tento žalm při posvěcování svého domu, který si postavil v Jeruzalémě. V takovém případě ho psal patrně již v druhé polovině svého života – měl za sebou dětství a mládí v domě svého otce Jišaje Betlémského, měl za sebou pobyt na dvoře Saulově, vítězství nad Goliášem i léta psaneckého života na území Izraele i mimo ně, měl za sebou sedm let kralování v Hebronu i dobývání Jeruzaléma… A vzpomíná: Hospodine, budu Tě vyvyšovat, protože jsi mě vytáhl z hlubin a nedals mým nepřátelům, aby se nad mnou radovali. Jinými slovy: „Hospodine, budu Tě vyvyšovat za Tvou spásu.“ Pod oněmi „hlubinami“ mohl David myslet různé dobrodružné situace plné nebezpečí, kdy čelil nepřátelské přesile či obklíčení, v němž téměř ztrácel naději na vyváznutí, ale rovněž hlubiny vlastního hříchu. V Davidově případě byli připravení nejrůznější nepřátelé, kteří se chtěli radovat z jeho pádu či záhuby – lidé i padlí andělé. (Jsi-li Božím člověkem, budeš na tom patrně podobně.)

Hospodine, Bože můj, volal jsem k tobě a tys mě uzdravil (v. 3).

Tento verš je jakoby refrénem, který se v Žalmech ozývá stále znova. Pokud bych měl shrnout do jediné věty, jaké základní poučení nám žalmy skýtají nebo k čemu nás vyzývají, pak by asi zněla: Není pro tebe nic důležitějšího než hledat Boha; budeš-li ho hledat opravdově, určitě se ti dá nalézt. David nám to v různých obměnách neustále opakuje. Proč asi? Jednak protože je fascinován Boží dobrotou. V jeho osobní historii byl Bůh. Něco podobného jsem prožil zrovna včera. Vracel jsem se ze slavnostního shromáždění u příležitosti 15. výročí nakladatelství „Návrat domů“, pro které překládám. Vystoupil jsem v Modřanech a šel jsem – již za tmy – lesní cestou dolů do Hodkoviček. A tu se mi připomněla Boží dobrota. Byl jsem vlastně stále ve městě, ale široko daleko nebyl nikdo, a já jsem hlasitě Pána chválil za jeho dobrotu, trochu se smál a trochu plakal dojetím. Kdybych měl sumarizovat své pocity a prožitky, mohl bych to říci stejně jako David zde: Hospodine, Bože můj, volal jsem k tobě a tys mě uzdravil.

Hospodine, vyvedls mou duši z podsvětí a obživils mě, abych nesestoupil do jámy (v. 4).

Někdy si lidé myslí, že se rozhodujeme mezi Bohem a Božím nepřítelem. Že stojíme na nějaké neutrální půdě a rozhodujeme se, zda zvolíme světlo nebo tmu, život nebo smrt. Není to tak docela pravda. My už jsme (nebo jsme byli) oběma nohama v pekle – pouze se to zatím neprojevilo. Rozhodnutí pro Ježíše Krista neznamená, jak bychom se mohli mylně domnívat, že jsme se v neutrální situaci rozhodli vydat se nabízenou cestou. Rozhodnutí pro Ježíše Krista znamená, že nás Hospodin vyvedl z podsvětí, které bylo našim určením, protože jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších. Proto nás musel Bůh obživit. Kdyby tak Bůh neučinil, peklo by se za námi zavřelo.

Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdávejte chválu za připomínky jeho svatosti (v. 5).

Zjevil ti někdy Bůh svou svatost, svou moc či svou dobrotu? Uděláš dobře, když si to dobře zapamatuješ. Možnás dostal sen, v němž tě Bůh k něčemu povolal. Možná k tobě zaznělo prorocké slovo. Možná se stalo něco zcela vnějšího, ale tys věděl, že k tobě hovoří Bůh, nebo že ti alespoň něco připomíná. Možná jdeš životem a Bůh ti v určitém okamžiku pošle připomínku (v hebrejštině je vlastně jednotné číslo) své svatosti. Někdy ti taková připomínka zabrání v hříchu. Jindy tě pozdvihne, když jsi na pokraji deprese. Vzdávej Hospodinu chválu za připomínky jeho svatosti!

Vždyť jeho hněv trvá jen chvíli, jeho přízeň však celý život. Večer se uhostí pláč, ale ráno jásot (v. 6).

David zde nemluví o lidské vrtkavosti. Mluví o tom, co prožíváme s Bohem. Boží myšlení nejsou jako myšlení naše (viz Izajáš 55); nicméně v emocích jsme si patrně blíže. Bůh se hněvá. Někdy se hněvá na své vyznavače, protože i jeho vyznavači ho zklamou. Hněvá se na satana. Když ho lidé odmítají, prožívá směs hněvu a lítosti. Dokud  bude ve světě existovat zlo, bude se Bůh hněvat.

Nicméně jeho pozitivní stránky jsou neskonale silnější. Pokud zhřešíš, Bůh se bude hněvat; Jeho milost je ale silnější. Základní postoj Boha vůči lidem je přízeň. To bylo i svědectví andělů v noci Ježíšova narození: „… a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“. Lidová zbožnost tuto větu kvůli špatnému porozumění přeformulovala: „…pokoj lidem dobré vůle.“ (S implikací: lidem zlé vůle pokoj ne!) Ekumenický překlad parafrázuje, nicméně výstižně: Bůh má v lidech zalíbení (Lk 2,14). Tato přízeň, „dobrá vůle“, je – naštěstí – základní Boží polohou. Hněv je jen do času. (Nemysleme si ale, že nám hřích projde, když počkáme, až Boha hněv „přejde“. Takto to skutečně nefunguje.)

Když David říká, že večer se uhostí pláč, ale ráno (přijde) jásot, pak mluví obrazně. Bylo by chybou domnívat se, že v noci se všechny problémy jednoduše rozplynou. Jsem přesvědčen, že David nám pouze připomíná to, co sám mnohokrát zažil: Jakkoli se nám někdy situace zdá složitá, zamotaná, téměř neřešitelná, nebude trvat věčně. Hledáš-li Boha, voláš-li k Němu, může okamžik, kdy nastoupí jásot, přijít mnohem dříve, než by ses nadál. Není tím ovšem řečeno, že někdy neprocházíme delší zkouškou. O tom by mohl David taky vyprávět, a vlastně tak činí v řadě jiných žalmů.

V dobách pohody jsem si řekl: Navěky se nepohnu. Hospodine, svou přízní jsi mocně upevnil mou horu. Když jsi však skryl svou tvář, zděsil jsem se (vv. 7-8).

Těmto dvěma veršům je možno porozumět vícero způsoby. Popíšu jeden z nich, bez nároku, že je to ten nejlepší nebo dokonce jediný správný.

V dobách pohody se nám může zdát, že všechno hravě zvládneme. Pohoda nás může zastihnout v našem manželském životě, v práci či ve škole, uzdravíme-li se z vážnější nemoci a už dlouho je nám dobře, v životě sboru… V takových chvílích míváme někdy pocit, že držíme ve svých rukou klíč k uspokojivému manželství, k pracovním úspěchům, ke zdraví či k budování prosperujícího sboru. Máme pocit, že věci se nadále budou vyvíjet už jen příznivě, že jsme vyrostli z dětských nemocí a není důvodu, proč bychom neprožívali stabilně a setrvale Boží požehnání.

Nicméně slova „navěky se nepohnu“ se velmi podobají tomu, jak mluvívají svévolníci – srovnej Žalm 10,6, ale i 15,5 a 21,8. Svévolníci sice zpravidla gratulují sami sobě a neříkají: „Hospodine, svou přízní jsi mocně upevnil mou horu“, nicméně stačí vzpomenout na Ježíšovo podobenství o farizeji a celníkovi. Farizej z tohoto podobenství si nemyslí, že je dobrý „ze své vlastní síly“, jak říkáme my charizmatici. On děkuje Bohu za to, jak pěkně dodržuje zákon. A není třeba ho podezírat, že to nemyslí vážně. V čem je tedy jeho hřích? Proč Ježíš straní celníkovi a ne jemu? Protože onen farizej má pocit, že dokáže poměřit, kdo je lepší. Protože pohrdal druhým člověkem. (To se Bohu nelíbí: Pohrdáme-li druhým člověkem. A když ho veřejně snižujeme, vzbudíme Boží hněv.)

V dobách pohody se nám tedy zdá, že nám Bůh opravdu bohatě požehnal – a že už tedy všechno zvládneme. Když jsi však skryl svou tvář, zděsil jsem se. Pamatujme na to, že tam, kde čteme „Boží tvář“, můžeme mnohdy číst „Boží přítomnost“. Když přijdeme o Boží přítomnost, doba pohody končí. Hospodin možná svou přízní dlouho upevňoval naši horu – co si však počneme, když na ní zůstaneme sami? Zděsíme se.

Proto pro Tebe není nic důležitějšího, než abys neustále hledal Boží tvář. Je to pro Tebe neskonale důležitější, než hledat Boží požehnání. Není totiž většího požehnání, než život v Boží přítomnosti.

David pokračuje: K tobě, Hospodine, volám, Panovníka o smilování prosím: K čemu ti bude má krev, když sestoupím v jámu? Bude tě chválit prach? Ten bude zvěstovat tvou věrnost? Vyslyš mě, Hospodine! Smiluj se nade mnou! Hospodine, pomoz mi! (vv. 9-11)

Ten, kdo pobýval v Boží blízkosti a pak o tuto blízkost přišel, se buď utvrdí v hříchu, nebo bude velmi dobře rozumět tomuto zoufalému Davidovu volání. Ví, že nežijeme-li v obecenství s Bohem, peklo je hned za rohem. Proto prosí o smilování, proto mluví o jámě, proto volá o smilování.

Mé kvílení jsi mi změnil v tanec, rozvázals mi žíněné roucho, přepásals mě radostí, aby tě má sláva opěvovala a neumlkla. Hospodine, můj Bože, navěky tě budu chválit!

Někdo by si po přečtení tohoto žalmu či mnoha jiných podobných mohl říci, že David byl jakýsi emocionálně nestabilní člověk – vždyť je to samé nahoru – dolů! Tu kvílení a hnedle zase jásot, tu „upevněná hora“, hned na to „sestoupení do jámy“…

Jestli si někdo však myslí, že když se přiblíží k Bohu, bude mít „klid“, velmi se mýlí. S Bohem nepřestává být život vzrušující.

Nesnažil se Ti satan namluvit, že je to přesně naopak? Mně rozhodně ano.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru