Úvaha nad Žalmem 3 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

 

Třetí žalm je první z žalmů, které mají tzv. „situační nadpisek“: …když prchal před svým synem Abšalómem (v. 1).[1] Netušíme, kdy psal David žalm první nebo druhý. Konec konců je autorem Písma Duch svatý, a ten se postaral o to, aby se nám historických informací dostalo tam, kde je to potřeba.

 

Nicméně tento situační nadpisek stojí za pozornost. Poprvé se v Žalmech setkáváme s historickou situací Davidovou. David je na útěku. Na útěku byl mnohokrát, než se stal králem, či lépe řečeno, než se stalo zjevným, že je králem. Tentokrát však prchá jako král. A prchá před vlastním synem. Pokud se nám tedy David nějak „historicky“ představuje, není to nic oslnivého. Vidíme ho jako neúspěšného. Jako neúspěšného krále a především jako neúspěšného otce.

 

U Davida nás ale může zarazit napětí mezi celkovým dojmem a dojmem z jednotlivých detailů. Ano, jsou i velmi pozitivní jednotlivé detaily. Ku příkladu vítězství nad Goliášem. Nebo Davidova velkodušnost, s níž po dvakrát ušetří Saulův život. Kolik je ale detailů negativních! A kolik toho David na sebe „práskne“ sám! 

 

Celkové hodnocení Davida je veskrze příznivé. Muž podle Božího srdce. Král, který svému potomstvu zanechává mocnou a rozlehlou říši. Válečník a básník v jedné osobě. Prorok a král v jedné osobě. Nicméně kolik bylo v Davidově životě bolesti! Kolik selhání! A kolika vlastních selhání zůstal díky Boží milosti ušetřen!

 

Nesuď život druhého člověka. Ano, o jednotlivých činech můžeš říci: „To se mi nelíbí“ nebo „takové jednání je hříšné“. Některý člověk ovšem může mít život plný problematických jednotlivostí, a přece se nakonec ukáže, že šlo o život udatného Božího muže. 

 

Nesuď sám sebe. Ano, potřebuješ posuzovat a rozsuzovat své jednotlivé činy, ale především postoje. Nicméně ani ty sám nejsi oprávněn vynést definitivní soud.

 

Proti Davidovi povstal vlastní syn. Četl jsem různé úvahy o tom, že David byl v mnoha ohledech dobrý, ale selhal jako rodič. A dokonce jsem se seznámil i s hlubší analýzou, proč. Davida pomazal Samuel. V mnoha věcech byl možná před svou smrtí Davidovi rádcem. Nicméně Samuelovi, ač sám byl člověkem nezpochybnitelné integrity, se jeho dva synové také moc nevyvedli. Dal jim sice vyznavačská jména (jeden se jmenoval Jóel, tedy „Hospodin je Bohem“, druhý Abijáš, tedy „Hospodin je můj otec“). Dočítáme se však o nich, že propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo (1 Sa 8,3). Samuel sám vyrůstal v domácnosti kněze Élího, jejž Bůh nakonec ztrestal za to, že jeho synové se dopouštěli téhož, čeho později synové Samuelovi, a nadto obcovali se ženami konajícími službu u vchodu do stanu setkávání (1 Sa 2,22). A tak se linií těchto tří mužů – Élího, Samuele a Davida – kteří byli spřízněni duchovně, nikoli však pokrevně, táhne jako červená nit neschopnost správně vychovat své syny.

 

Ano, něco na tom mohlo být. Nicméně je to pouhá hypotéza, jakkoli pravděpodobná. Děje se totiž stále, že dobří a zbožní rodiče mají nezdárné děti. Vychovali-li je dobře, vychovali je ke svobodě, a svoboda znamená i možnost učinit špatnou volbu, špatně se rozhodnout. Můžeme vyslovit hypotézu, jak to bylo mezi Davidem a Abšalómem, nemůžeme ale Davida vinit z toho, jak Abšalóm jednal. Snad mohl a měl dříve zasáhnout. Jeho soudcem je Bůh, nikoli my.

 

Proti Davidovi tedy povstal vlastní syn, a nebyla to žádná puberťácká rebelie. Šlo skutečně o život – ostatně nakonec Abšalóm o život skutečně přišel. Abšalómova rebelie byla současně příležitostí, aby se lidé „vybarvili“. Abšalóma samotného David v žalmu nezmiňuje. Začíná však údivem: Hospodine, jak se rozmohli mí nepřátelé! Patrně se k Abšalómovi přidali mnozí, od nichž to David nečekal. Podobnou zkušenost udělá kdekdo, kdo se dostane pod tlak. I já jsem byl překvapen, kolik lidí se postavilo proti mně, když jsem byl na dně. Na druhé straně nás může – tentokrát mile – překvapit i podpora od těch, od nichž jsme ji ani nečekali. I David byl patrně podobným způsobem zaskočen. (Mimochodem, krásným filmovým ztvárněním je, když přijdou elfové na pomoc lidem v 2. díle trilogie „Pán prstenů“. Přijdou právě tehdy, když jsou lidé v nejzoufalejší situaci). I když si myslíme, že lidi známe, až krize poslouží k tomu, aby se ukázalo, kdo je kdo. Ostatně slovo krize, řecky krisij, znamená soud. Samozřejmě nikoli ještě soud poslední. 

 

David jistě myslel v první řadě na lidské nepřátele. I tento žalm má pochopitelně více rovin, a my víme, že naše bojování není proti tělu a krvi, tedy proti člověku. Máš i mnoho duchovních nepřátel, ať už jde o démony nebo duchovní mocnosti. Delší dobu, třeba i léta, můžeš mít klid. Může to ale být klid před bouří. A najednou nepřítel udeří a ty si říkáš: Jak se rozmohli mí nepřátelé!

 

David pokračuje (v. 3): Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu! Jakoby si přáli, aby zachráněn nebyl, ale snad ještě více, aby ho nezachránil Bůh! Tito nepřátelé reprezentují Božího Nepřítele, který chce naši časnou zkázu, ale mnohem, mnohem více mu záleží na naší zkáze věčné! U tohoto verše těžko nevzpomenout na našeho Spasitele, visícího na kříži. Pod křížem stojí nejen nepřátelé, ale i zvědavci, a říkají si: Uvidíme, zda mu Bůh pomůže! A ti, kteří Ježíše nenáviděli, zakoušeli na pár okamžiků svůj triumf: Vidíte, není pro něj záchrany v Bohu!

 

Nepřítel ale chce proniknout do našeho nitra. Nepříteli nestačí, že jsi obklopen lidmi, kteří o tobě říkají: Není pro něj záchrany v Bohu! Nepřítel chce dovnitř, do tvého srdce, aby sis myslel, či dokonce vyslovil: Není pro mne záchrany v Bohu! Žádná spása není, mé naděje byly bláhové!

 

David je ale v Bohu pevně zakotven. Nepřátelé jsou všude kolem, do jeho nitra však Nepřítel nepronikl. A tak David vyznává: Ty mě, Hospodine, chráníš jako štít! Má Slávo, zvedáš mi hlavu! Jsi-li ve složité situaci, čelíš-li mnoha nepřátelům, je důležité, abys měl správná očekávání. Nečekej, že tě Hospodin z oné složité situace vytrhne, že tví nepřátelé najednou z ničeho nic sami odtáhnou. I to se sice může stát; i taková svědectví v Písmu máme. Leč sám náš Pán říká: Ve světě máte soužení (Jan 16,33). Pavel připomíná, že musíme skrze mnohá soužení vejít do království Božího (Sk 14,22). Tedy nečekej, že potíže nebudou, že nepřátel najednou zázračně ubude. Co tedy můžeš očekávat?

 

Ty mě, Hospodine, chráníš jako štít. V 23. Žalmu bude řeč o tom, že Bůh nám dokonce strojí hostinu před zraky nepřátel. Nepřátelé jsou zřejmě hodně blízko, když se na tu hostinu mohou dívat. Leč nemohou ti ublížit, dokud je Hospodin tvým štítem. 

 

Bůh ti umožňuje zvednout hlavu. Jednou z hlavních nepřítelových zbraní je zahanbení. Další takovou zbraní je sklíčenost. David těmto nepřátelům nepodlehl, i když na něj jistě velmi dotírali.

 

David vydává svědectví: Hlasitě jsem k Hospodinu volal a On mi ze své svaté hory odpověděl! Všimněte si, že nikde není řečeno: David byl vysvobozen, protože hlasitě volal k Hospodinu. David nebyl strůjcem svého spasení, při kterém by Bůh hrál pouze roli vhodného pomocníka. Jen Ježíš je Záchrance. Spasil nás, protože chtěl – ne proto, že my jsme spásu tak usilovně hledali. Nicméně zřejmě platí, že dotírají-li na tebe duchovní nepřátelé, stojíš před volbou: buď svěsíš hlavu v zahanbení a depresích, nebo budeš hlasitě volat k Hospodinu! Zvol tuto druhou možnost! Netvrdím, že tuto hlasitost máš vyjádřit decibely, ale nabádám tě: jsi-li pod tlakem, modli se nahlas, modli se slovy! Nespokoj se s pouhým přemýšlením! Vyjádři slovy před Bohem, co prožíváš! Neostýchej se vyjádřit své city! Potřebuješ vědět, jak a za co se modlíš. Ne proto, že by snad záleželo na nějakém přesném znění, a že by Bohu vadil jakýsi duchovní ekvivalent gramatických chyb. Z Joba víme, že Bohu nevadí ani to, když vyjádříme negativní emoce, třeba i vůči němu. Potřebuješ se dostat do stavu, kdy s Bohem skutečně hovoříš, ne o něm pouze přemýšlíš.

 

Bůh Davidovi odpověděl ze své svaté hory. S touto trochu tajemnou svatou horou se v Žalmech setkáme vícekrát. Ostatní už v 2. žalmu jsme slyšeli, že Hospodin ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Asi nepobloudíme, když si pod svatou horou budeme představovat velitelský stan Hospodina zástupů, tedy Hospodina – velitele nebeských armád. Voláš-li k Hospodinu, odkud můžeš čekat odpověď? Má cenu na ni čekat v baru? Nebo v kině? Ano, Bůh k tobě občas může promluvit skrze film. John Eldredge je dokladem, že jsi-li správně naladěn, může k tobě Bůh promlouvat skrze nejrůznější filmy. Nicméně řveš-li k Bohu, kde k tobě nejspíše zazní jeho hlas? Troufám si tvrdit, že v pokojíku, v němž vyléváš své srdce před Hospodinem, kde k němu hlasitě voláš. Nebo mezi těmi, kteří Boha vášnivě hledají. Ty nalezneš na Sijónu, o němž jsme si říkali, že je obrazem církve bojující. 

 

David pak pokračuje ve svém svědectví: Ulehl jsem, a usnul. Skoro jako by se tomu divil. Představujeme si ho, jak prchá před Abšalómem, je unaven – on i jeho věrní – ale když ulehne, dovedeme si představit, že přese všechnu únavu usnout nemůže. Tělo je vyčerpané, ale duše se trápí. Pořád dokola si klade otázku: Kde jsem udělal chybu? Proč to Bůh dopustil? Co se mnou bude? Leckterý z nás poznal vyčerpávající bezesné noci, plné podobných otázek. David ale měl tu milost, že ulehl a usnul. Nepíšu to proto, aby upadli do deprese všichni, kterým se usnout nedaří. Nicméně David našel spočinutí v Bohu, a to je otevřeno i tobě. Pokud se ti zatím nedaří klidně spát, jen hledej Boha dál! Netrap se, že si musíš vzít prášky na spaní. Možná se na této straně nebe vysvobození z nespavosti nedočkáš, ale přesto dobře uděláš, když budeš přemýšlet o tom, jak je nám David v tomto detailu prorockým předobrazem našeho Pána Ježíše Krista, klidně spícího na lodičce uprostřed bouře. Ano, vždyť kdo má být upálen, ten se neutopí.

 

David ví, že za tento klid, s nímž mohl uléhat a probouzet, vděčí Hospodinu: … neboť Hospodin mě podepírá! Udělal už dostatek zkušeností s Hospodinem, aby mohl vyslovit: Nebojím se té spousty lidu, která kolem mě se klade. David tím neříká: Určitě se mi nic nestane. Na počátku žalmu se podivoval: Jak se mí nepřátelé rozmohli! Teď jakoby si už zvykl: Ano, mám co do činění s mnoha nepřáteli, kteří po mě jdou. Na něco si zvykl, ale něčemu neodvykl, ba naopak se v tom utvrdil – mám na mysli řvaní k Hospodinu. David se nebojí, ale ví, že nemůže rezignovat, že potřebuje k Bohu řvát: Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby! Chcete-li jadrnou českou parafrázi, můžete číst: Dáš jim pořádně přes hubu, a nevzdálíte se od Božího slova. 

 

S tímto veršem můžeme mít dvojí problém. První je ten, že to až příliš vypadá jako boj proti tělu a krvi. Pravda, musíme si připomínat, že my, na rozdíl od Davida, proti tělu a krvi nebojujeme! (Pozor ovšem! David nebojoval – a byl si toho vědom – jenom proti tělu a krvi!) A neradím ti, abys šel někomu rozbít hubu v domnění, že tím povedeš boje Hospodinovy. Na druhé straně, Božího Nepřítele ti nijak líto být nemusí! S ním skutečně vedeš boj na život a na smrt, a v tomto případě jde o život věčný a nikoli o smrt tělesnou. A svým způsobem je to boj kdo z koho. Naživu – z hlediska věčnosti – zůstane jen jeden z vás. V tom nemáš na vybranou, jakkoli se ti to zdá tvrdé.

 

Druhým problémem může být, že bychom si přáli, aby se toto slovo naplnilo brzo. Můžeme být v určitém životním stádiu, kdy nepochybujeme, že nás jednou Bůh ospravedlní, ale moc bychom si přáli, aby to bylo pokud možno hned teď! Pak je dobré, abychom tento verš chápali skutečně jako zaslíbení, nikoli jako svědectví o tom, co už proběhlo. Zatím se cvič ve spoléhání na Hospodina. Tato fáze tvého života je stejně pouhé nic ve srovnání s věčností, o kterou i v tvém případě jde!

 

Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání! Tento závěr už necítím potřebu komentovat. Sláva Bohu!


[1] Tyto situační nadpisky nacházíme celkem u třinácti žalmů. S výjimkou 142. žalmu jsou všechny v první a druhé knize Žalmů.

  

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru