Úvaha nad Žalmem 29 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Vzdejte Hospodinu, synové Boží, vzdejte Hospodinu slávu a sílu.

Kdo to jsou, ti „synové Boží“? Mluví se o nich v Písmu několikrát – například na počátku zprávy o potopě, kde se dočítáme, že synové boží vcházeli k dcerám lidským (viz Gn 6,1-2). Kdybychom nepátrali v Písmu, mohli bychom si – zejména pod vlivem Nové smlouvy – myslet, že obrat „synové Boží“ je synonymem pro Boží děti, tedy pro ty, kdo se znovu narodili z vody Božího Slova a z Ducha svatého.

V hebrejštině mělo ovšem použití slov „syn“ a „dcera“ ještě jiný než nám běžný význam. „Dcera jeruzalémská“, či doslovněji „dcera Jeruzaléma“ znamenala prostě obyvatelku Jeruzaléma. Jiskra se hebrejsky řeklo „dcera ohně“. Slovo syn tedy mohlo označovat jakousi druhovou sourodost, mohu-li to tak nazvat.

Dle mého názoru na většině míst Staré smlouvy označuje výraz „synové Boží“ božské bytosti. Nejsem si jist, zda jsou totožní s anděly; spíše se kloním k názoru, že nikoli. Hebrejština má pro anděla jiný výraz a nevím o žádném místě, kde by byli synové Boží ztotožňováni s anděly. Ostatně, touto otázkou jsem se zabýval už při výkladu 8. žalmu, kde jsem popisoval rozdíl mezi biblickým (=stvořitelským) a filozofickým monoteizmem.

Proto si myslím, že 1. verš 29. žalmu bychom mohli přeložit i „Vzdejte Hospodinu, božské bytosti, vzdejte Hospodinu slávu a sílu“.

Nicméně 29. žalm je psán lidem, přestože jsou v něm osloveny božské bytosti. Jsem přesvědčen, že všechny bytosti – bohové, andělé i lidé – mají Bohu vzdávat slávu a sílu. David jakoby nás chtěl tímto žalmem upozornit, že nejen lidé, ale i ostatní duchovní bytosti mají Hospodinu vzdávat slávu a sílu.

Jinak se 29. žalm výrazně liší téměř od všech doposud probíraných žalmu, snad vyjma žalmu osmého, jemuž je tématicky trochu blízký. Mluví se v něm o velebnosti Hospodinově, o síle jeho hlasu, ovšem jsou zmiňovány spíše negativní účinky tohoto hlasu: Hospodinův hlas láme cedry, Hospodin tříští libanónské cedry (v. 5 – cedr byl pro Izraelce nejmohutnějším stromem, který běžně znali). Hospodinův hlas působí, že se poušť bolestí svírá, Hospodin přivádí k bolesti poušť Kádéš (v. 8). Hospodinův hlas přivádí laně ku porodu a obnažuje lesy (v. 9). Slovo přeložené jako „hlas“ bychom ovšem na mnoha místech – a snad se to týká i tohoto žalmu – mohli přeložit „zvuk“ (hebrejština přinejmenším jiné, samostatné slovo pro „zvuk“ nemá). Někteří vykladači mysleli v této souvislosti na hromobití a jiné přírodní úkazy; snad dokonce i na zemětřesení, čemuž by nasvědčoval verš 6: Působí, že Libanon poskakuje jako tele a Sirjón jako mládě divokého tura. (Z Dt 3,9 se dovídáme, že Sirjón bylo jiné označení pro Chermón, nejvyšší a nejjižnější část pohoří Antilibanonu.)

Nezdá se, že by se zde mluvilo o Božím slovu či o Boží řeči. Není ovšem pochyb, že se v celém tomto žalmu mluví o Boží moci. Přitom jsou zmíněny spíše negativní projevy této moci a žádný z pozitivních. Není dokonce zmíněna ani krása přírody – třeba oněch cedrů, nádherných pohoří či oněch laní.

A přece Boží lid jásá: A v jeho chrámu všichni volají: Sláva! (v. 9) A již ve 4. verši zaznívá vyznání: Hospodinův hlas je mocný, Hospodinův hlas je nádherný!

Ukazuje snad Bůh v tomto verši „temnou stranu síly“, o níž se mluví ve „Hvězdných válkách“? Nikoli. Boží moc, Boží síla není nikdy temná. Rovněž varuji před domněnkou, že všechny přírodní katastrofy jsou dílem Božím – pozemská příroda je podobně jako jiné části vesmíru bitevním polem mezi Hospodinem a jeho nepřítelem a třeba sněžná bouře může být jak dílem Božím, tak dílem satanovým. Kupříkladu ta bouře na Genezaretském jezeře, kterou Ježíš utišil, nebyla dílem Božím, nýbrž dílem nepřítelovým, neboť nepřítel tušil, že Ježíš by na druhé straně jezera mohl osvobodit člověka, který byl do té doby spoután satanem do té míry, že nemohl žít mezi lidmi, ale pobýval v hrobech, kde sám sobě ubližoval. Ježíš by určitě nepřikazoval bouři, aby přestala, kdyby té bouři přikázal jeho Otec, aby zuřila.

Na druhé straně Bůh může během jednoho dne pokrýt sněhem a mrazem celou Evropu, pokud se mu zachce.

Pokud nám tedy 29. žalm nevysvětluje meteorologické a seismické jevy, pokud nám neukazuje pozitivní účinky Boží moci, co nám chce říci?

Říká nám, že ten, kdo přebývá v Božím chrámu, kdo je v míru s Bohem a kdo stojí v Božích službách, se může radovat a chválit Boha i tehdy, když Hospodin tříští libanónské cedry či rozkřesává plameny ohně.

David psal tento žalm v době, kdy ještě v Jeruzalémě žádný chrám nestál. Nemluví tedy o chrámu udělaném lidskýma rukama. Mluví o duchovním chrámu, v němž přebývá Bůh. Prorocky pak mluví o Kristu. Jsi-li skryt v Kristu, projevy Boží moci nejsou něčím, čeho by ses musel děsit. Tys přece skryt v Boží náruči! Ať Bůh činí cokoli, můžeš volat: Sláva! „Co činí Bůh vše dobré jest“, zpívá se v jedné staré písni.

Hospodin nad potopou seděl, Hospodin bude trůnit jako král navěky (v. 10).

Není zcela jasné, zda je zde míněna potopa, která nastala za Noema, nebo zda se zde mluví o tom, že Hospodin trůnil i nad prvotním vodstvem, z nějž se později vynořil Bohem stvořený svět. Vody, „propastné tůně“, byly pro Izrael často obrazem velmi negativním. Tento žalm říká, že Bůh trůní nad zlem, a tím vyjadřuje, že zlo nad Ním nikdy nemá vrchu, a to ani vnitřně, ani vnějšně. Hospodin se někdy hněvá. Je žárlivý. Ale nikdy nepodléhá vzteku. Zlo nikdy neproniklo a nepronikne do jeho nitra, do Božího srdce, do Boží povahy.

Vědomí, že Bůh na věky nepřestane vládnout, dodává nám křesťanům sílu, a to zejména v dobách zkoušek a soužení. Hospodin neřídí každý detail. Je zde Boží nepřítel. Jsme zde my, se svou schopností a svobodou rozhodovat se, ale i se svou omylností. Ať se děje cokoli, Hospodin neztrácí vládu – ani nad sebou, ani nad světem jako celkem. Proto nemusíme podléhat strachu, ani když padají libanonské cedry, a můžeme Bohu neustále provolávat slávu.

Poslední, 11. verš zní: Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.

Boží lid dostává od Boha sílu. Dostává sílu přemáhat v dobrém zlé. Dostává sílu odpouštět. Dostává sílu být Kristu věrný i uprostřed pronásledování, jako když byli první apoštolé zbičováni veleradou či jako když seděl Pavel se Sílou ve filipském vězení a měli nohy sevřené kládou. Dostává sílu mít hojnost i trpět nouzi.

Jiná otázka ovšem je, zda po této darované síle lid Boží sáhne.

Hospodin rovněž žehná svůj lid pokojem. Nemáš-li pokoj, pak to není tím, že by Ti ho Hospodin nechtěl dát. Nemluvím teď o situacích, kdy nás něco náhle postihne. Když se dozvíme, že odpadl náš blízký člověk, zdá se, že je veškerý pokoj pryč. Bůh po nás nežádá, ba asi by se mu ani nelíbilo, kdybychom v takového situaci nezaplakali, nepocítili úzkost, nehnuli brvou. Takovéto stoické hrdinství není něco, co by Bůh obdivoval či dokonce vyžadoval. A přece i v takové situaci Bůh žehná lid svůj pokojem. Je čas truchlení, je čas, kdy pokoj ztratíme – ale tento čas netrvá věčně. V Duchu svatém můžeš prožívat pokoj, i když pociťuješ zármutek. Můžeš být činitelem pokoje, přestože tvé srdce pláče.

Žádná ztráta, jakkoli bolestivá, tě totiž nemůže připravit o pokoj s Bohem. Ten získáváš, když uvěříš, že Kristus zemřel za tvé hříchy. Tehdy jsi ospravedlněn z víry (Ř 5,1). Bůh ti ale rovněž daroval onen pokoj, který převyšuje každé lidské pomyšlení, a tento pokoj bude střežit tvé srdce, abys zármutku nepodlehl. A co víc: Hospodin svému lidu žehná pokojem natolik, že nejen že máme pokoj s Bohem, ale můžeme se stát činiteli pokoje. I tehdy, když se lámou libanónské cedry.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru