Úvaha nad Žalmem 28 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Hospodine, skálo má, volám k tobě, nebuď ke mně hluchý! Neozveš-li se mi, budu podobný těm, kdo sestupují v jámu.

Hospodin je naprostá jistota. Proto o něm David mluví jako o skále. A přece skutečnost, že je naprostá jistota, neznamená, že my v neustálé jistotě žijeme. Jak již bylo mnohokrát řečeno, vše v našem životě záleží na tom, zda se nám podaří navázat s Bohem vztah. David nepochybuje o tom, že Hospodin je skála. Potřebuje ale, aby se mu ta skála ozvala. A říká, že pokud k němu Bůh nepromluví, bude vlastně mrtvý. (Apoštol Pavel později řekne, že jsme mrtvi ve svých vinách a hříších, dokud nás Ježíš neobživí – Kol 2,13.) Tak nás Bible vidí, a vidí nás realisticky. Jsme živi, pokud žijeme ve vztahu s Bohem. Jsme živi, pokud nás Bůh osloví.

Vyslyš mé prosby, když k tobě volám o pomoc, když vztahuji ruce ke Tvé nejsvětější svatyni! (v. 2)

Opět jeden z žalmů, v nichž David volá o pomoc. A nejen volá, ale vztahuje ruce ke svatyni. Moderní skeptik by mohl říci: co je mu to platné?! David svému vztahu k Bohu – či snad, lépe řečeno, své touze po Něm – dával i vnější, tělesnou podobu. Vztahoval ruce. Klaněl se. V radosti poskakoval a křepčil.

Ne, nemusíš to dělat, pokud se na to necítíš. Nesmíš ale opovrhovat těmi, kdo se takto projevují.

Křesťané někdy upadnou do jedné krajnosti: Jakékoliv tělesné projevy jsou jim podezřelé. Jsou „neduchovní“. Dokonce jsou „tělesné“. „Emocionální“. Jiní zase upadnou do krajnosti druhé: málo zbožný je jim každý, kdo nekřepčí jako oni.

V této věci ti radím: Buď přirozený! Rozhodně se nechovej určitým způsobem jen proto, že se tak chovají ostatní. Míra tvých emocionálních projevů není mírou tvé zbožnosti. Na druhé straně si dej veliký pozor, abys neodsuzoval ty, kdo se nějak emocionálně projevují. Lidé, kterým jsou emocionální projevy cizí (a já k nim mám dost blízko) mají někdy sklon lidi emocionálnější podezírat z afektovanosti, neupřímnosti, exaltovanosti. Sami velké vzrušení z Boha neprožívají, a nevěří tomu, že ho prožívá někdo jiný – nebo ho podezírají, že si jen namlouvá, že je tolik vzrušen z Boha. Zkrátka, jadrně česky řečeno, „podle sebe soudím tebe“.

K sudičství máme velice blízko v obou extrémních polohách. A k pýše rovněž. Člověk neemocionální si může připadat jako zralý a duchovní, a přitom si třeba vůbec neuvědomuje, jak je emocionálně zablokovaný. Člověk emocionální si může připadat velmi horlivý a může podlehnout klamu, že kdo se emocionálně neprojevuje, asi Boha nemá moc rád.

C. S. Lewis kdysi napsal (tuším, že to bylo v „Radách zkušeného ďábla“), že není jedno, co při modlitbě dělá naše tělo. Já se nejčastěji modlím v sedě nebo v pololeže. Ale téměř denně si na část modlitby kleknu. A také se Bohu klaním. Někdy se během modlitby před Ním postavím. Mluvím přitom o soukromé modlitbě, kdy jsem zcela sám. Nepíšu to proto, aby mne někdo imitoval. Píšu to jen proto, abych potvrdil Lewisovu myšlenku. Derek Prince kdysi řekl, že hebrejská slova pro „uctívání“ nesouvisí, jak bychom se mohli v dnešní době mylně domnívat, s hudbou, ale s polohami těla.

Samozřejmě, toto vše se může zvrhnout v modlářství a vnější zbožnost. Ovšem vnější zbožnost tolik nehrozí, pokud tyto věci děláme i v soukromí (nebo: především v soukromí), nejen ve společenství. Nemusíš se bát tělesných projevů při modlitbě. David se jich také nebál.

Neodvleč mě s ničemy, s činiteli nepravostí – s těmi, kdo se svými bližními mluví pokojně, nicméně v jejich srdci je zlo. Dej jim podle jejich skutků, podle zvrácenosti jejich činů, podle díla jejich rukou jim dej, vrať jim, co vykonali (vv. 3-4).

Zde je jeden z veršů, s nímž jako křesťané můžeme mít problémy. David přeje někomu zlé. Přeje svým nepřátelům, aby s nimi Bůh naložil podle jejich nepřátelství.

Chtěl bych na tomto místě upozornit na knížku o Žalmech, kterou napsal C. S. Lewis. Česky ji před lety vydal Návrat domů. Lewis v této knížce upozorňuje, že je dobré v Písmu rozlišovat situace, kdy stojím já před Bohem, od situací, kdy stojím tváří v tvář druhému člověku při vědomí, že Bůh nás oba vidí. Stojíme-li před Bohem, jsme, jak jsem říkával v kázáních, „vždycky v mínusu“. Kdysi jsem prožil verš z Izajáše 64:5: Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Všimněte si dobře: je to naše spravedlnost, nikoli naše nepravost, jež je před Bohem jako poskvrněný šat. Můžeme to snad vyjádřit i takto: To, co je u nás nejlepší, je stále tisíckrát horší, než to, co je u Boha nejhorší.

V Davidových žalmech jde ale mnohdy o jinou polohu. Na místech jako je toto nestojíme sami před Bohem, ale jsme jako rozvaděné malé děti, které jdou ke svým rodičům, aby se jimi nechali rozsoudit. Mezi lidmi tomu mnohdy je takto: jeden jedná šlechetně, zatímco druhý podle, jeden mluví pravdu, zatímco druhý lže, jeden je upřímný, zatímco druhý podvádí. Samozřejmě, ne všechny situace jsou černobílé. Některé však černobílé jsou. A kdo jiný by to měl rozsoudit, než Bůh?

Tím se ale neřeší problém odplaty. Je celá řada věcí, v nichž mi lidé ublížili nebo mne pomluvili a já se nikterak netajím tím, že toužím být ospravedlněn. Toužím po tom, aby se ukázala pravda, po tom, aby ti, kteří se domnívají, že jsem jednal podle, prohlédli. Ale nedokážu toužit po tom, aby se jim dařilo zle. Po pravdě řečeno jsem měl s tímto a podobnými místy v Písmu velký problém, protože téměř ve všem se dokážu s Davidem vnitřně identifikovat, nikoli však v tomto. Ano, možná je třeba falešníky potrestat, ale přál bych si, aby to byly tresty výchovné. Nepřeji nikomu zlo pro zlo samo.

Proto těžko chápu ty Duchem naplněné křesťany, kteří mají velmi negativní vztah třeba ke katolíkům. Já katolík nejsem a nemohl bych být katolíkem, a přiznám se, že vlastně nechápu, jak někdo katolíkem být může. A přece některé z nejúžasnějších věcí, které jsem v životě četl, napsali katolíci. V poslední době je to zejména pozoruhodný člověk, Henri Nouwen. Ze starších autorů třeba Gilbert Keith Chesterton. Zdá se mi, že málokdo zná Krista tak dobře, jako Henri Nouwen. A hele, je to přitom katolík.

Kdysi mi s tímto dilematem pomohl Derek Prince. Seděli jsme v restauraci v Bavorsku a ptal jsem se ho na vztah k jednomu supercharismatickému sboru, který je ostře protikatolický. Věděl jsem, že Derek Prince měl s tímto sborem úzké vztahy a kdysi ho hodně chválil. A přitom jsem rovněž věděl, že nikdy proti katolíkům nekáže. Tento úžasný biblický učitel mi řekl: „Víš, Dane, pro mne byla tato otázka vždycky příliš těžká, tak ji neřeším. A radím ti totéž.“ Pak řekl větu, která se těžko překládá: Be your own intelligent self. Snad by se to dalo přeložit: „Neboj se být sám sebou.“ Hodně mi to pomohlo. Od té doby jsem si mnohokrát ověřil, že jsou věci, do nichž mne Bůh vede (třeba v současnosti k varování před islámem), a jsou věci, do nichž mne nevede (nikdy mne nevedl, abych bojoval proti katolíkům). Bůh po mně nechce, abych všemu rozuměl. Těch věcí, jimž mi dal porozumět, je spousta. Těm se mám věnovat. Ostatním ne.

Nedostal jsem se moc daleko od našeho textu? Ne – hned to vysvětlím. Bůh mne nevede k tomu, abych se modlil proti lidským nepřátelům (a že jsem jich měl v posledních třiceti letech dost a dost). Co se mne týče, pak Ježíšovo slovo „modlete se za své nepřátele“ ruší tyto postoje Davidovy - jakkoli si Davida vážím. Mnohdy jsem se modlil za lidi, kteří mi ublížili, aby se jim nikdy nestalo to, co udělali oni mně. A měl jsem „v tom pokoj“, jak říkáme my charismatici. Jsem schopen se modlit proti duchovním mocnostem, ale nikoli proti lidem.

Přitom – aby bylo jasno – se necítím „lepší“ nebo „zralejší“ než David. Ba dokonce bych řekl, že křesťanova zralost se projeví mimo jiné rozvinutým uměním neposuzovat druhé tam, kde to nepotřebujeme a kde k tomu nejsme povoláni (pro úplnost ještě dodávám, že někde to potřebujeme a také k tomu povoláni jsme). A tam, kde posuzovat musíme a náš soud vychází negativně, odevzdejme daného člověka Bohu!

V následujícím verši David vyslovuje zajímavou myšlenku: Oni neuvažují o Hospodinově jednání, o díle jeho rukou. Strhne je a už je nezbuduje (v. 5). Proč jedná člověk podle a pokrytecky? Protože neuvažuje o Hospodinově jednání. Jakmile by poznal Boha, jakmile by mu došlo, že Bůh vidí až do hloubi jeho srdce a že se jednou budeme zodpovídat z toho, čím jsme své srdce naplnili a jak jsme žili, pokrytectví by se varoval.

Nyní se zastavme u verše sedmého: Hospodin je má síla, můj štít; mé srdce v něj doufá. Pomohl mi, proto mé srdce jásá, proto mu budu vzdávat chválu svou písní.

David měl od Boha poslání, a máš-li od Boha poslání, nenaplníš je ve své vlastní síle. David možná měl celou řadu přirozených schopností a obdarování. Patrně to byl výborný hudebník. Pravděpodobně byl výborný stratég a vojevůdce. Mohl mít i spoustu dalších schopností, které v Písmu nejsou ani naznačeny. A patrně by byl pozoruhodným člověkem, kdyby jednal ve své vlastní síle. Jenže David se pouštěl do věcí, které by ve své vlastní síle nezvládl. Proto řekl Goliášovi, že proti němu jde ve jménu Hospodina zástupů. Goliáš měl velký štít, ale Davidovým štítem byl Hospodin. Zakusil mnohokrát Boží pomoc, a nebyl nevděčný. To je velice důležité – mnoha lidem Bůh pomůže, ale jejich srdce nejásá. Tito lidé jsou zasmušilí. Jsou přesvědčeni, že měli na pomoc nárok. Člověk náročivý ale nechválí. Chválí člověk obdarovaný, který si uvědomuje, že byl obdarován.

David končí slovy: Hospodin je síla svých, je spásnou záštitou svému pomazanému. Zachraň svůj lid, žehnej svému dědictví, pas jej, pozvedej jej stále!

O jakém pomazaném David mluví? O Kristu? O sobě? Jsem přesvědčen, že o každém pomazaném. Pokud tě Bůh k něčemu pomazal, on tě i ochrání. Můžeš si být jist, že bude před čím. Jelikož neustále probíhá duchovní boj na život a na smrt, a jelikož Boží nepřítel nemůže zaútočit na Boha přímo, udělá vše proto, aby ublížil těm, které si Bůh vyvolil. Pomazání je vždy pomazání k duchovnímu boji – ať už jsou formy tohoto boje jakékoli.

To, že je ti Bůh spásnou záštitou, ovšem neznamená, že se ti nemůže nic stát. Jisté je však jedno: Pokud se svévolně od Boha neodloučíš, bude s tebou v trápení a nakonec tě přivede do své slávy. I kdybys měl zemřít mučednickou smrtí. Bude ti spásnou záštitou před všemi démony porážky a malomyslnosti. Bude ti spásnou záštitou před všemi šípy Nepřítele – před šípy, které se budou snažit zasáhnout tvou mysl a tvé srdce. Stačí, aby ses nepřestal dívat na Boha.

David končí jako král: Vyprošuje svému lidu Boží požehnání. Budou mít Češi někdy vladaře, který se bude upřímně modlit: Zachraň svůj lid, žehnej svému dědictví, pas jej, pozvedej jej stále? Příliš pravděpodobně to nevypadá. Ty se však můžeš takto či podobně modlit za vše, co je pod tvou autoritou!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru