Úvaha nad Žalmem 27 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Hospodin je mé světlo i má spása. Koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života – koho bych se tedy lekal?

Hospodin je světlo a spása každého člověka. Bez ohledu na to, zda si to daný člověk uvědomuje nebo ne. Nikdo jiný do našeho života skutečné světlo vnést nemůže a nikdo jiný než Hospodin nás také nemůže zachránit.

Ježíš je světlo, které osvěcuje každého člověka. Ježíš je Bohem poslaný prostředník naší spásy.

Je-li tomu tak, a žijeme-li v míru s Hospodinem, je oprávněná otázka: „Koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života – koho bych se tedy lekal?“

Nicméně ke křesťanově zkušenosti patří, že se bojí a že se leká. Ano, vím, že občas můžeme narazit na duchoborce, který tvrdí, že tak věří, že se ani nebojí, ani nelekají. Zpravidla vystupují dosti arogantně a chuť poznat Ježíše vzbuzují jen občas. Přál bych jim, aby věci byly skutečně tak, jak říkají, ale viděl jsem příliš často tyto duchoborce odpadnout. A když odpadnou, tak velmi často se stejnou vehemencí, s jako předtím „věřili“.

Ne, bohužel, na této straně nebe se Boží děti bojí a lekají. Nicméně je to jen první reakce. Důležité je, co bude následovat.

Když mi řekli, že možná oslepnu, lekl jsem se. S touto zprávou jsem pak seděl půl hodiny v čekárně, než se mi „rozkapalo“ oko. Během té doby jsem měl o čem přemýšlet. Úlek a strach vystřídaly jiné pocity. Ale kdybych tvrdil, že jsem po této zprávě nepoznal strach a úlek, lhal bych vám.

Na této straně nebe totiž chodíme ve víře. A víra není jakýsi stav, v němž se permanentně nacházíme, a to jak svým intelektem, tak svými pocity. Spíše se dá říci, že víra je cosi, pro co se dnes a denně rozhodujeme. „Chodit ve víře“ znamená stále znovu dělat rozhodnutí víry, tedy nezůstat u strachu a úleku, ale postoupit někam dál.

David napsal tuto větu jako první ve svém žalmu, protože také věděl, co je úlek a strach. A také mnohokrát udělal rozhodnutí, že u toho nezůstane. A proč u toho nemusí zůstat? Protože Hospodin je naše světlo, naše spása, naše záštita.

Tento výklad píšu pár dní před tím, než půjdu na biopsii, která buď potvrdí, nebo vyvrátí, zda mám rakovinu. Rozešlu ho až za nějakou dobu, až budu mít výsledky. I tentokrát byla má první reakce úlek a strach. Ale myslím, že teď strach nemám. Kdybych neměl pocit, že mne tu ještě potřebují maminka a můj nejmladší syn, asi by mi to bylo docela jedno, jak to dopadne. Hospodin je moje spása. Kdy jindy bych to měl prožívat, než právě teď? Kdy jindy by měla víra zahánět strach? A což nevěřím tomu, že mne čeká něco nesrovnatelně krásnějšího, než co prožívám teď? (Pozn.: rakovina se neprokázala, ale musí mne prý dále bedlivě sledovat.)

Tento výklad píši na chaloupce, kterou miluji. Zítra opět odjedu do Prahy a až se mi v jedné serpentině otevře poslední, „rozlučkový“ pohled na naše údolí, bude mi opět velice líto, že odjíždím. Je tu krásně a tolik to zde miluji! Ale rád zpívám jednu píseň od Luďka Rejchrta: „Nad dary Tvé skvělé, Ty svrchovaný, ctím lásku Tvou, z které jsou darovány!“ Hospodin mě zahrnul úžasnými dary. Nezapomínám ovšem, že je to jenom stvoření, jakkoli krásné. Raduji se ze stvoření, ale mnohem více mi záleží na společenství s Tvůrcem.

Celý náš život, každý náš rok, každý náš jednotlivý den může být cestou víry – od strachu a leknutí k jistotě v Hospodinu.

Když se ke mně přiblížili zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, moji protivníci a nepřátelé, sami zakopli a padli.

Mnohokrát David tuto situaci zažil. Můžeme ji zažít i my – a někdy o tom dokonce ani nevíme. Máme nepřítele, který nás chce zničit, zabít. A mnohdy zakoušíme už v tomto životě Boží ochranu i pád našich nepřátel. Oč jim jde? Aby pozřeli naše tělo. Ale jistě, o duši jim jde taky. Jsi-li ale pevně zakotven v Hospodinu, pak na Tvou duši nedosáhnou. Budou zkoušet alespoň to tělo.

Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce se nebude bát. Kdyby se proti mně zvedla bitva, i tehdy budu doufat (v. 3). Může se zdát, že tento verš vyvrací můj výklad verše prvního. David přece říká jasně, že se nebude bát. Já si ovšem své chápání ponechám. Musím vykládat Písmo Písmem. Davidovým slovům z 3. verše rozumím tak, že neustrne ve strachu, ale překoná ho. Strach nebude určovat ani jeho myšlení, ani jeho city, ani jeho jednání. Snažit se nepocítit strach není realistické; nebát se realistické je.

David mohl pod vojskem myslet skutečné vojsko. Často zažil, že proti němu bojovalo nějaké vojsko. My se se skutečným vojskem většinou nesetkáme. Duchovní vojsko se ale proti nám klade neustále. A pokud budete tomuto verši rozumět v přeneseném slova smyslu a budete mít na mysli vojsko problémů, které se proti vám kladou, ať už v práci nebo v rodině nebo ve sboru, neprohloupíte. Nastane-li taková situace, připomínejte si přesně to, co si připomínal David: Hospodin je vaše světlo, vaše spása, vaše záštita. Vojsko se sice klade, ale vy můžete doufat.

O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal: abych přebýval v Hospodinově domě všechny dny svého života, abych mohl hledět na Hospodinovu nádheru, abych mohl přemítat v jeho chrámu (v. 4). David říká, že hledal „jedno“, pak ale zmiňuje trojí: (1) Chce přebývat v domě Hospodinově všechny dny svého života, (2) chce hledět na Hospodinovu nádheru, a (3) chce přemítat v jeho chrámu.

Myslím, že je třeba tento verš číst v souvislosti s verši předchozími. David mluví o nepřátelství, kterému musí čelit, ale nežádá Hospodina ani o udatnost, ani o silnou armádu, ani o záhubu svých nepřátel. Žádá a hledá samotného Boha. Chce přebývat v jeho domě. Tato jeho touha v žalmech zazněla již vícekrát – naposledy v předchozím, 26. žalmu. David chce být po všechny dny v Boží blízkosti; chce být součástí jeho domu, jeho široké rodiny. Touží hledět na Hospodinovu nádheru.

Opět jedno z hebrejských slov, které mě fascinuje. Hebrejsky zní noam, a ozývá se ve vlastním jménu Noemi. Přeložil jsem ho „nádhera“, ale vážně jsem uvažoval nad dvěma dalšími českými slovy, které by mohly být jeho ekvivalenty, a sice nad slovy „líbeznost“ a „vlídnost“. V Písmu se toto slovo vyskytuje, pokud jsem dobře počítal, celkem sedmkrát. David ho vícekrát nepoužívá – toto slovo sice nacházíme ještě v 90. žalmu, což je ovšem modlitba Mojžíšova, nikoli Davidova.

Chcete-li uvažovat nad 27. žalmem, můžete použít kterýkoli z těchto ekvivalentů a nespletete se. Hospodin je nádherný. Hospodin je líbezný. Hospodin je vlídný. Při výkladu předchozího, 26. žalmu, jsme mluvili o tom, že budeme-li mít před očima Boží milosrdenství, budeme se sami rovněž stávat milosrdnými. Totéž platí o Boží vlídnosti. Hospodin je udatný válečník. Ale jsi-li u Něj doma, můžeš spatřit jeho vlídnost. A můžeš spatřit i jeho nádheru. Bůh je totiž nejen krásný – On je sama krása, podobně jako není pouze pravdivý, ale je sama Pravda.

Jistě jste si všimli, jak v moderním umění už nejde o krásu. Je obrovský rozdíl mezi uměním středověku či renesance, ba i uměním 18. a velké části 19. století, a uměním moderním a postmoderním. Jak Evropa začala opouštět víru v Boha, začala opouštět i vyhledávání a vyjadřování krásy. Moderní umění je mnohdy záměrně ošklivé. Někteří jeho obhájci tvrdí, že tím je pravdivější. Vyjadřuje prý realističtěji vnitřní pocity moderního člověka. Well, setká-li se moderní člověk s Bohem, padne-li před Ním v pokání, zahlédne i jeho nádheru, a bude mít zcela jiné vnitřní pocity.

To třetí, co podle Davida patří k onomu „jedinému“, oč Hospodina žádal a co hledat, jsem přeložil „přemítat“. Kraličtí překládají „zpytovat“; toto slovo se v češtině pojí s nějakým předmětem (zpytovat něco). Ekumenický překlad jde ve stopách kralického, ale doplňuje „zpytovat vůli“. Myslím si, že to není dobré doplnění, i když proti samotnému slovu zpytovat rozhodně nic nemám. Podle mne „vůli“ na některá místa v Písmu doplňují lidé náboženští (v negativním slova smyslu). Bohu přece nejde o to, abychom poznávali jeho „vůli“ – jde mu o to, abychom poznávali Jej! Bůh je totiž osoba, je náš Stvořitel, a stvořil nás také jako osoby – ke svému obrazu – aby s námi mohl mít vztah. Když muž touží po ženě, je to jen slabý odvar toho, jak Bůh touží po nás. A když muž touží po ženě, tak si neklade otázku, jaká je její „vůle“. Láska se neptá po „vůli“, lásce jde o obecenství!

Ne, David nechtěl v chrámu přemítat o Hospodinově vůli – chtěl tam přemítat o samotném Hospodinu. Chtěl tam přemítat o jeho nádheře, na kterou hleděl, o Jeho milosrdenství, které poznával, o Jeho velebnosti, kterou byl fascinován. Tváří v tvář nepřátelství se odmítl soustředit na nepřátele. Hledal Boží tvář.

Tímto přemítáním v Božím chrámu si střádáme určitý duchovní kapitál. To nám potom pomůže, až přijde to, co se v Písmu nazývá „dnem zlým“: V den zlý mě zachová ve své skrýši, skryje mě v úkrytu svého stanu, na skálu mě zdvihne.

Výraz „den zlý“ nebo „zlý den“ (hebrejsky jóm ráá) se v Písmu vyskytuje mnohokrát. Obecně se o něm nedá moc říci. Čas od času nastane, a ten, koho postihne, ani neví, proč. Kdybychom rozuměli všemu, co se odehrává v duchovním světě, možná bychom toho o jednotlivých „zlých dnech“ mohli říci mnoho. Myslím ale, že snad každý – věřící nebo nevěřící – zkušenost se zlým dnem udělal. Je to den, kdy nám nic nevychází, den, kdy na nás dolehne hned několik neštěstí najednou – mnohdy jsou to relativní maličkosti, ale udolává nás jejich kumulace, jindy je to nějaká vážnější věc, která nám dá zabrat, a jako by toho nebylo málo, následuje ještě další rána, mnohem menší, která by nás sama o sobě ani příliš nerozhodila, ale v kombinaci s ranami, které už dolehly, může být poslední kapkou. Den zlý může postihnout jednotlivce, ale i rodinu, ba dokonce i národ nebo stát. A bylo by chybou domnívat se, že zbožným lidem se vyhýbá. Myslím si, že tyto „dny zlé“ většinou (možná vždycky, ale jistě to nevím) souvisí s duchovním bojem. Někdy se mi stalo, že do sborové kanceláře přišlo postupně několik blízkých spolupracovníků a všichni – nebo skoro všichni – jen tak mezi řečí prohodili, že je toho dne potkalo něco nepěkného.

Proč se ale o tom vůbec rozepisovat, když těmto „zlým dnům“ stejně nemůžeme rozumět natolik, abychom se jim mohli nějak vyhnout?

Předně: nenechme se takovými zlými dny zaskočit. Písmo jednoduše svědčí o tom, že potkává lidi dobré i zlé. Satan rád pracuje s momentem překvapení. Za druhé: nemá smysl se modlit, aby se nám „zlé dny“ vždycky vyhnuly. To bychom rovnou mohli prosit, aby se nám zcela vyhnul i duchovní boj. Bůh nám nikde neslibuje, že se nám zlé dny vyhnou.

Přece nám toho ale slibuje dost. A dokonce i ve verši, kterým se nyní zabýváme: Den zlý sice přijde, ale Hospodin nás zachová ve své skrýši. Zdvihne nás na skálu.

Koho zachová? Koho zdvihne na skálu? Toho, kdo rád přebývá s Bohem. Toho, kdo hledá Boží tvář. Kdo rád přemítá o Bohu a hledí na jeho nádheru.

A teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat oběti radostných výkřiků, budu zpívat a opěvovat Hospodina (v. 6).

Žalmy jsou součástí Starého zákona. Starý zákon obsahoval i obětní řád. Některé oběti byly předepsané a dovedeme si jistě představit, že je bylo možno přinášet se srdcem vzdáleným od Hospodina. Ostatně, Hospodin sám si na to nejednou stěžuje. Proto volá ke svému lidu: „Milosrdenství chci, ne oběti!“ (Srov. Oz 6,6). V 27. žalmu ale David mluví o obětech radostných výkřiků. Skrze něj nám Písmo říká, že oběti Bohu milé mají co činit s vděčným lidským srdcem. David nepochyboval, že oněmi radostnými výkřiky v chrámu udělá Bohu radost.

Slyš můj hlas, Hospodine! Volám – smiluj se nade mnou a odpověz mi! Ohledně Tebe svému srdci připomínám slova: Hledejte mou tvář. A já tvou tvář hledám, Hospodine! (vv. 7-8).

Zde začíná nová část žalmu. David opět v nouzi volá k Hospodinu. A říká, že svému srdci připomíná Boží slovo. Jaké, o tom za chviličku. Než se k tomu dostaneme, chci se zastavit u onoho ne zcela obratného výrazu: „Ohledně Tebe svému srdci připomínám…“ Může člověk něco připomínat svému srdci? Vždyť „srdce“ je vlastně on sám – je to jeho duch a jeho vůle v jednom. Víme i z jiných žalmů, že David k něčemu vyzýval svou duši. Někdo by se mohl smát, že je to jakási schizofrenie.

Nicméně domnívám se, že jakýsi vnitřní dialog známe snad všichni. Neřekli jste si někdy třeba „Pane jo! Cos to udělal za hloupost!?“ Ke komu to mluvíte, koho to oslovujete? Sami sebe – svou duši. A člověk na to ani nemusí být věřící.

Křesťan ví, že v sobě má vnitřního a vnějšího člověka. Nebo to můžeme vyjádřit jiným způsobem, a opět to bude obraz: Máme v sobě různé roviny. Tentýž člověk může v určité situaci jednat duševně či tělesně, a v jiné situaci duchovně. A já si myslím – a podobné obraty Písma mne v tom utvrzují – že je dobře mluvit ke své duši. Že je dobré vést určitý vnitřní rozhovor.

David svému srdci připomíná Boží slovo: „Hledejte mou tvář!“ Je to nějaký citát? Zvážíme-li, které části Písma byly napsány před Davidem, pak asi nikoli, protože tato slova v těchto částech Písma nenajdeme. Domnívám se, že šlo o prorocké slovo. O prorocké slovo, které mohlo zaznít kdykoli od počátků Izraele a které může zaznít – a také zaznívá – podnes. Celé Písmo je výzvou: „Hledejte mou tvář!“ Mnohokrát, jsme-li pozorní, zjistíme, že nás Bůh i skrze různé životní situace volá: „Hledejte mou tvář!“ Dá se říci, že nemáme nic důležitějšího na práci. Opakujme však tuto výzvu svému srdci často, protože na ni často zapomínáme. Jdeme pak životem, jako by Boha nebylo, a potom si někdy ještě stěžujeme, že je od nás daleko. Kdo z nás dvou se ale vzdálil?

Neskrývej přede mnou svou tvář, neodvracej se v rozhněvání od svého služebníka – býval jsi má pomoc. Nenech mě, neopouštěj mě, Bože – má spáso!

I kdyby mě opustili můj otec, moje matka – Hospodin mě přivine k sobě (vv. 9-10).

David vyznává, že hledá Boží tvář, a v zápětí prosí: „Neskrývej přede mnou svou tvář!“ Což ji Bůh opravdu skrývá? Jak tomu rozumět? Byl si David nejistý ve víře?

Jaká je Tvá osobní zkušenost? Hledáš Boží tvář? A je Bůh stále s Tebou?

Jsem si jist, že Boha musíme hledat stále znova. David si opakuje Boží výzvu: „Hledejte mou tvář!“, pak Boha opravdu hledá … a možná, že nějakou dobu nemůže najít. Jak už bylo v těchto výkladech mnohokrát řečeno, Boží přítomnost není něco, co je nám jednou provždy k dispozici. Trochu je to podobné manželství. I když je manželství celkově velmi dobré, oba manželé se musí neustále hledat. Někdy mají pocit velké blízkosti a důvěrnosti, a za pár dnů se diví, že se tento pocit vytratil a oni svůj vztah musí znovu hledat, znovu budovat. Ano, mohl bych z Písma ocitovat verše, které nás ujišťují o neustálé Boží přízni. V praxi ale o Boží blízkost neustále zápasíme. Ten, komu se už nechce bojovat, si pořídí modlu. Ta je s ním vskutku stále. Je-li to modla fyzická, třeba nějaký tesaný špalek dřeva, pak ten skutečně stojí stále na místě a člověk k němu může mít takový „vyrovnaný“ vztah. Bůh je však živý, a sám o sobě říká, že je Bůh silný, skrývající se. Proto ho musíme hledat.

Bůh chce, abychom o Něj stáli. A velice stojí o nás. A když mu dáme místo, které mu právem náleží, ukáže nám svou tvář. Svou „pravou“ tvář. A my poznáváme hloubku jeho lásky. I kdyby tě opustili Tví nejbližší, Hospodin tě přivine k sobě. I kdyby Tě Tví nejbližší opustili Tvou vinou, Hospodin Tě k sobě přivine – za jediné podmínky: budeš-li upřímný a budeš-li o Boha opravdu stát. Hospodin je jediná naděje pro nás, kteří jsme toho tolik zpackali! Tento verš je velkým povzbuzením pro všechny opuštěné a opouštěné, pro všechny zavržené a odepsané.

Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou – vždyť na mě číhají! (v. 11).

Všichni se někdy ocitneme v bodě, kdy nevíme, kudy dál. Někdy máme pocit, že dál už žádná cesta nevede. Jindy máme naopak pocit, že se před námi otvírá celá řada cest, a my nevíme, kterou z nich se vydat. Nevede některá z nich do záhuby, do neštěstí? Nebo je jedno, kterou z nich se vydáme?

To jsou situace, kdy se můžeme modlit podobně jako David v tomto verši. Někdy se nám může stát, že nám Bůh řekne, že je opravdu jedno, kterou cestou se vydáme – nechává to na nás. A jindy přijde jasné varování – touto cestou rozhodně ne! Jindy nám může ukázat, že na určité cestě bychom sice nezhřešili, ale nepotkalo by nás na ní nic zvlášť dobrého – zvláště bychom na ní Boha příliš neoslavili.

Dotazování se Hospodina je zvlášť důležité tam, kde na nás číhá nepřítel. Když se přidržme Hospodina, osvobodí nás od zbytečného strachu, ale ochrání nás i před snahou pomoci si vlastní rukou, vlastními prostředky. Jeho blízkost nás rovněž ochrání před sebelítostí a nevraživostí.

Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotu v zemi živých! (v. 13).

Co se týče míst, hovořících o vzkříšení a věčném životě, je Stará smlouva relativně skromná. Nedá se ovšem říci, že by mlčela úplně. Zde máme jedno z míst, které povzbuzuje naši víru a naději, že budeme na věky s Pánem. Ať nás na zemi potká cokoli, svěříme-li se Bohu, přijmeme-li Krista jako svého Spasitele, budeme jednou hledět na Hospodinovu dobrotu v zemi živých. David prosí, aby mohl hledět na Boží vlídnost a nádheru v jeho chrámu. V závěru tohoto žalmu ale vyznává, že jednou na ně bude hledět v „zemi živých“. V zemi skutečně živých! Protože tento život je pouze příprava na život skutečný!

Očekávej na Hospodina! Buď pevný, posilni se v srdci! Očekávej na Hospodina! (v. 14).

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru