Úvaha nad Žalmem 26 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Rozsuď mě, Hospodine! Chodil jsem v ryzosti, doufal jsem v Hospodina – nebyl jsem v tom nejistý (v. 1).

Zastavme se nejprve u prvního slova 26. žalmu. Hebrejské slovo, které se nejčastěji překládá slovem „soudit“, má poněkud jiný význam, než má slovo „soudit“ v moderní češtině. V našem úzu „soudit“ znamená nejspíše rozhodovat, zda se určitý čin stal v souladu se zákony, a pokud ne, pak rozhodnout, jaká bude sankce. V našem moderním pojetí soudce sám o sobě nemůže zjednat právo. Může pouze říci, jaký stav je v souladu s platnými zákony. Zjednat právo musí pak někdo jiný. Souvisí to s demokratickým rozdělením moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Pokud dejme tomu soudce rozhodne, že otec má právo se stýkat se svými dětmi každý druhý týden, a matka tomu brání, nepůjde jí soudce zjednat právo osobně. Bude to patrně nějaký exekutor nebo policista (ponecháváme stranou otázku, zda to v České republice bude vůbec někdo).

Hebrejské sloveso š-f-t znamená nejen se vyslovovat k otázce, na čí straně je právo, ale i právo zjednávat, prosazovat. Pokud to nevíme, máme problém pochopit, kdo byli ti „soudcové“, kteří figurují v knize Soudců. Většinou se domníváme, že je-li o nějakém soudci psáno, že „soudil Izraele dvacet let“, pak to znamená, že v Izraeli vynášel rozsudky a rozsuzoval svářící se strany. Přitom v knize Soudců snad nikdy nečteme, že by soudcové něco takového dělali. Soudcové byli soudci, protože zjednávali Izraeli právo vůči jeho nepřátelům, ne proto, že by rozsuzovali svářící se strany uvnitř Izraele (i když nepopírám, že to někdy mohli také dělat). Proto se ekumenický překlad počátku tohoto verše („Dopomoz mi, Hospodine, k právu…“) nemýlí. Dokonce by snad připadal v úvahu i překlad „ospravedlň mne“.

Téměř celý 26. žalm je věnován proklamování žalmistovy neviny. David ví, že pokud by sám nějak švindloval, Hospodin by se ho těžko zastal (proti nepřátelům, o nichž se v tomto žalmu téměř nic nedovídáme). David říká, že „chodil v ryzosti“. Opět se zde setkáváme s důležitým hebrejským slovem tóm, o němž jsem obšírněji hovořil v 15. žalmu, na který čtenáře odkazuji. Zopakujme jen, že přímost a ryzost jsou vlastnosti, na nichž Bohu eminentně záleží – víc než třeba na píli, vstřícnosti, laskavosti atd. A – jak víme zejména z Nové smlouvy, i když zdaleka nejen z ní – Bůh rovněž hledá víru, která se zde skrývá za slovy „doufal jsem v Hospodina“.

Dále jsem zvolil poněkud novátorský překlad „nebyl jsem v tom nejistý“ (tj. v ryzosti a v doufání v Hospodina). Myslím, že vystihuje etymologické znění hebrejštiny. Můžeš být nejistý v celé řadě věcí – třeba i v otázce, zda se v nějaké věci nemýlíš. Neváhej však, pokud jde o otázku, v kom nebo v čem máš svou naději. Měj ji v Hospodinu, nikoli v sobě nebo v jiném člověku. A nebuď v tom nejistý.

Prozkoumej mě, Hospodine, vyzkoušej mě, prozkoušej mé ledviny i srdce! (v. 2). David si není nejistý v otázce, v koho doufá, není si ale tak docela jistý, zda správně rozumí sám sobě. Je vždycky bezpečnější pobývat v blízkosti člověka, který si sice není příliš jistý sám sebou, který je si však jistý Hospodinem, nežli v blízkosti člověka, u něhož je tomu naopak. David ví, že potřebuje nejen zkoumat sám sebe, ale potřebuje, aby ho prozkoumal sám Bůh. (O tom, že ledviny jsou na tomto místě obrazem svědomí, jsme obšírněji mluvili již ve výkladu 7. žalmu). Chceš-li zůstat ryzím, opakuj si tuto Davidovu modlitbu hodně často!

Tvé milosrdenství mám před očima, chodím ve tvé pravdě (v. 3). Existují tři brány do našeho srdce: oči, uši a ústa. Na co se díváš, to budeš mít v srdci. Co posloucháš, to budeš mít v srdci. Co vyslovuješ, to budeš mít (nebo už máš) v srdci. Můžeš se dívat na Boží přísnost – nebo na Boží milosrdenství. Budeš-li hledět na Boží milosrdenství a meditovat o něm, budeš sám také milosrdný.

Slova „chodím ve Tvé pravdě“ znamenají téměř totéž co „žiji podle Božího Slova“. Už ve výkladu prvního žalmu jsme mluvili o tom, že pro Izraelce byl život chozením, putováním. A k pravdě a Božímu Slovu si ocitujme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17).

Nesedávám s lidmi prázdnými, nechodím mezi pokrytce. Nesnáším shromáždění zlovolníků, nevysedávám s ničemy (vv 4-5). Tyto verše jako by byly ozvěnou 1. žalmu. Ovšem může nás napadnout: Není David příliš sudičský? Může posoudit, zda je někdo prázdný člověk?

Sudičství je velké nebezpečí, které na Boží děti číhá téměř neustále. Mám ale dojem, že někteří se z přílišné obavy, zda nebudou lidmi sudičskými, stali lidmi svévolnými, nebo přinejmenším lidmi světskými. A myslím si, že existuje určitá třetí cesta mezi sudičstvím a trávením času s nehodnými lidmi. Stačí, když se budeme modlit, aby nám Pán dal dobré přátele, a když si budeme klást otázku, čí společnost nás pozvedá a buduje. Ano, pokud jde člověku jen o zábavu, pak se může stát, že mu lidé zbožní připadají nudní. Položil(a) sis někdy otázku, proč Tě tady Pán Bůh má? Jaké ti dal poslání? Pokud budeš mít jasno v této otázce, bude pro Tebe mnohem snadnější najít odpověď na otázku, s kým a jak máš trávit svůj čas. Pokud si nekladeš otázku, proč na této zemi jsi a zda vůbec máš nějaké poslání, bude tě mnohem více ohrožovat, že si vyhledáš společnost lidí prázdných.

Lidé prázdní nemusí být ještě nutně lidé vyloženě zlovolní. Budeš-li ale s nimi trávit svůj čas, bude Ti hrozit, že se ti zamlží i pohled na tvůj vlastní život a v otázce svého poslání nebudeš mít jasno. Chceš-li žít plodný a požehnaný život, musíš přemýšlet o tom, co dělat budeš, ale i o tom, co dělat nebudeš. Koho budeš vyhledávat a koho naopak vyhledávat nebudeš. A pokud někoho nevyhledáváš, neznamená to ještě, že ho chceš soudit a odsuzovat. Hledej lidi plné Božího života, a nebudeš trávit čas s lidmi prázdnými.

Umývám si ruce v nevinnosti a držím se při tvém oltáři, Hospodine, abych hlasitě zvěstoval tvou chválu a vyprávěl o všech tvých divech (vv. 6-7). Alternativou k pobývání s lidmi prázdnými či svévolnými je pobývat s lidmi ryzími. Ale nejdůležitější je pobývat v Boží blízkosti. My už nemusíme říkat, že se budeme držet při Hospodinově oltáři. Můžeme se držet Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Oltář je stejně jen zástupným slovem za oběť na něm přinesenou, za obětovaného beránka. Díky jeho oběti si můžeme umývat ruce v nevinnosti. David znal obětované beránky, neznal ještě obětovaného Beránka, byť je jeho předkem. Budeš-li vyhledávat obecenství s Beránkem ukřižovaným a vzkříšeným, budeš hlasitě zvěstovat Boží chválu.

Hospodine, miluji přebývání ve tvém domě, miluji místo, kde přebývá tvá sláva (v. 8). Někoho možná děsí představa neustálého přebývání ve studeném kostele. David ještě neznal chrám, který postavil teprve jeho syn Šalomoun; ostatně ten chrám patrně poskytoval v horkém Izraeli příjemný chládek. David znal pouze stánek Hospodinův. Pod Božím domem si ale nemusíme představovat žádnou stavbu, ba ani stan. Dům byl rovněž označením širší rodiny. Boží dům je místo, kde přebývá Bůh. Může to být křesťanský sbor, může to být modlitební pokojík, může to být krásné místo v přírodě. Ať je pod tím domem míněno cokoli, ty měj zájem o Boha, který tam přebývá. David jistě miluje přebývání v Božím domě, protože miluje Boží přítomnost. Kéž je Bůh skrze Ducha svatého přítomen ve tvém srdci! Kéž v něm přebývá Boží sláva! V hebrejštině je „sláva“ totéž co „tíže“; v češtině se nám tyto dva významy etymologicky protínají snad jen ve slově „vážený“. Kéž si Boha vážíš ve svém srdci – pak v něm bude Boží sláva! A pokud miluješ místo, kde přebývá Boží sláva, budeš si vážit i každého člověka, neboť každý člověk je Božím obrazem. Boží sláva (váha) dává každému lidskému životu závažnost. Ovšem svévolníci, jsouce bez Boží slávy, jsou lehcí, a proto bývají odvanuti jako ony plevy z 1. žalmu.

Nezahrň mou duši mezi a můj život mezi ty, kdo prolévají krev. Ti rukama páchají hanebnosti a jejich pravice je plná úplatků. Já však chodím s ryzostí – vykup mě, smiluj se nade mnou! (vv. 9-11).

Možná tě překvapí, že David se modlí: „Vykup mě, smiluj se nade mnou!“ Měl to vůbec zapotřebí, když již umýval své ruce v nevinnosti a když chodil v ryzosti či s ryzostí (vv. 1 a 11)?

Dokud žijeme v tomto těle, může náš život být plný zvratů. Nemusíme hřešit, nemůžeme ale nežít ve světě, v němž je spousta hříchu. David věděl, o čem mluví. Málem prolil nevinnou krev, když se chtěl pomstít Nábalovi Karmelskému (viz 2. Samuelova 25). A nepřímo prolil nevinnou krev, když se postaral o to, aby padl Urijáš Chetejský (1. Samuelova 11). V tu chvíli se jeho život – byť díky Boží milosti jen dočasně – ocitl mezi těmi, kdo prolévají krev. To měl při tom za sebou léta života, v nichž oslavoval Boha, a spoustu zkoušek, v nichž obstál. Když se nad tím zamyslíme, rozumíme dobře Pavlovu slovu: A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl (1. Korintským 10,12). I tobě se může stát, že prožiješ vzácné a krásné chvíle v Božím domě, a zanedlouho poté budeš řvát k Bohu: „Vykup mně, smiluj se nade mnou!“ Stalo se to i Davidovi – a jaký to byl „duchovní borec“!

David tento žalm uzavírá: Má noha stojí na rovině. V shromážděních budu žehnat Hospodinu. Hebrejština je někdy víceznačná a slova přeložená „má noha stojí na rovině“ by šlo stejně legitimně přeložit „jsem v právu“, čímž bychom se vraceli k prvnímu verši, kde David prosí Hospodina, aby mu zjednal právo. Přiklonil jsem se ale k jiné možné variantě překladu. Pokud se nás Bůh ujme, pokud vyhledáváme společenství s Ním, pokud rádi pobýváme v Jeho domě, získáváme stabilitu, rovnováhu. Naše noha stojí na rovině.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru