Úvaha nad Žalmem 25 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

25. žalm patří k tzv. „alfabetickým“ žalmům. S výjimkou posledního verše začíná každý verš jedním písmenem hebrejské abecedy.

David začíná vyznáním, že pozvedá svou duši k Hospodinu a doufá v Něj. V zápětí pak prosí: Kéž nejsem zahanben, kéž nade mnou mí nepřátelé nejásají.

Víte proč? Protože Ti, kdo doufají v Hospodina, nemívají vždy viditelný úspěch. Člověk, který poznal Hospodina a doufá v Něj, mnohdy neztrácí naději, že nakonec bude ospravedlněn, že se nakonec ukáže, že doufání v Hospodina a víra v Něj nebyla marná; nicméně navenek jeho život vůbec nemusí vypadat úspěšně.

Nedlouho poté, co jsem se obrátil, jsem byl na tzv. „farářském kurzu“ Českobratrské církve evangelické. Mým kolegům nezůstalo utajeno, že se se mnou něco stalo, a popravdě řečeno jsem také nic neskrýval. Vzpomínám si, jak mi jeden o něco starší kolega, kterého jsem si hodně vážil a který několik let předtím dosti přispěl k tomu, že jsem šel studovat teologii, řekl: „Dane, Dane! Pořád lítáš ode zdi ke zdi! Za rok přijedeš jako buddhista!“ Jakmile to vyslovil, hned jsem věděl dvě věci. Předně, že má plné právo takto smýšlet. Předtím jsem skutečně „lítal ode zdi ke zdi“. Na druhé straně jsem věděl, že to, co se se mnou stalo nyní, je z jiného soudku. Byl jsem si jist, že jako buddhista nepřijedu. A měl jsem velikou starost, abych neudělal svému Pánu hanbu (musím ovšem přiznat, že jsem v tom nějak mimořádně úspěšný nebyl). Ten muž nebyl můj nepřítel a já jsem se nebál, že by jásal nad mým pádem či neštěstím, ale přece mé pocity něco s Davidovou prosbou společného měly. Je nám velmi nepříjemné, pokud lidé z našeho života nemohou vyčíst, že Bůh je dobrý, a pokud je na nás něco odpudivého. Nechceme druhé pohoršit, ale povzbudit k víře.

Druhý příběh kdysi vyprávěl dnes už zesnulý velký Boží služebník John Wimber. Než se obrátil, byl úspěšným džezovým hudebníkem – hrál na saxofon. Po obrácení nějakou dobu pracoval v jakési továrně, a protože neměl žádnou kvalifikaci, vzali ho jen na pomocné práce. Jednou ho tam navštívil jeden z jeho hudebních kolegů kvůli nějaké právní záležitosti. Když viděl Johna ve špinavých montérkách, zděšeně se zeptal: „Co se to s tebou stalo?“ „To mi udělal Bůh,“ řekl John zkroušeně. Jeho kolega si v tu chvíli jistě věru neříkal, že uvěřit v Boha je velké terno.

Toužím po tom, aby nade mnou nepřátelé nejásali. Ale – snad si moc nefandím – spíš kvůli nim než kvůli sobě. Vím, že jednou budou první poslední a poslední první. Samozřejmě jim ovšem nechci být pohoršením.

Ano, ti, kdo na Tebe očekávají, se hanbit nemusejí. Ať se hanbí ti, kdo bezdůvodně klamou (v. 3).

Budeš-li očekávat na Hospodina, ne vše Ti bude v životě vycházet. Někdy tě budou považovat za blázna a někdy si budeš připadat jako blázen sám. Ale nemusíš se hanbit. Ti, kdo nežijí z vlastní síly, kdo se sami nepovyšují, kdo očekávají na Boží zásah (aniž by toto očekávání bylo výmluvou a zakrýváním lenosti), ti se hanbit nemusejí – nakonec se ukáže, že vsadili na tu správnou kartu. Hanbit se budou ti, kdo bezdůvodně klamou.

Hospodine, dej mi poznat své cesty, vyuč mne svým stezkám. Uváděj mne do své pravdy, vyučuj mne – vždyť jsi můj Bůh, má spása. Po celý den k Tobě vzhlížím (vv. 4-5).

Není to jediné místo v Písmu, kde někdo prosí, aby mu Bůh dal poznat své cesty. Už desetiletí se před svou osobní četbou Písma modlívám prosbu Mojžíšovu z Exodu: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost…“ (Ex 33,3). Tím, že poznáme cestu Hospodinovu, poznáme Hospodina samotného. Pod poznáním „cesty“ se míní poznání způsobů – snadno tomu rozumí anglicky mluvící lidé, protože v angličtině „to know his ways“ znamená jak poznat jeho cesty, tak poznat jeho způsoby. Ovšem slovo „cesta“ v této souvislosti neopouštějme – naznačuje nám i to, že Hospodin někam chodí a někam nechodí. A také že někam putuje, má své záměry, své cíle. S činorodými lidmi je to vlastně stejné – chcete-li je poznat, musíte poznat jejich „cesty“, tedy jejich způsoby, jejich jednání, jejich životní putování, jejich životní příběh. Ani člověka, ani Boha nemůžete poznat, pokud pouze sedíte v lenošce. Potřebujete se vydat na cestu. Kdo s Bohem nechodí, nemůže tvrdit, že Ho zná. (Samozřejmě nechci sám vypadat nadneseně a uvědomuji si, že nikdo z nás nemůže říci, že chodí s Bohem stále, jak s ním zřejmě chodil Enoch. Nicméně platí, že Boha známe natolik, nakolik s Ním chodíme.)

David je si vědom toho, že Bůh ho může „uvádět do své pravdy“ pouze na cestě, pouze bude-li s Ním chodit. Pán Ježíš také své učedníky nevyučoval v nějaké dobře vybavené třídě: Být ve škole Ježíšově znamenalo následovat Ho, chodit s Ním, jinak to nešlo.

Teologie je „věda o Bohu“. Boha ale nelze poznat jen studiem knih. Boha nelze poznat, aniž bychom Ho neustále hledali, aniž bychom Ho následovali.

David pokračuje: Vzpomeň na svá slitování, Hospodine, i na své milosrdenství – vždyť je od věčnosti. Nevzpomínej však na hříchy mého mládí, na má přestoupení. Vzpomeň na mě podle svého milosrdenství, Hospodine – kvůli své dobrotě (v. 6-7).

Chceme-li, aby nás Hospodin vyučoval, může nás napadnout otázka, proč by to měl dělat. Pokud tak činí, pak jedině pro své veliké milosrdenství, které je od věčnosti. Jakmile nás ale Hospodin začne vyučovat, jakmile dovolí, abychom se k Němu přiblížili, začneme si mnohem více než dříve uvědomovat své hříchy a svou hříšnost.

Vzpomínám si, jak jsem nedlouho po obrácení prožíval několik týdnů trvající proces, kdy mně Duch svatý připomínal mé staré hříchy a já je jeden po druhém vyznával. Po nějaké době jsem měl pocit, že jsem se – za pomoci Ducha svatého – se svou hříšností vcelku dobře vypořádal. Teď už se blížím šedesátce a stále se mi připomínají hříchy mého mládí. Hospodin by měl věru na co vzpomínat. Proto Davidově prosbě, aby na hříchy jeho mládí a na jeho přestoupení nevzpomínal, velmi dobře rozumím. Jistě je pro každého z nás naděje pouze v tom, že Hospodin na nás bude vzpomínat podle svého milosrdenství a kvůli své dobrotě.

Další verš se dá přeložit dvěma dosti odlišnými způsoby. Zvolil jsem za „základní“ překlad toto znění: Hospodin je dobrý a přímý, proto vyučuje ty, kdo na cestě hřeší (v. 8). Tento verš by ale patrně bylo možno přeložit i takto: Hospodin je dobrý a přímý, proto vyučuje hříšníky své cestě. Hebrejština je na tomto místě dvojznačná. Tyto dva překlady nejsou ve vzájemném rozporu a oba dávají smysl. Hřešíme na cestě – dokonce i na cestě následování. Pokud ale skutečně chceme následovat Ježíše, Hospodin nás bude vyučovat – přestože jsme na cestě zhřešili. Hospodinova dobrota se projevuje v tom, že hřešícího člověka jen tak neodepíše. Hospodinova přímost se projevuje v tom, že nás nenechá v našem hříchu.

Jakkoli je Hospodin od věčnosti plný dobroty a milosrdenství, má přece jednu podmínku. Setkáváme se s ní v následujícím verši: Pokorné uvádí do práva, pokorné učí své cestě (v. 9). Hospodin po nás nechce, abychom se „dali do pořádku“, než se námi začne zabývat a než nás začne vyučovat. Ví lépe než my, že sami se do pořádku nikdy nedáme. Vyžaduje jediné: pokoru. Uznání, že si sami nevystačíme. Bez této pokory nám zůstávají všechny Boží věci beznadějně uzavřené. A právě pokora nás vede k vyznání hříchů a k volání, aby Hospodin na nás nevzpomínal podle našich hříchů, nýbrž podle svého milosrdenství a podle své dobroty.

Pokorný člověk vidí svět jinak, než člověk pyšný. Jinak smýšlí i o Bohu i sám o sobě. Platí o něm, co říká David v 10. verši: Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a pravda těm, kdo dbají na jeho smlouvu a jeho svědectví. Ač to není zcela totéž, můžeme si na místo „svědectví“ dosadit Boží slovo. Jak už jsme probírali v 18. žalmu, pokornému (v 18. žalmu se mluví o člověku přímém) se Bůh jeví jako přímý, jako milosrdný a pravdivý. Kdo dbá na Hospodinovo jednání s člověkem (na jeho smlouvu), kdo dbá na Boží slovo, ten vidí, že Hospodin je milosrdný a pravdivý. Tomu, kdo na Boží slovo nedbá, komu je Boží jednání lhostejné, se Bůh jeví – pokud v Něj vůbec věří – mnohdy jako krutý, nespravedlivý a nepřístupný. Kdo přistupuje k Bohu s nárokem, tomu se „stezky Hospodinovy“ zdají křivolaké a nebezpečné. Tomu, kdo k Bohu přistupuje v pokání, se jeví jako milosrdenství a pravda.

Činíš to pro své jméno, Hospodine. A odpusť mi mou vinu – je velká (v. 11).

Slova „činíš to“ jsem do překladu doplnil. Zdá se mi totiž, že hebrejský originál nedovoluje čtení „pro své jméno mi odpusť svou vinu“, i když byl proti tomuto znění nemohlo být teologických výhrad. Spíše mám pocit, že slova „pro své jméno“ se vztahují ještě k předchozímu verši (Pamatujme, že rozdělení na verše je druhotné. Není součástí originálu.) Hospodin na mnoha jiných místech Písma říká, že něco činí pro své jméno. Je důležité, abychom tomu správně rozuměli. Někomu by se mohlo zdát, že Bohu jde především o sebeoslavu. Padlý člověk by ve svém srdci mohl Boha obvinit z touhy po slávě či dokonce z ješitnosti. Slovům „pro své jméno“ ale nutno rozumět zcela jinak. Důležité totiž je, že Bůh to dobré (totiž to, že vyučuje hříšné lidi, kteří se ho bojí, své cestě) činí nikoli pro vnitřní předpoklady lidí, pro něž to činí, ale pro vnitřní předpoklady své. Jinými slovy, pokud Bůh dobře činí těm, kteří se Ho bojí a kteří dbají na svou smlouvu, činí tak pro svou vnitřní dobrotu a nikoli pro jejich poslušnost. Boží dobrota je totiž dokonalá, poslušnost nás lidí je vždycky nedokonalá. Dobro, které nám Bůh činí, nezávisí na naší dobrotě. To, že se bojíme Hospodina, nám pouze otvírá oči, abychom Boží věci viděli a byli schopni je přijmout; v žádném případě ty Boží věci nevyvolává. V konfrontaci s Boží dobrotou si žalmista opět uvědomuje svou velkou vinu.

Jaký je ten člověk, který se bojí Hospodina? Bude ho vyučovat cestě, kterou si zvolil. Jeho duše bude přebývat v dobru a jeho símě zdědí zemi (vv. 12-13). Vidíte-li někoho, koho Hospodin vyučuje, je to dobrá známka, že takový člověk se bojí Hospodina. Tento verš nám z druhého konce říká vlastně totéž, co se v Písmu vícekrát opakuje ve formě „Bázeň Boží je počátek moudrosti“ (Např. Př 9,10, srov. Iz 33,6 a Př 15,33). Duše takového člověka (nikoli nutně tělo) bude přebývat v dobru. Člověk bojící se Hospodina může procházet kdejakou nepříjemností, třeba i dlouhým vězněním, ale domovem jeho duše je dobro: Boží odpuštění, Boží přízeň, Boží blízkost, přátelství s Bohem, vnitřní pokoj, čisté srdce… Pokud je řeč o jeho semeni (potomstvu), pak jsem si jist, že se zde nemluví o potomstvu tělesném. Na to znám příliš mnoho Božích lidí, jimž se děti nevyvedly. Ti, které duchovně zplodil, ale nakonec zdědí zemi. Země bude vskutku náležet potomstvu bohabojných.

S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah. Jeho smlouva je pro ty, jimž se zjevuje (v. 14).

Již před desetiletími jsem se tento verš naučil nejprve kralicky („Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se Jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“) a později i ekumenicky („Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se Ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“). Skoro celý můj křesťanský život mne tento verš fascinoval. Hospodin má svá tajemství, ale ta jsou přístupná jen těm, kdo se ho bojí. Lidem pyšným jsou nepřístupná. Ostatně, prožil jsem to sám na sobě. Vystudoval jsem teologii, vesměs s výbornými výsledky. Ale neznal jsem Boha. Jeho tajemství mi zůstávalo skryto.

Lidé často vymýšlejí různé esoterické nauky, přístupné jen vyvoleným. Antičtí gnostici, novověcí zednáři, různá tajná a elitní společenství, která se domnívají mít poznání, jež je obyčejným smrtelníkům nepřístupné. Hospodin si ovšem svá tajemství střeží sám, a předpokladem jejich odhalení není nějaké „vyšší poznání“ či něco podobného. Jediným předpokladem je bázeň před Bohem.

Když jsem pak měl ten verš přeložit, našel jsem v něm hebrejské slovo sód, běžně překládané jako „tajemství“. Ke svému překvapení jsem zjistil, že znamená spíše důvěrnost, důvěrný vztah. Jestli jsem dobře počítal, vyskytuje se v Písmu desetkrát; není to tedy slovo zcela ojedinělé, ale není ani příliš frekventované. A nakonec mi došlo, v čem vlastně to „tajemství“ Hospodinovo je. Je právě v tom důvěrném vztahu! Je to velké tajemství, všem pyšným lidem skryté: S Bohem můžeš mít důvěrný vztah. S Bohem můžeš chodit jako Enoch. Tato důvěrnost, po které všichni lidé velice, velice touží, je v Hospodinově podstatě. Mezi Otcem a Synem existuje ten nejdůvěrnější vztah. Stejně tak mezi Duchem a Tím, koho Duch zastupuje, i Tím, kdo Jej posílá. K této důvěrnosti jsme pozváni: Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem (1J 1,3). Jedinou vstupenkou je bázeň před Bohem.

Proč jsou dnes lidé tolik posedlí sexem? Protože s nimi tolik mlátí hormony? To ne, kdyby těch hormonů měli opravdu dost, nepotřebovali by viagru, cialis a podobné záležitosti. Ne, sexu se věnují tolik z toho důvodu, že jim vzdáleně připomíná důvěrnost. Z hlediska Božího řádu sexuální spojení bez důvěrnosti nedává smysl. Lidé se podvědomě domnívají, že když budou mít sex, budou mít to, co jim může dát jen důvěrnost. Proto pak zjišťují, že na tom nic není.

Kdo má důvěrný vztah s Bohem, bude schopen i důvěrného vztahu s člověkem. Bude schopen důvěrnosti a bude schopen i věrnosti. Bude chápat, co je smlouva, protože Hospodin mu smlouvu uvádí ve známost. Jeho smlouva je přece pro ty, jimž se zjevuje – tedy pro lidi bohabojné.

Mé oči stále hledí k Hospodinu, neboť on vyprošťuje mé nohy z léčky (v. 15).

Tento verš může mít větší význam, než se zdá na první pohled. Při prvním přečtení nás možná napadne, že „oči hledí“ k Hospodinu z vděčnosti za záchranu před léčkou. Takové porozumění by jistě nebylo chybné. Nicméně v tomto verši je více.

Když máme podezření, že nám někdo nastražil léčku, máme sklon pečlivě zkoumat cestu, po které kráčíme, abychom do léčky nespadli. (Tak to může platit jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu.) Pokud se obáváme, že nám někdo nastražil léčku na naší fyzické cestě, tak bude jistě moudré, budeme-li si dávat pozor na to, kam šlapeme. Existují ale i léčky duchovní. U těch je tomu trochu jinak. Tam není dobré se dívat na cestu, která je před námi, nýbrž na Hospodina. Když se příliš soustředíme na svou cestu, přestaneme hledět k Hospodinu a po čase (někdy velmi brzy) zjistíme, že „žijeme z vlastní síly“, tj. že se o sebe chceme postarat sami. Když hledíme k Hospodinu, neuděláme (duchovně) krok vedle. Když na Hospodina přestaneme hledět, začneme příliš myslet na ty, kteří se vůči nám stavějí nepřátelsky. Začneme přemýšlet o tom, jak asi přemýšlejí, a za nějaký čas se nám může stát, že budeme přemýšlet jako oni. Budeme-li však za všech okolností hledět k Hospodinu, budeme schopni milovat své nepřátele. Budeme-li se dívat na ně, bude to nesrovnatelně těžší.

Shlédni na mne a smiluj se nade mnou, protože jsem osamělý a zkroušený. Trápení mého srdce se množí. Vyveď mne z mých úzkostí! Viz mé soužení a mou bídu a sejmi všechny mé hříchy! Pohleď, jak se množí mí nepřátelé, jakou zuřivou nenávistí mě nenávidí! Chraň mou duši a zachraň mne, ať nejsem zahanben, vždyť hledám útočiště v tobě! (vv. 16-20).

Těchto pět veršů nás může překvapit. Žalmista mluvil o tom, že hledí k Hospodinu, předtím mluvil o důvěrném vztahu s Bohem – jak to, že je tak osamělý a zkroušený? Proč ještě trpí úzkostmi?

Už jsem psal, že čím jsme Hospodinu blíž, tím ostřeji si uvědomujeme své hříchy. Proto David prosí, aby Hospodin všechny jeho hříchy sňal. Blízkost Hospodinu má ovšem ještě další důsledek: čím budeš blíž Hospodinu, tím méně stravitelný budeš pro svět. Tvé srdce bude plné lásky, tví nepřátelé se ale budou množit. Dokonce tě mohou nenávidět zuřivou nenávistí! Člověka to může zaskočit. A někdy se může cítit osamělý. Jen vzpomeňte na apoštola Pavla, který byl tak blízko Bohu a který mnoha lidem k poznání Boha pomohl. A přece si tento Boží muž ve svých epištolách postěžoval, že v určitých klíčových momentech s ním téměř nikdo nestál, že si připadal sám. Možná se mohl celým srdcem modlit právě tento Davidův žalm.

David nás ve svých žalmech stále znovu vyučuje, že blízkost Boží neznamená automaticky plnou, nerušenou a stále hlubší duševní pohodu. Nechci tím ale říci, že blízkost Hospodinu k duševní pohodě nikdy nevede. Naopak, jsem přesvědčen, že ji můžeme poznat a zakoušet. Ne však nepřetržitě a trvale. Dokud žijeme v tomto světě, budeme mít soužení – vnější i vnitřní.

A přece stojí za to být Bohu blízko!

Výklad uzavřu předposledním veršem: Nechť mě střeží ryzost a upřímnost – vždyť na tebe očekávám!

Tak co – nebo kdo – nás vlastně střeží: Hospodin, nebo naše ryzost a upřímnost? Odpověď není tak těžká: Pokud očekáváš na Hospodina, budeš ryzí a upřímný. Upřímnost je jediná podmínka, abys mohl přistoupit k Bohu. Upřímnost nutně vede k pokání, a člověk činící pokání začíná rozumět Ježíši Kristu.

Důležité je nezapomínat, že tě střeží právě ryzost a upřímnost. Nestřeží tě třeba chytrost a poznání. Nestřeží tě hbitost a umění pohybovat se ve společnosti. To vše mohou být věci dobré a žádoucí – Tvou duši v tomto světě ale ochránit nemohou.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru