Třiadvacátý žalm patří k nejznámějším a není vyloučeno, že je
nejznámější vůbec. Pokud se lidé rozhodnou naučit se některý z Žalmů
zpaměti, často volí právě tento.
David začíná slovy: Hospodin je můj pastýř.
Krásná slova. Oslovovala věřící všech dob. Oslovuje i nás,
postmoderní lidi, kteří mnohdy žádného skutečného pastýře osobně
nikdy neznali a neznají. Já jsem jednoho znal, alespoň povrchně. Byl
to Řek, který měl stádo obcí ve vsi, kde máme chalupu. Zemřel už
před více než dvaceti lety.
Když dnes křesťané slyší slovo „pastýř“, vybaví se jim
zpravidla spíše vedoucí sboru (pastor, farář, kněz, kazatel…) než
člověk, jenž se stará o ovce, kozy, případně krávy. Řekneme-li, „to
je skutečný pastýř“, myslíme tím zpravidla, že tento pastor (farář,
kněz) nemusí být nejlepším kazatelem, ale má příkladný vztah
k lidem; má k nim osobní vztah a dokáže jim poradit. Mnohdy máme
pocit, a někdy o tom také tak mluvíme, že to je právě to, co
potřebujeme nejvíc, co nejvíc hledáme: někoho, kdo by nám rozuměl,
kdy by nás vyslechl a dokázal nám poradit.
Chceme-li ale porozumět 23. žalmu, bude dobré, když vyjdeme
od toho, co se při tomto slovu vybavovalo Davidovi, nikoli od toho,
co se vybavuje nám.
David to měl jednoduché: Sám pastýřem byl. Nemusel studovat
dobové pozadí či bádat v komentářích, co toto slovo prakticky
znamená. Já jsem v dětství pásal sem tam několik koz s jiným svým
přítelem u nás ve vsi, ale to je asi tak všechno, co o pastýřství
vím z vlastní zkušenosti. Proto upozorňuji, že nejsem odborníkem.
Pokud si ale dám dohromady těch několik míst z Písma, které o této
věci mluví (z Žalmů, z proroků, z evangelií, kde se setkáváme
s Pánem Ježíšem, jenž sám sebe označuje za dobrého pastýře), zdá se
mi, že pastýř plnil především dvě role: Byl tím, který se stará o
dobrou pastvu pro ovce, a byl tím, který chrání stádo před šelmami,
zejména před vlky, i když v době Davidově bylo možno se
příležitostně setkat i s medvědem a zcela výjimečně snad i se lvem.
Proto upozorňuji, že naše pojetí pastýřské služby se patrně
výrazně posunulo. Kdybychom vyšli z právě zmíněných základních
funkcí pastýře, pak – aplikováno do života církve – by duchovní
pastýř měl vyvádět své ovečky na dobrou pastvu zdravého učení a
kázání Božího Slova v jeho celku, a měl by chránit své stádo před
vlky, tedy zejména před lidmi, přinášejícími bludné učení či
snažícími se panovat nad lidmi a ovládat je.
Tzv. pastorace či pastýřská služba, pojatá jako řešení
osobních problémů jednotlivých oveček, je už něco, co ze základních
funkcí pastýře přímo nevyplývá. Jistě, dobrý pastýř „zná každou
ovečku jménem“, tedy má ke každé z nich svůj osobní vztah. Přesto si
troufnu říci, že role pastýře je v dnešní době v církvi možná až
příliš přetížená. Zdálo se mi, že se od pastýře v dnešním pojetí
někdy čeká, že bude cpát ovečce do tlamy tu správnou trávu, zatímco
David jako pastýř předpokládal, že ovečky se napasou samy, a svou
odpovědnost viděl především v tom, že je přivádí na travnaté
pastviny (v. 2).
Zkušený pastýř David říká: Hospodin je můj pastýř. Veškerý
další text tohoto žalmu vysvětluje, co to znamená. A jsem
přesvědčen, že jen potvrzuje a rozvíjí ono pojetí pastýře, které
jsem již nastínil. David slovy „Hospodin je můj pastýř“ mní
především to, že ho Hospodin sytí a chrání.
Další slova zní v kralickém i ekumenickém překladu podobně:
Nebudu mít nedostatek. I Septuaginta používá poměrně dlouhý
obrat. Slova „nebudu mít nedostatek“ zní v hebrejském originále
ló echsár, což jsem přeložil nebudu strádat. Chtěl
jsem zachytit i krátkost a sevřenost tohoto hebrejského výrazu a
myslím, že je to i trochu přesnější. Máme totiž – možná ovšem jen
v moderní a postmoderní době – někdy pocit, že „nemít nedostatek“
znamená „žít v nadbytku“, a David dlouhou dobu v nadbytku nežil, byť
nestrádal.
Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě
k vodním odpočivadlům. Plný a nádherný význam těchto slov hůře chápe člověk, který
nikdy nebyl v Izraeli nebo alespoň v nějaké jiné zemi, kde je srážek
méně než u nás a kde není zdaleka všechna země pokryta vegetací. U
nás je tráva zprahlá žárem jen během delších období horka a sucha,
jako v červenci roku 2006, ovšem v Izraeli jsou pastviny se
šťavnatou trávou mnohem vzácnější a podobně vzácnější jsou i „vodní
odpočivadla“.
David, ač původním povoláním pastýř, ovšem chápal tato slova
i v přeneseném významu. Mohli bychom říci: Hospodin mě sytí svým
Slovem a zavlažuje vodou svého svatého Ducha. Hospodin mě sytí,
abych mohl žít Jeho život, život v Jeho službách, a rovněž mě
občerstvuje.
Ve 3. verši si povšimneme značného rozdílu mezi překladem
kralickým a ekumenickým. Zatímco kraličtí překládají „duši mou
občerstvuje“, ekumenický překlad má „naživu mne udržuje“. Já
překládám podle originálu vrací mou duši. Ekumenický
překlad, a to ja ve Starém, tak v Novém zákoně, často nahrazuje
slovo „duše“ slovem „život“. Mnohde jde o vhodnou parafrázi, ovšem
celkově vzato se pak v ekumenickém překladu s „duší“ příliš často
nesetkáváme. Dávám přednost, abychom si zvykali na biblickou
terminologii, než abychom biblický text až příliš přizpůsobovali
našemu způsobu myšlení a vyjadřování. Biblická antropologie (učení o
člověku) je jednoznačně trojdílná: duch, duše, tělo. Přílišným
parafrázováním se tato skutečnost stírá.
Chápu, že přeložím-li počátek 3. verše „vrací mou duši“,
ihned vyvstane otázka, kam. Kraličtí si s tímto slovem také asi
nevěděli příliš rady a proto překládají „občerstvuje“, což lze
chápat jako „vrací do žádoucího stavu“. Je ale možné, že David
myslel ještě na něco jiného. Hospodin vrací jeho duši – stále
k sobě. Možná ji vrací na správnou cestu – na cestu spravedlnosti, o
níž je řeč vzápětí – pokud z ní jeho duše sešla.
Ostatně, pokud máte zkušenosti s vážným hledáním Boha, pak
jste jistě rovněž udělali zkušenost, že se k Bohu musíme jaksi
neustále vracet. Někdy na modlitbách prožijeme Boží dotek. Zítra
však hledáme Boha znovu. Vzpomínáme, že Bůh se nás dotkl, ale nyní
nám opět připadá, že je Bůh kdesi daleko. A voláme k němu, aby nás
k sobě navrátil.
Hospodin nás vrací na svou cestu, aby nás mohl vést po
stezkách spravedlnosti. Kdyby tak nečinil, brzy bychom byli ovcí
zbloudilou.
I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého,
neboť ty jsi se mnou (v. 4).
Tato slova velmi trefně vystihují, jak se to má s věřícím
člověkem a zlem v životních okolnostech. Je dobré nad tímto veršem
meditovat a dobře si jej rozebrat.
Předně: Ctitel Hospodinův může někdy procházet údolím stínu
smrti. Nechci se pokoušet o nějakou definici, co toto údolí je či co
symbolizuje. Barvitá biblická mluva je dosti výstižná. Připadáme si
ve stínu, tedy chybí nám světlo. Snad i světlo zjevení. Nevíme, proč
jsme se v tak složité situaci ocitli. Nevíme, kdy skončí. A je to
hodně vážné. Jde o stín smrti. Jde o život. A my jdeme údolím a máme
před sebou jen dvě možnosti: Kupředu či zpátky. Každý krok kupředu
je vlastně novým rozhodnutím. Pokušení vrátit se může být silné.
Nebo naopak víme, že není cesty zpět. Stín smrti je deprimující.
Tímto údolím jdeme. Není řečeno, že Bůh nás tímto
údolím vede. Možná jsme se sami – třeba z dobrých důvodů – rozhodli,
že je třeba tudy projít. Jsme ale na cestě, která má zřejmě určitý
směr, určitý cíl, určitý smysl. A stín smrti na ni vrhá stín smrti.
Jinak se to snad ani nedá vyjádřit. Jsme v pokušení pochybovat, zda
cíle dosáhneme. Potkávají nás velmi nepříjemné a nečekané překážky.
Mysleli jsme, že snad už nemůže být hůře, a hle, může.
Bible Božím lidem neslibuje, že určitě údolím stínu smrti
procházet nebudou. Víra v Hospodina není pojistkou proti nepříjemným
okolnostem.
A přece se nám zde dostává převelikého a převzácného
zaslíbení. Bůh bude s námi. Čtenáři Písma se hned
vybaví i jiná místa Bible: Boží jméno je Immanuel, „Bůh s námi“.
A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku
(Mt 28,20). Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,31
E).
Je-li ti dobře, hledej Boží přítomnost. Kráčíš-li údolím
stínu smrti, hledej Boží přítomnost. Ta je ti totiž
zaslíbena. Není ti zaslíbeno, že nikdy nebudeš muset procházet
údolím stínu smrti. Je ti zaslíbeno, že Bůh bude s tebou.
Tvé žezlo a tvá hůl jsou mi útěchou
(v. 4b). Záměrně překládám „žezlo“, přestože všichni dobře víme, že
pastýři žezla nenosí. David však zřejmě již opouští obraz pastýře a
vrací se k obrazu Krále. Hospodin je jeho pastýř, ale Hospodin je
zároveň Král. Jsou ovšem vykladači, kteří tvrdí, že šlo o nástroj,
který pastýři používali při počítání, vedení a ochraně ovcí. Nevím.
V každém případě si myslím, že šlo o symbol autority (soudě podle
jiných užití tohoto slova v Písmu), a k tomu se český výraz „žezlo“
hodí nejlépe. Kraličtí překládají „prut a hůl“, ekumenický překlad
má „berlu a hůl“. Někteří komentátoři pak rozvíjejí myšlenky, k čemu
že potřeboval pastýř berlu a k čemu že hůl. Nevím – v tom mále, co o
skutečných pastýřích vím, ať už z vlastní zkušenosti nebo literatury
– hraje roli vždy jen jeden nástroj, který bych nazval holí. Já jsem
ale přesvědčen, že David zde již opouští obraz pastýře, proto tuto
otázku nemusím řešit. Vždyť proč se David nebojí zlého ani v údolí
stínu smrti? Protože ví, že Hospodin je král. Hospodin neztratil
vládu. David v údolí stínu smrti Hospodina sice nevidí, ale
důvěřuje, že Hospodin neupustil své vladařské žezlo, a proto je
potěšen, povzbuzen, posílen.
Přede mnou i před zraky mých nepřátel mi připravuješ
stůl, olejem mi mažeš hlavu, plníš můj kalich…
(v. 5).
V údolí stínu smrti nejsme vždycky a pořád. Na této straně
nebe ovšem nebude zbaveni přítomnosti nepřátel. Ba čím budeme Bohu
blíž, tím budou naši nepřátelé zuřivější. Někdy se nám bude dokonce
zdát, že čím jsme Bohu blíž, tím blíž jsou i naši nepřátelé. A
myslím, že nebudeme daleko od pravdy. Je tu ovšem ten rozdíl, že Bůh
nás hladí, kdežto naši nepřátelé se nás nemohou dotknout, ač jsou
blízko. Nepřátelé ovšem musí hledět na to, jak nás Bůh sytí a
oblažuje. Dává nám chléb, olej i víno. Chléb – byť zde není přímo
zmíněn a lze pouze předpokládat, že byl spolu s dalšími pokrmy na
připraveném stole, je symbolem věcí, které nezbytně potřebujeme
k životu. Bůh plní náš kalich, a věřím, že vínem, jež je nám podle
104. žalmu dáno k obveselení srdce. Zatímco chléb je symbolem věcí
nezbytných, víno je symbolem věcí navíc, je symbolem přehojné Boží
štědrosti. Olej pak sloužil k radosti, byl znamením bohatství, ale
ještě spíše autority, ať už prorocké či vladařské.
Je-li Bůh s námi, pak ve své milosti a úplnosti dává toto
vše: věci nezbytné k životu, věci, svědčící o jeho neskonalé dobrotě
a milosti, tedy o tom, že jeho život přetéká podobně jako kalich,
který nám plní, i o autoritě, kterou nám dává. A věz, že budeš-li
Bohu blízko, budeš autoritu určitě mít. Autorita je totiž dána
zjevením, a zjevení se ti dostává právě v Boží blízkosti.
Dobrota i milosrdenství mě budou jistě provázet
všechny dny mého života (v. 6a). Není žádného důvodu, proč by se tato slova nemohla naplnit
v životě kohokoli z nás. A jak se naplní? Tím, že budeme pobývat
v Boží přítomnosti. Učiňme Boha svým pastýřem. Spolehněme se, že on
nás provede i údolím stínu smrti. Hledejme své nasycení u Něj. Jak
poznáš člověka, kterého provází Boží dobrota a milosrdenství? Sám je
rovněž dobrý a milosrdný. Na jeho tváři se odráží slavná zář Páně.
Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu
(v. 6b). David psal tato slova, když Hospodinův dům ještě nestál.
David měl pouze Boží stánek. Dům Hospodinův je ovšem duchovní
realita. Někdy této duchovní realitě odpovídá i určitá pozemská
stavba, někdy ne. Důležitá je duchovní realita; to, co stojí na
zemi, je vždycky pouze symbol, poukaz, ilustrace. „Hospodinův dům“
je realita o mnoha významech. Jedním z nich je „rodina“. Ten, koho
provází Boží dobrota a Boží milosrdenství, se stále znovu vrací do
Boží rodiny. Rozhodně není křesťanem – individualistou. Boží dům je
rovněž místo Boží vlády a přítomnosti. Je to místo, kam se
„vracíme“, protože tam nepřebýváme trvale. Na této straně nebe ne.
Stále znovu musíme Boha hledat. Stále znovu se musíme k němu vracet.
Jako David.
Dan
Drápal, překladatel ČSP