Úvaha nad Žalmem 23 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Třiadvacátý žalm patří k nejznámějším a není vyloučeno, že je nejznámější vůbec. Pokud se lidé rozhodnou naučit se některý z Žalmů zpaměti, často volí právě tento.

David začíná slovy: Hospodin je můj pastýř. Krásná slova. Oslovovala věřící všech dob. Oslovuje i nás, postmoderní lidi, kteří mnohdy žádného skutečného pastýře osobně nikdy neznali a neznají. Já jsem jednoho znal, alespoň povrchně. Byl to Řek, který měl stádo obcí ve vsi, kde máme chalupu. Zemřel už před více než dvaceti lety.

Když dnes křesťané slyší slovo „pastýř“, vybaví se jim zpravidla spíše vedoucí sboru (pastor, farář, kněz, kazatel…) než člověk, jenž se stará o ovce, kozy, případně krávy. Řekneme-li, „to je skutečný pastýř“, myslíme tím zpravidla, že tento pastor (farář, kněz) nemusí být nejlepším kazatelem, ale má příkladný vztah k lidem; má k nim osobní vztah a dokáže jim poradit. Mnohdy máme pocit, a někdy o tom také tak mluvíme, že to je právě to, co potřebujeme nejvíc, co nejvíc hledáme: někoho, kdo by nám rozuměl, kdy by nás vyslechl a dokázal nám poradit.

Chceme-li ale porozumět 23. žalmu, bude dobré, když vyjdeme od toho, co se při tomto slovu vybavovalo Davidovi, nikoli od toho, co se vybavuje nám.

David to měl jednoduché: Sám pastýřem byl. Nemusel studovat dobové pozadí či bádat v komentářích, co toto slovo prakticky znamená. Já jsem v dětství pásal sem tam několik koz s jiným svým přítelem u nás ve vsi, ale to je asi tak všechno, co o pastýřství vím z vlastní zkušenosti. Proto upozorňuji, že nejsem odborníkem. Pokud si ale dám dohromady těch několik míst z Písma, které o této věci mluví (z Žalmů, z proroků, z evangelií, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem, jenž sám sebe označuje za dobrého pastýře), zdá se mi, že pastýř plnil především dvě role: Byl tím, který se stará o dobrou pastvu pro ovce, a byl tím, který chrání stádo před šelmami, zejména před vlky, i když v době Davidově bylo možno se příležitostně setkat i s medvědem a zcela výjimečně snad i se lvem.

Proto upozorňuji, že naše pojetí pastýřské služby se patrně výrazně posunulo. Kdybychom vyšli z právě zmíněných základních funkcí pastýře, pak – aplikováno do života církve – by duchovní pastýř měl vyvádět své ovečky na dobrou pastvu zdravého učení a kázání Božího Slova v jeho celku, a měl by chránit své stádo před vlky, tedy zejména před lidmi, přinášejícími bludné učení či snažícími se panovat nad lidmi a ovládat je.

Tzv. pastorace či pastýřská služba, pojatá jako řešení osobních problémů jednotlivých oveček, je už něco, co ze základních funkcí pastýře přímo nevyplývá. Jistě, dobrý pastýř „zná každou ovečku jménem“, tedy má ke každé z nich svůj osobní vztah. Přesto si troufnu říci, že role pastýře je v dnešní době v církvi možná až příliš přetížená. Zdálo se mi, že se od pastýře v dnešním pojetí někdy čeká, že bude cpát ovečce do tlamy tu správnou trávu, zatímco David jako pastýř předpokládal, že ovečky se napasou samy, a svou odpovědnost viděl především v tom, že je přivádí na travnaté pastviny (v. 2).

Zkušený pastýř David říká: Hospodin je můj pastýř. Veškerý další text tohoto žalmu vysvětluje, co to znamená. A jsem přesvědčen, že jen potvrzuje a rozvíjí ono pojetí pastýře, které jsem již nastínil. David slovy „Hospodin je můj pastýř“ mní především to, že ho Hospodin sytí a chrání.

Další slova zní v kralickém i ekumenickém překladu podobně: Nebudu mít nedostatek. I Septuaginta používá poměrně dlouhý obrat. Slova „nebudu mít nedostatek“ zní v hebrejském originále ló echsár, což jsem přeložil nebudu strádat. Chtěl jsem zachytit i krátkost a sevřenost tohoto hebrejského výrazu a myslím, že je to i trochu přesnější. Máme totiž – možná ovšem jen v moderní a postmoderní době – někdy pocit, že „nemít nedostatek“ znamená „žít v nadbytku“, a David dlouhou dobu v nadbytku nežil, byť nestrádal.

Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodním odpočivadlům. Plný a nádherný význam těchto slov hůře chápe člověk, který nikdy nebyl v Izraeli nebo alespoň v nějaké jiné zemi, kde je srážek méně než u nás a kde není zdaleka všechna země pokryta vegetací. U nás je tráva zprahlá žárem jen během delších období horka a sucha, jako v červenci roku 2006, ovšem v Izraeli jsou pastviny se šťavnatou trávou mnohem vzácnější a podobně vzácnější jsou i „vodní odpočivadla“.

David, ač původním povoláním pastýř, ovšem chápal tato slova i v přeneseném významu. Mohli bychom říci: Hospodin mě sytí svým Slovem a zavlažuje vodou svého svatého Ducha. Hospodin mě sytí, abych mohl žít Jeho život, život v Jeho službách, a rovněž mě občerstvuje.

Ve 3. verši si povšimneme značného rozdílu mezi překladem kralickým a ekumenickým. Zatímco kraličtí překládají „duši mou občerstvuje“, ekumenický překlad má „naživu mne udržuje“. Já překládám podle originálu vrací mou duši. Ekumenický překlad, a to ja ve Starém, tak v Novém zákoně, často nahrazuje slovo „duše“ slovem „život“. Mnohde jde o vhodnou parafrázi, ovšem celkově vzato se pak v ekumenickém překladu s „duší“ příliš často nesetkáváme. Dávám přednost, abychom si zvykali na biblickou terminologii, než abychom biblický text až příliš přizpůsobovali našemu způsobu myšlení a vyjadřování. Biblická antropologie (učení o člověku) je jednoznačně trojdílná: duch, duše, tělo. Přílišným parafrázováním se tato skutečnost stírá.

Chápu, že přeložím-li počátek 3. verše „vrací mou duši“, ihned vyvstane otázka, kam. Kraličtí si s tímto slovem také asi nevěděli příliš rady a proto překládají „občerstvuje“, což lze chápat jako „vrací do žádoucího stavu“. Je ale možné, že David myslel ještě na něco jiného. Hospodin vrací jeho duši – stále k sobě. Možná ji vrací na správnou cestu – na cestu spravedlnosti, o níž je řeč vzápětí – pokud z ní jeho duše sešla.

Ostatně, pokud máte zkušenosti s vážným hledáním Boha, pak jste jistě rovněž udělali zkušenost, že se k Bohu musíme jaksi neustále vracet. Někdy na modlitbách prožijeme Boží dotek. Zítra však hledáme Boha znovu. Vzpomínáme, že Bůh se nás dotkl, ale nyní nám opět připadá, že je Bůh kdesi daleko. A voláme k němu, aby nás k sobě navrátil.

Hospodin nás vrací na svou cestu, aby nás mohl vést po stezkách spravedlnosti. Kdyby tak nečinil, brzy bychom byli ovcí zbloudilou.

I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou (v. 4).

Tato slova velmi trefně vystihují, jak se to má s věřícím člověkem a zlem v životních okolnostech. Je dobré nad tímto veršem meditovat a dobře si jej rozebrat.

Předně: Ctitel Hospodinův může někdy procházet údolím stínu smrti. Nechci se pokoušet o nějakou definici, co toto údolí je či co symbolizuje. Barvitá biblická mluva je dosti výstižná. Připadáme si ve stínu, tedy chybí nám světlo. Snad i světlo zjevení. Nevíme, proč jsme se v tak složité situaci ocitli. Nevíme, kdy skončí. A je to hodně vážné. Jde o stín smrti. Jde o život. A my jdeme údolím a máme před sebou jen dvě možnosti: Kupředu či zpátky. Každý krok kupředu je vlastně novým rozhodnutím. Pokušení vrátit se může být silné. Nebo naopak víme, že není cesty zpět. Stín smrti je deprimující.

Tímto údolím jdeme. Není řečeno, že Bůh nás tímto údolím vede. Možná jsme se sami – třeba z dobrých důvodů – rozhodli, že je třeba tudy projít. Jsme ale na cestě, která má zřejmě určitý směr, určitý cíl, určitý smysl. A stín smrti na ni vrhá stín smrti. Jinak se to snad ani nedá vyjádřit. Jsme v pokušení pochybovat, zda cíle dosáhneme. Potkávají nás velmi nepříjemné a nečekané překážky. Mysleli jsme, že snad už nemůže být hůře, a hle, může.

Bible Božím lidem neslibuje, že určitě údolím stínu smrti procházet nebudou. Víra v Hospodina není pojistkou proti nepříjemným okolnostem.

A přece se nám zde dostává převelikého a převzácného zaslíbení. Bůh bude s námi. Čtenáři Písma se hned vybaví i jiná místa Bible: Boží jméno je Immanuel, „Bůh s námi“. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20). Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,31 E).

Je-li ti dobře, hledej Boží přítomnost. Kráčíš-li údolím stínu smrti, hledej Boží přítomnost. Ta je ti totiž zaslíbena. Není ti zaslíbeno, že nikdy nebudeš muset procházet údolím stínu smrti. Je ti zaslíbeno, že Bůh bude s tebou.

Tvé žezlo a tvá hůl jsou mi útěchou (v. 4b). Záměrně překládám „žezlo“, přestože všichni dobře víme, že pastýři žezla nenosí. David však zřejmě již opouští obraz pastýře a vrací se k obrazu Krále. Hospodin je jeho pastýř, ale Hospodin je zároveň Král. Jsou ovšem vykladači, kteří tvrdí, že šlo o nástroj, který pastýři používali při počítání, vedení a ochraně ovcí. Nevím. V každém případě si myslím, že šlo o symbol autority (soudě podle jiných užití tohoto slova v Písmu), a k tomu se český výraz „žezlo“ hodí nejlépe. Kraličtí překládají „prut a hůl“, ekumenický překlad má „berlu a hůl“. Někteří komentátoři pak rozvíjejí myšlenky, k čemu že potřeboval pastýř berlu a k čemu že hůl. Nevím – v tom mále, co o skutečných pastýřích vím, ať už z vlastní zkušenosti nebo literatury – hraje roli vždy jen jeden nástroj, který bych nazval holí. Já jsem ale přesvědčen, že David zde již opouští obraz pastýře, proto tuto otázku nemusím řešit. Vždyť proč se David nebojí zlého ani v údolí stínu smrti? Protože ví, že Hospodin je král. Hospodin neztratil vládu. David v údolí stínu smrti Hospodina sice nevidí, ale důvěřuje, že Hospodin neupustil své vladařské žezlo, a proto je potěšen, povzbuzen, posílen.

Přede mnou i před zraky mých nepřátel mi připravuješ stůl, olejem mi mažeš hlavu, plníš můj kalich… (v. 5).

V údolí stínu smrti nejsme vždycky a pořád. Na této straně nebe ovšem nebude zbaveni přítomnosti nepřátel. Ba čím budeme Bohu blíž, tím budou naši nepřátelé zuřivější. Někdy se nám bude dokonce zdát, že čím jsme Bohu blíž, tím blíž jsou i naši nepřátelé. A myslím, že nebudeme daleko od pravdy. Je tu ovšem ten rozdíl, že Bůh nás hladí, kdežto naši nepřátelé se nás nemohou dotknout, ač jsou blízko. Nepřátelé ovšem musí hledět na to, jak nás Bůh sytí a oblažuje. Dává nám chléb, olej i víno. Chléb – byť zde není přímo zmíněn a lze pouze předpokládat, že byl spolu s dalšími pokrmy na připraveném stole, je symbolem věcí, které nezbytně potřebujeme k životu. Bůh plní náš kalich, a věřím, že vínem, jež je nám podle 104. žalmu dáno k obveselení srdce. Zatímco chléb je symbolem věcí nezbytných, víno je symbolem věcí navíc, je symbolem přehojné Boží štědrosti. Olej pak sloužil k radosti, byl znamením bohatství, ale ještě spíše autority, ať už prorocké či vladařské.

Je-li Bůh s námi, pak ve své milosti a úplnosti dává toto vše: věci nezbytné k životu, věci, svědčící o jeho neskonalé dobrotě a milosti, tedy o tom, že jeho život přetéká podobně jako kalich, který nám plní, i o autoritě, kterou nám dává. A věz, že budeš-li Bohu blízko, budeš autoritu určitě mít. Autorita je totiž dána zjevením, a zjevení se ti dostává právě v Boží blízkosti.

Dobrota i milosrdenství mě budou jistě provázet všechny dny mého života (v. 6a). Není žádného důvodu, proč by se tato slova nemohla naplnit v životě kohokoli z nás. A jak se naplní? Tím, že budeme pobývat v Boží přítomnosti. Učiňme Boha svým pastýřem. Spolehněme se, že on nás provede i údolím stínu smrti. Hledejme své nasycení u Něj. Jak poznáš člověka, kterého provází Boží dobrota a milosrdenství? Sám je rovněž dobrý a milosrdný. Na jeho tváři se odráží slavná zář Páně.

Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu (v. 6b). David psal tato slova, když Hospodinův dům ještě nestál. David měl pouze Boží stánek. Dům Hospodinův je ovšem duchovní realita. Někdy této duchovní realitě odpovídá i určitá pozemská stavba, někdy ne. Důležitá je duchovní realita; to, co stojí na zemi, je vždycky pouze symbol, poukaz, ilustrace. „Hospodinův dům“ je realita o mnoha významech. Jedním z nich je „rodina“. Ten, koho provází Boží dobrota a Boží milosrdenství, se stále znovu vrací do Boží rodiny. Rozhodně není křesťanem – individualistou. Boží dům je rovněž místo Boží vlády a přítomnosti. Je to místo, kam se „vracíme“, protože tam nepřebýváme trvale. Na této straně nebe ne. Stále znovu musíme Boha hledat. Stále znovu se musíme k němu vracet. Jako David.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru