Úvaha nad Žalmem 22 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Ačkoli snad všechny žalmy jsou také o Kristu, 22. žalm je z tohoto hlediska opravdu mimořádný. Začíná slovy, které známe spíše z evangelií než z Žalmů: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Jak mnozí víte, jsou to slova, která Ježíš vyslovil na kříži.

A už tato slova před námi otvírají celou řadu otázek – lidských i teologických. Tato slova nacházíme u Matouše (27,46) a Marka (15,34), nikoli však u Lukáše. Podle Lukáše vyslovil Ježíš na kříži jiná slova: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46).

Jedná se o „rozpor v Písmu“? Nemyslím. Ježíš mohl vyslovit obojí. Žádný evangelista pochopitelně nezaznamenal všechny Ježíšovy výroky a nikde není ani psáno, že Ježíš na kříži vyslovil pouze to, co je zapsáno v Písmu.

Osobně jsem ale toho názoru, že celá věc má jiné vysvětlení. Matouš a Marek svá evangelia psali především pro židovské prostředí. Na rozdíl od naprosté většiny čtenářů v 21. století židovští posluchači z 1. století ihned rozpoznali, že Ježíš na kříži cituje 22. žalm. Vzdělaný evangelista Lukáš, píšící s největší pravděpodobností o několik let později než Matouš či Marek a svědek Pavlova působení mezi pohany, patrně myslel na širší prostředí – tedy i na „křesťany z pohanů“, u nichž se žádná znalost starozákonních spisů nedala předpokládat. Zamyslíme-li se nad celkem 22. žalmu a nad větou „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“, můžeme říci, že tato věta dobře vyjadřuje celkový obsah 22. žalmu – je jakýmsi jeho shrnutím. Je tedy možné, že Lukáš nepovažoval za nejlepší uvést citát z Žalmu, ale nechává Ježíše, jak o Něm podává svědectví, vyslovit větu, která shrnovala onen žalm a která byla srozumitelnější v prostředí křesťanů, (zatím) Starého zákona neznalých či znalých pouze částečně.

Otevírá se ovšem ještě další, ještě závažnější otázka: Co ten výkřik vlastně znamenal pro Ježíše? Byla to modlitba, kterou Ježíš i na kříži vyjadřoval svou důvěru v Otce, nebo to byl spíše zoufalý výkřik? Jsou lidé, kteří říkají, že Ježíš na kříži skutečně emocionálně prožil odloučení od Otce a že toto odloučení bylo nezbytné, aby z nás bylo sňato prokletí a aby se nám otevřel přístup k Bohu. Podle prvního pojetí Ježíš sice naplno cítil fyzickou bolest, spjatou s předchozím týráním a děsivým umíráním na kříži, nicméně na duchovní rovině stále zakoušel jednotu s Otcem. Podle druhého pojetí Pavlova slova z 2 Ko 5,21 „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm“ předpokládají, že Ježíš na sobě skutečně pocítil Boží hněv – ten hněv, kterým se Bůh hněvá na hřích.

Přiznám se vám, že já toto dilema neřeším. Ať tak či tak, smrt na kříži musela být strašná. Věřím tomu, že Ježíš byl pravý Bůh a pravý člověk, snažím se porozumět slovům z epištoly Židům, že „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (4,15), ale jak to Ježíš prožíval, si nedokážu představit. A myslím si, že to není potřeba. Vždyť svou bolest – ať už fyzickou či duševní – těžko sdělujeme i těm nejbližším lidem, a těžko se do nich vžíváme (i když jistě má smysl se o to snažit). Vím s jistotou, že to utrpení bylo hrozné, a že nebylo ani trochu zbytečné. Vím, že bylo nezbytné, abych já nezahynul v pekle, a budu za ně Božímu Synu po celou věčnost vděčný.

22. žalm nesporně obsahuje určitá proroctví o Kristu, u nichž se ještě zastavíme. Není to ale žalm výhradně o Kristu. Hned 3. verš se hodí spíše pro nějaké déletrvající utrpení než pro pašijní příběh, který byl velmi významný, velmi důležitý a velmi krutý, ale který trval jen od zatčení po smrt na kříži. Ve 3. verši čteme: Bože můj, volám ve dne – ty neodpovídáš, volám v noci – není pro mne utišení. Mystikové někdy hovoří o „temné noci duše“ (jestli si dobře vzpomínám, tento termín pochází od sv. Jana z Kříže), kterou lidé prožívají na cestě ke svatosti. Je to doba, kdy Boha hledají, ale nemohou najít.

Musím se přiznat, že něco takového znám pouze z literatury. Žil jsem dlouho bez Boha, v pýše a svévoli svého mládí. Až se otřásám, když si vzpomenu, jak jsem byl tehdy nafoukaný. Má cesta k Bohu byla pomalá a postupná. Okamžik (či spíše čas) obrácení byl sice jasný; od počátku jsem věděl, že se jedná o nejvýznamnější předěl v mém životě. Následný růst ovšem nebyl nijak překotně rychlý a nemám důvod se považovat za nějak duchovně bystrého člověka. Na druhé straně jsem v životě poznal – a poznávám – opravdu velké utrpení. Na rozdíl od Joba vím, že jsem si ho do značné míry přivodil sám. Jeho hloubka se mi ovšem zdá být relativně nepřiměřená, pokud přemýšlím o osudech jiných lidí. Kdo to však může posoudit? Přes mnoho negativního, co jsem prožil, nemohu říci, že bych někdy prožil „temnou noc duše“, tedy že bych žil delší dobu ve vědomí, že Bůh mlčí, že se neozývá. Rozhodně si to nechci připisovat jako nějakou zásluhu. Možná vše hodnotím nějak příliš subjektivně, ale zdá se mi, že jsem v životě prožil utrpení víc, než je obvyklé, ale na druhé straně jsem vždycky prožíval, že je mi Bůh nablízku. Když jsem k němu volal, tak jsem málokdy zakoušel jeho blízkost okamžitě. Vždy ale tiše přišel a mne zaplavila vlna útěchy. Takže si nakonec nemohu stěžovat.

V utrpení jsem často myslel na Joba nebo na Ježíše. Na jednu stranu jsem věděl, že do značné míry si za své utrpení mohu sám, na druhou stranu právě biblická zpráva o Jobovi a o Ježíšovi mi dosvědčovala (ještě než jsem četl a přeložil nádhernou Eldredgovu knížku „Sacred Romance“, která česky vyšla pod názvem „Na cestě“), že jsem součástí nějakého většího příběhu, jehož počátek a konec nemohu zahlédnout. Jak někdy říkávám, na rozdíl od Joba jsem už dobře věděl, že kniha Job má 1., 2. a 42. kapitolu. Když Job své utrpení prožíval, chybělo mu právě toto zarámování.

Zmíněný 3. verš ale patrně prožíval David. To tedy znamená, že tento Boží muž měl ve svém životě delší období, kdy po Bohu toužil, ale kdy se mu zdálo, že Bůh je daleko. Ovšem i toto slovo Písma je nám vlastně útěchou: pokud i takový velikán víry jako David zakoušel něco takového, jak bychom to nezakoušeli my? A víme, že i tento 22. žalm, v němž se tolik píše o utrpení, nakonec končí nadějně.

4. verš jsem přeložil: Ty jsi svatý, trůníš na chválách Izraele. Zdá se mi, že čistě gramaticky vzato je možný i překlad: Ty jsi svatý, trůníš – jsi chválou Izraele. Pro tento překlad by snad trochu hovořil Jeremjáš 17,14: Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, spas mě a budu spasen, neboť ty jsi můj chvalozpěv. Přesto se přikláním spíše k navrhovanému znění. Jakou teologickou výpověď obsahuje?

Nechtěl bych tento verš přetížit. Kdybychom ho brali nejen jako obraz, jako oslavu Hospodina, ale i jako teologickou výpověď, pak bychom si museli položit otázku, zda by Bůh neměl kde trůnit, kdyby ho Izrael nechválil. Myslím, že takový závěr by byl nepatřičný. Hospodin si jistě svůj trůn může opatřit. V tomto smyslu na nás není závislý. Na druhé straně si myslím, že Hospodin je rád přítomen v lidu, který Ho chválí. Lidská touha po chvále je nepatřičná; s Bohem je tomu ale jinak. Bůh je láska, pravda, spravedlnost, krása… Pokud chválíme Boha, oslavujeme zároveň tyto aspekty jeho bytosti. Každý, včetně Boha, může – a měl by – být rád, když je oslavována pravda, milost či krása.

V naší době máme zvýšenou tendenci ztotožňovat chvály se zpěvem a hudební produkcí obecně. Chválení Hospodina se tak sice nechápalo vždy, ale nemyslím si, že bychom se tím nějak míjeli s pravdou. S tou se míjíme až tehdy, když si „dobré chvály“ pleteme s kvalitním nazvučením, prvotřídními nástroji či virtuózními hudebníky. I u zpěvu a hudby jde především o stav našeho srdce a technická stránka věci může být klamná, ba může dokonce klam podporovat. Že ale ke chválám patří zpěv a hra na hudební nástroje, o tom nás žalmy nenechávají na pochybách.

Bohu přijatelná chvála má jistě své podmínky; to však není tématem našeho dnešního žalmu. Tam, kde se sejdou lidé, kteří s pokorou v srdci upřímně chválí Hospodina, Bůh jistě rád přebývá. Tam opravdu trůní jako král.

Boha chválíme za to, jaký je, i za to, co udělal. Máš své „dějiny s Bohem“? Pokud jsi mladý křesťan, tak možná ještě ne – nebo jen velice krátké. Pokud ano, nezapomínej na ně. „Sečti dary, které Pán ti dal“, zpívá se v jedné starší písni. Určitě neprohloupíš, uděláš-li si jednou v nějaký klidnější den čas a sepíšeš-li si, co pro tebe během tvých osobních dějin Bůh udělal – ať už půjde o věci obecnější (odpuštění hříchů, naplnění novou nadějí apod.) či zcela konkrétní.

Nevidím proto jako náhodu, že následující (5. a 6.) verše zní: V tebe doufali naši otcové; doufali – a Tys je vytrhoval. Volali k Tobě – a vyvázli, doufali v Tebe, a nebyli zahanbeni.

Dějiny Božího lidu v tomto padlém světě jsou dějinami Božího vytrhování. Podobně to zakoušejí i Boží jednotlivci. Jeruzalém nikdy neútočí na Babylon: Je to Babylon, který útočí na Jeruzalém. A Jeruzalém, který srdcem nerozděleným doufá v Hospodina, stále znova zakouší vytržení. Má za co Boha chválit a Bůh má trůn, na nějž může usednout.

Žalmista v 5. a 6. verši mluví o tom, jak nebyli zahanbeni ti, kteří doufali v Hospodina; v 7. verši ale přichází zvláštní zlom: „Ale já…“ Ale já jsem červ a ne člověk, potupa lidství, opovržení lidu. Pokud se nad těmito slovy zamýšlíme z hlediska toho, zda jsou více o Davidovi, o nás nebo o Ježíšovi, pak je zřejmé, že jsou nejvíc o Ježíšovi. Nevybavuji si žádné období z Davidova života, k němuž by se tato slova „hodila“. Další (8.) verš zní: Všichni, kdo mne vidí, se mi posmívají. Pošklebují se, potřásají hlavou. Znalcům Písma se vybaví Matouš 27,39: „Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou…“ Nevím, zda to platí o každém utrpení a o každém člověku, ale moje zkušenost je, že pokud trpím, chci být spíše sám. Vím, že je to nebezpečné a že satan využívá utrpení, aby se nás pokusil izolovat, a někdy – pokud na to vůbec ještě máme – musíme této snaze zalézt někam do ústraní a tam si o samotě „lízat rány“ vědomě čelit. A kvalitní společenství se pozná podle toho, že si svého trpícího člena všimne. V takových situacích nebývá dobré, když mu vyjadřují podporu všichni najednou. Nejlepší je, když se domluví dva neb tři, kteří se postarají, aby takový trpící člověk nezůstal sám, aby neupadl ať už do chtěné, ať už do nechtěné izolace, ale také o to, aby mu „neradily“ zástupy.

Veřejné utrpení však bývá utrpení dvojnásobné. Je-li člověk ve svém utrpení obklopen lidmi, pro něž je utrpení pouze předmětem zvědavosti a nikoli soucitu, připadá si o to víc jako pouhý „červ a ne člověk, potupa lidství“. Smrt na kříži, nesmírně krutá už sama o sobě, byla „obohacena“ ještě o tento další prvek.

Uval se na Hospodina! Vysvobodí ho, vytrhne ho, jestliže v něm má zalíbení. Tak promlouvají ti, kdo se pošklebují. I lidé, kteří Boha neznají a kteří o něj žádný zájem nejeví, často vědí, jak by Bůh jednal (kdyby existoval). Uvedená slova z 9. verše vycházejí z přesvědčení, že každému se vlastně stává po zásluze. Jestliže ho Bůh nevytrhne, je to jistou známkou, že v něm nemá zalíbení.

Čteme-li Bibli pozorně, můžeme z ní ledacos vyčíst. Jsou otázky, na něž nám odpovědi nepřináší, ačkoli bychom je tolik chtěli znát. Jsou však věci, kde nás Písmo nenechává na pochybách. Jednou z těchto otázek je vztah vnějšího průběhu života a vztahu k Bohu. A Písmo nás nenechává na pochybách, že zde není žádná zjistitelná korelace. Zbožný člověk na tom může být velmi dobře – mluví o tom třeba kniha Přísloví – ale také velmi špatně. Svědčí o tom nejeden žalm. Z 11. kapitoly epištoly Židům pak jasně plyne, že víra v Boha není pojistkou proti nepříjemnostem v tomto padlém světě.

Na rozuzlení svého příběhu musíme čekat – stejně jako na rozuzlení příběhu každého člověka. Na této straně nebe hádanku života nerozřešíme. Všichni staneme před soudnou stolicí Kristovou, a až tam se definitivně ukáže, zda jsme trpěli, protože jsme na sebe uvalili kletbu svou vzpourou vůči Bohu, nebo zda jsme trpěli, protože jsme Mu zůstali za všech okolností věrní. Jen to věz, že Tvůj příběh bude mít rozuzlení. Proto je moudré vzít vážně slova mučedníka Jima Elliota: „Člověk, který se vzdá toho, co si nemůže podržet, aby získal to, oč ho nikdo nemůže připravit, není žádný blázen.“

Vždyť Tys mě vyvedl z lůna, dals mi doufat na prsou mé matky. Na tebe jsem odkázán od narození, od lůna matky jsi mým bohem Ty (vv. 10-11).

David – i Ježíš – si byli vědomi své naprosté závislosti na Bohu. Věděli, že díky Bohu přišli na svět. Věděli, že jen díky Bohu se dožili dospělosti. Přitakali této své závislosti na Bohu, ačkoli se mohli rozhodnout jinak. (V případě Ježíšově by to mělo nedozírné následky.)

Většina lidí si tuto závislost nepřipouští, ba mnozí ji rozhodně odmítají. Lidé se na mnoho způsobů snaží dokázat si, že se bez Boha obejdou. Jsem přesvědčen, že spory o evoluční teorii jsou tak vyostřené právě proto, že tato teorie je něčím mnohem více než vysvětlením, jak se vyvíjel život. Umožňuje totiž lidem vysvětlit si život bez Boha. Proto na ni mnozí lpí jako na náboženství, i když jí vlastně ani příliš nerozumí. Fridrich Engels napsal nedlouho po Darwinovi knížečku „Podíl práce na polidštění opice.“ Přeloženo: člověk svou prací sám sebe stvořil. Myšlenka, že by měli být závislí na Bohu, přivádí mnohé k zuřivosti. Není to pro ně odtažitá otázka – to by tuto myšlenku prohlásili za hloupou a dále by se jí nezabývali. Mnozí lidé se k ní ale stále musejí vracet. Popěrači tak nepřímo dokazují Boha, kterého popírají – kdyby nebyl, neměli by co popírat.

Má osobní cesta k Bohu byla dlouhá. Patřil jsem totiž k lidem, kterým se myšlenka závislosti na Bohu pranic nelíbila. Toužil jsem po samostatnosti, po autonomii, a zejména po tom, abych nikomu nemusel být vděčný. Za mým postojem nebylo nic jiného než pýcha – onen kořen Satanovy vzpoury, onen kořen každého hříchu.

Vraťme se však k Davidovi a Ježíšovi. Ten, kdo je si vědom své naprosté závislosti na Bohu, kdo jí celým srdcem přitakává, se dostává do velkého soužení. Volá: Nevzdaluj se ode mě, neboť soužení je blízko a pomoci není! Obklíčilo mě množství býků – ti silní z Bášanu mě obklopili. Otvírají na mě tlamu jako lev, který trhá kořist a řve (vv. 12-14). Až potud mohl tato slova říkat jak David, tak Ježíš. Pokračování si ale dovedu představit pouze v ústech Ježíšových:  Rozlévám se jak voda a všechny mé kosti se uvolňují. Mé srdce je jako vosk – rozpustilo se v mém nitru. Jak hliněný střep vyschla má síla, jazyk se mi lepí na patro, určils mi místo v prachu smrti. Obklíčili mě psi, tlupa zlovolníků mě obklopila, spoutali mi ruce i nohy. Počítám všechny své kosti. Oni civí, sledují mě, dělí si mé roucho, metají los o můj oděv (vv. 15-19).

Kdosi spočítal všechna starozákonní proroctví o Ježíši. V tomto oddílku můžeme najít hned několik konkrétních věcí, které se naplnily při Ježíšovu ukřižování. Někdo by se to mohl pokusit označit za náhodu. Žádná věc není přímým, jednoznačným důkazem. Ani skutečnost, že římští vojáci metali los o Ježíšův oděv. Někdo by mohl namítnout, že to mohla být běžná praxe jak v semitské, tak v řecké či římské kultuře. Vždyť v žádné kultuře by přece roztržený oděv nikomu k ničemu nebyl…

Na Písmu je ale kouzelné i to, že pracuje s poukazy, nikoli s důkazy. Písmo je kniha, která se plně otvírá jen někomu. Kdo chce, najde tam převážně krutosti a zvrhlosti. Kdo chce, najde tam jen sentimentální „lásku“. Písmo je kniha příběhů, příběhů, které jsou součástí velkého Příběhu. A na mnoha místech, a v žalmech snad častěji než v kterékoli jiné knize, najdeme poukazy k Ježíšovi. Porozumí ten, kdo je otevřený pro Ducha. Někomu ty poukazy nic neříkají a je marné ho o nich přesvědčovat.

Na druhé straně zřejmě platí, že křesťanství, biblické náboženství, je jediné náboženství, v němž proroctví – ať už proroctví naplněná, či proroctví, jejichž naplnění teprve vyhlížíme – hrají klíčovou roli. 22. žalm čteme jistě jinak, než ho četli lidé dejme tomu dvě stě let před Ježíšovým narozením. A troufnu si říci, že ho čteme snad ještě s větším napětím, s větším očekáváním. Bylo nám odhaleno o trochu více z onoho Velkého Božího příběhu, a to v nás vzbuzuje touhu i očekávání.

Jako není v tomto žalmu výslovně zmíněno ukřižování, není v něm výslovně zmíněno ani vzkříšení: Ale Ty, Hospodine, se nevzdaluj; sílo má, pospěš mi na pomoc! Vysvoboď mou duši od meče, mou jedinou z moci psů! Zachraň mě ze lví tlamy a před rohy divokých turů. – Tys mi odpověděl! Tvé jméno budu zvěstovat svým bratřím, budu tě chválit ve shromáždění (vv. 20-23).

Chceme-li tento žalm číst ve světle ukřižování a vzkříšení, můžeme si připomenout, že satan je nazván lvem řvoucím. Když byl Ježíš vzkříšen, byl zachráněn ze lví tlamy. Satanu se už zdálo, že ho pohltil, že ho zdolal, a že v podsvětí bude Ježíš vydán rohům divokých turů, pod nimiž mžeme rozumět síly temnoty.

Jaké asi byly pocity Ježíšovy při vzkříšení? „Tys mi odpověděl!“ – čteme v našem žalmu. Ač by nás to velice zajímalo, do vnitřního života a prožívání Ježíšova vidíme velmi málo. Věřím, že budeme s ním mít celou věčnost, abychom si od něj nechali znovu a znovu vyprávět tento velký příběh.

Byly chvíle, kdy se Ježíš po vzkříšení zjevil jednotlivcům. Marii v zahradě, dvěma učedníkům na cestě do Emauz… Důležité ale je, že se zjevoval ve shromáždění, a hned po vzkříšení tak naplnil slova „Tvé jméno budu zvěstovat svým bratřím, budu Tě chválit ve shromáždění“. Až po vzkříšení Ježíšově můžeme pochopit plný význam Božího jména. A Bůh chce a má být chválen ve shromáždění.

Chvála Boží však souvisí se svatou bázní (v. 24): Vy, kdo se bojíte Hospodina, chvalte Jej, veškeré símě Jákobovo, vzdávejte mu slávu, třeste se před Ním, všechno símě Jákobovo! Do jisté míry je mi tajemstvím, jak spolu souvisí. Začneme více rozumět bázni před Bohem, když Ho chválíme, nebo Ho dokážeme opravdu chválit, až když pociťujeme svatou bázeň? Ponechám tuto otázku bez odpovědi. Všem nám přeji, abychom poznali jak pravou chválu, tak svatou bázeň. Vím jen to, že jdou ruku v ruce.

Mnohdy, byť ne vždy, jsou žalmové výzvy k oslavě Hospodina spojeny se svědectvím, zač žalmista Boha chválí. V našem dnešním žalmu čteme: Neboť nepohrdl a neopovrhl trápením zkroušeného; neskryl před ním svou tvář. Když k Němu volal, vyslyšel ho (v. 25).

Hospodin je blízko sirotkům a vdovám. Hospodin je blízko ztrápeným. Osm Ježíšových blahoslavenství z počátku Kázání na hoře (Matouš 5. – 7. kapitola) nám to zvěstuje na mnoho způsobů. Sirotek a vdova si svou situaci nezvolili – ztrápení ne sice vždycky, ale mnohdy ano. Někdy před námi stojí volba, něčím se netrápit. Trápím se nad svými nespasenými příbuznými. Mohl bych se ovšem rozhodnout, že se tím trápit nebudu, a patrně by se mi to podařilo. Žena se trápí nad svým morálně pokleslým manželem. Mohla by se s ním rozvést, ale dává z určitého důvodu přednost trápení. Mnozí by jejím trápením pohrdli. Věřím, že Bůh jím nepohrdá a že jím neopovrhuje.

Celá atmosféra světa, který nás obklopuje a v němž žijeme, volá: Co by ses zbytečně trápil! Hledej štěstí! Někteří dodají: Jaképak hledání Boha! Ti pámbíčkáři jsou stejně všichni podvodníci! Celý průmysl se věnuje odstraňování trápení, ať už jde o farmacii, psychiatrii či různá kvazináboženská cvičení.

Nedávno jsem hovořil s jedním člověkem a říkal jsem mu, že právě nejhroznější události mého života mne nejvíce vedly k hledání Boha. Uprostřed největších bolestí se se mnou Bůh setkal. Viděl jsem, že se mu to nelíbí – bolesti má sice také hodně, ale dělá vše proto, aby jí unikl, a měl dojem, že ho nabádám, aby ji vyhledával jakožto nezbytnou podmínku přiblížení se k Bohu. Je však omyl myslet si, že veškerým bolestem můžeme uniknout (to bychom přestali žít), ale i myslet si, že bolest je jaksi fatálně nevyhnutelná a že ji musíme použít jako prostředek přiblížení se k Bohu. Bolest zpravidla vyhledávat nemusíme – přijde sama. Jsou bolesti, kterým je záhodno se vyhnout (nedávno jsem prchal před vosami), jsou však situace, kdy vyhnout se bolesti znamená přestat mít rád.

Žalm vydává svědectví – a nepřímo zaslibuje: Když k Němu volal, vyslyšel ho. Mnozí řeknou: já jsem volal, a Hospodin nevyslyšel. Závěr této druhé části tedy věnujme otázce vyslyšení modliteb.

Jsem člověk velmi organizovaný. Pozná se to i na mém modlitebním životě. Už desetiletí se modlím podle různých modlitebních seznamů. Když jsem byl mladší, několikrát mne rozhodila slova některých Božích služebníků, kterých si vážím – když řekli či napsali, že modlit se podle modlitebního seznamu je špatně, že takové seznamy zabíjejí skutečnou modlitbu, že k nám pak Bůh nemůže hovořit atd. Párkrát jsem zkoušel modlit se jinak, ale vždycky jsem se nakonec k modlitebnímu seznamu vrátil.

Díky tomuto druhu modlení mám slušný seznam vyslyšených modliteb. Snažím se každý rok se tímto seznamem probrat a znovu Bohu za tyto vyslyšené modlitby děkuji.

Byly doby, kdy mne námitka, že Bůh nějakou modlitbu nevyslyšel, značně zneklidnila. Měl jsem sklon dělat Pánu Bohu advokáta – jako bych byl odpovědný za to, co Bůh dělá nebo nedělá. Na to navázalo období, kdy jsem se snažil lidem vysvětlovat – téměř výhradně na základě biblických textů – že se vlastně modlili špatně. Nemodlili se v souladu s Boží vůlí (viz 1. Janova 5,14). Modlili se sice za dobrou věc, ale patrně se upnuli srdcem k nepravosti (Žalm 68,18). Měli v srdci hořkou závist a svárlivost (Jakub 3,14).

Snažil jsem se tedy poznávat – a vyučovat – „Boží principy“. Jenže, popravdě řečeno, ačkoli jsem znal snad už všechny biblické texty o modlitbě, nedokázal jsem vysvětlit, proč některé modlitby vyslyšeny nejsou, zatímco jiné jsou – přestože se lidé modlili třeba i v rozporu s některými biblickými principy.

A pak je zde ještě další důležitý faktor – víra.

Pokud by nám tedy šlo o to, někomu nějak vysvětlit, proč jeho modlitba nebyla vyslyšena, mohli bychom se snažit mu dokázat, že porušil nějaký biblický princip, a kdybychom na nic takového nepřišli, mohli bychom vždycky říci, že se modlil bez víry.

Tím však výčet faktorů, ovlivňujících modlitbu, nekončí. Je zde ještě faktor duchovního boje. Z 10. kapitoly Daniele víme, že nepřátelské mocnosti mohou pozdržet vyslyšení modlitby.

Problém je ale v tom, že pokud někdo tvrdí, že Bůh jeho modlitby nevyslyšel, zpravidla mu příliš nepomůžeme, vysvětlujeme-li mu, proč. Máme-li Ducha Božího, nemůžeme se přece spokojit s konstatováním, že ten člověk se mýlí, že se modlil špatně, atd. Zakopaný pes je zpravidla v tom, jak takový člověk Bohu rozumí, jak ho zná. Nám přece nemůže jít o to, racionálně, logicky dokázat druhému člověku, že Bůh je takový nebo makový, že jedná tak či onak. Nemůže nám jít o nic menšího než o to, aby daný člověk Boha poznal. A lidé Boha nepoznají tím, dovedou-li vyjmenovat jeho atributy, jako my nepoznáme druhého člověka tím, že známe jeho míru a váhu plus datum narození. Chceme-li mu opravdu pomoci, musíme vyslechnout jeho příběh, sami se za něj modlit – a pak se modlit s ním za to, co je v jeho příběhu smysluplné a čemu oba rozumíme.

Slova když k němu volal, vyslyšel ho, jsou především svědectvím. Jejich cílem není někomu něco dokázat, ale někoho k Bohu pozvat. A nám nemůže jít na prvním místě o to, aby druhý člověk přitakal tvrzení, že Hospodin modlitby vyslýchá, nýbrž o to, aby k Němu začal sám volat. 

Dokončení příště

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru