Úvaha nad Žalmem 21 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Tento žalm patří k žalmům oslavným. Jednoznačně oslavných žalmů je v Písmu mnohem méně než žalmů, psaných v bezprostřední či obecnější úzkosti.

Máme před sebou žalm velmi radostný, ba jásavý. I 16. žalm oslavuje Boží spásu, je však mnohem klidnější než žalm, kterým se zabýváme nyní. David ho patrně psal během jednoho z nemnoha období, kdy bylo království pevně v jeho rukou a kdy ho bezprostředně neohrožoval žádný nepřítel.

Není to sebeoslava. Ten, kdo je oslavován, je Hospodin. Už první verš hovoří – podobně jako celý žalm – o vztahu, který má David k Hospodinu:

Hospodine, král se raduje z Tvé síly! A jak jásá nad Tvou spásou! (v. 2).

Mnozí znáte příběh o tom, jak David křepčil před truhlou Hospodinovou a jak jím za to jeho žena Míkol pohrdla (viz 2 S 6,16). Dovedu si představit, že David mohl třeba při takové příležitosti hovořit slovy tohoto žalmu. David se dokázal radovat nepokrytou, nezkalenou radostí. Proč? Protože se radoval nikoli ze sebe a svých výdobytků, ale z Hospodina!

Všimli jste si, jak u nás lidé neumí moc slavit? Většina svátků – Silvestr, bývalé MDŽ, narozeniny, svátky, ale i výhry národního mužstva v hokeji či fotbale – jsou pro lidi zpravidla pokynem k nezřízenému pití. Zdá se mi, že schopnost smysluplně a opravdu radostně slavit je nepřímo úměrná ateizmu. Nechci ovšem tvrdit, že schopnost slavit svátky je výsadou pouze biblicky věřících křesťanů. V tomto případě bych viděl jako protiklad ateizmu téměř jakoukoli víru. Nedá se říci, že by modláři nedokázali slavit. Stačí podívat se na záběry z festivalu v Riu. O ateistech si ale troufnu říci, že jim slavení moc nejde.

David ovšem nebyl modlář. Neradoval se ze síly své, neradoval se ale ani ze síly nějaké modly. Radoval se ze síly Hospodinovy!

David pokračuje: Dals mu touhu jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel. Předcházels ho dobrým požehnáním a na hlavu jsi mu vložil korunu z ryzího zlata (vv. 3-4).

Jak rozumět těmto veršům? Není to třeba tak, že David toužil po královské koruně? Opravdu mířil vysoko?

Myslím, že odnikud z Písma – ani z knih historických, ani ze žalmů – nemůžeme vyčíst, co asi prožíval David, když ho přišel Samuel pomazat na krále nad Izraelem. Tušil něco předem? Zjevil mu něco Bůh, ještě když pásl ovce svého otce? Nevíme to a já zde nebudu vyslovovat žádnou hypotézu. Položím pouze otázku: Bylo by špatně, kdyby David toužil po koruně z ryzího zlata?

Osobně se domnívám, že nikoli. Nemyslím si, že je špatně, když lidé touží po požehnání, ba i po požehnání tohoto druhu. Důležité je dvojí: jednak aby se při své „cestě vzhůru“ nedopouštěli nepravosti, aby zůstali ryzí a „nepomáhali si vlastní rukou“, jednak aby nezapomínali, že s vysokým postavením je spjata velká odpovědnost. Není špatné, toužíš-li po vysokém postavení; je špatné, pokud se ti podaří ho dosáhnout a ty se pak necítíš žádnou zodpovědnost za ty, kdo jsou ti podřízeni.

David pokračuje. Mluví sám o sobě, ale vlastně mluví o Hospodinu: Žádal Tě o život. Dals mu prodlení dnů – navěky a navždy (v. 5).

Ve středověké teologii se vyskytuje nádherný termín: superabuntantia gratiae. Gratia znamená „milost“. Abundantia znamená „hojnost“. Abundantia gratiae je „hojnost milosti“. Superabuntantia gratiae je tedy „superhojnost milosti“ či česky řečeno „nadbytek milosti“. Takový je Bůh. Takové jsou Jeho dary. Žádáš o pomoc v tomto životě – a Bůh Ti (jsi-li ochoten přijímat) dá život věčný. Prosíš o odpuštění hříchů, jsi ochoten být žebrákem, jemuž je odpuštěno – a nebeský Otec z tebe udělá své královské dítě. Žádáš o pár let snesitelného života – a dostane se ti života věčného.

Díky Tvé spáse je jeho sláva velká. Oděls ho důstojností a nádherou (v. 6). Jsi-li spasen, i tvá sláva je velká. Ne proto, že tys od přírody (nebo vlastním přičiněním) tak úžasný. Tvá sláva je velká, protože jsi byl vtažen do Božího příběhu. Učinils ho navždy požehnáním, oblažuješ ho radostí z tvé přítomnosti (7). Radost z Boží přítomnosti (v hebrejštině: „z Boží tváře“) je radost, kterou Tě jen Bůh a nikdo jiný může obdarovat, a o níž tě nikdo jiný vyjma tebe samého nemůže připravit. Budeš požehnáním do té míry (a jen za té podmínky), že pobýváš v Boží přítomnosti. A v Boží přítomnosti nemůžeš pobývat jen na základě vlastního chtění, vlastního rozhodnutí. Žiješ-li v Boží přítomnosti, pak jen proto, že se Bůh rozhodl a uráčil tě touto přítomností oblažit. Něco takového můžeš ovlivnit pouze negativně: Můžeš z Boží přítomnosti utéci. Nemůžeš se však do ní sám dostat. Můžeš o ni pouze prosit. Pobýváš-li však v Boží přítomnosti, jsi požehnáním, aniž o to nějak zvlášť usiluješ – ba aniž o tom jakkoli přemýšlíš. Pán Ježíš řekl o Marii, která usedla u Jeho nohou, že „dobrou stránku vyvolila“ a že „jen jednoho je potřebí“ – totiž právě přebývání v Boží přítomnosti.

Vzpomínám na jednu sestru ze starého holešovického sboru. Všiml jsem si, že staří obrácení křesťané trpěli sklerózou mnohem méně než průměr populace. Tato sestra ovšem trpěla sklerózou opravdu silnou. Mám za to, že to byla Boží ochrana - její příbuzní se k ní chovali strašně, ale ona si to nepamatovala, asi to ani nevnímala.

Přestože trpěla sklerózou, věřím, že pobývala v Boží přítomnosti. Byla ztělesněním dobroty. Umírala v nemocnici v Dušní ulici. Přetížené zdravotní sestry za komunismu zpravidla nepřekypovaly ochotou a dobrou náladou. Stará sestra Kloudová už nic nevnímala a zdravotní sestry se o ni musely několik týdnů starat – a nepochybně to bylo náročné. Vzpomínám, jak mi jedna z nich řekla: „My nevíme proč, ale nějak máme tuhle babičku zvlášť rády“. I ve svém (z hlediska vnějšího velmi lidském) umírání byla tato sestra požehnáním. Byl to důsledek toho, že pobývala v Boží přítomnosti. Ano, můžeš to prožít také, i když nejsi král David.

8. verš, kterým končí první část žalmu, je typický verš, který lze vztáhnout na více postav. Můžeme ho číst jako verš o Kristu – Králi. Můžeme ho číst jako slovo o jakémkoli izraelském králi, který doufá v Hospodina a Jeho milosrdenství. Můžeme jej ale vztáhnout na jakéhokoli krále, nejen judského. A můžeme jej stejně vztáhnout i na jakékoli královské dítě – tedy i sami na sebe. Důležité je, abychom doufali v Hospodina. Pokud jsi neupevněný, nestálý, nepracuj sám na sobě, ale snaž se najít obecenství s Bohem, víru v něj, ta tě učiní pevným.

Druhá polovina tohoto oslavného žalmu je věnována Božím nepřátelům. Ano, Bůh má nepřátele – a není to jen Satan a jeho padlí andělé, jsou to i lidé. Ty však mezi lidmi nepřátele mít nemusíš. Ano, budou patrně lidé, kteří tě budou nenávidět, kteří ti budou škodit, ale tvé „bojování není proti tělu a krvi“ (Ef 6,12). O lidech, kteří jsou vůči tobě nepřátelští, je ti řečeno, že je máš milovat. Bůh říká: „Mně patří pomsta, já odplatím” (Ř 12,19). A Bůh to skutečně udělá – vždyť v našem žalmu je řečeno i … jejich plod vyhladíš ze země a jejich símě ze synů lidských (v. 11).

My lidé s tématem soudu zápasíme. Buď chceme soud nad lidmi brát do vlastních rukou a své srdce zatížíme nenávistí a sudičstvím, nebo ve jménu jakési všeobjímající milosti popíráme peklo i věčné zatracení. V prvním případě si myslíme, že jsme spravedlivější než Bůh, v druhém, že jsme milostivější než Bůh.

Co nám pomůže z tohoto napětí? Soustřeďme se na Boha a skutečně mu přenechme veškerý soud. Když porozumíme Bohu, uvěříme, že udělal vše pro to, aby všichni jeho nepřátelé byli spaseni (zachráněni). Pokud nebudou, pak ne proto, že by právě s nimi Bohu přetekla trpělivost. Bůh je ale pevně rozhodnut stvořit Nový Jeruzalém, ve kterém nebude ani hřích, ani smrt. Ten, kdo nedovolil, aby ho Bůh od jeho hříchu oddělil, tam nebude. Jak bude věčné zatracení vypadat, tím si myslím hlavu lámat nemusíme. Důležité je, abychom tam nebyli, a aby tam nebylo co nejvíce lidí, zejména našich blízkých. Tomu napomůžeme, budeme-li dělat to, čím nás Bůh pověřil (tedy kázat evangelium) a nedělat to, čím nás nepověřil (tedy soudit).

 Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru