Úvaha nad Žalmem 20  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1. část 

Dvacátý žalm je trochu záhadou. Nikoli svým obsahem – ten nějaké zvláštní problémy neskýtá. Není mi však zřejmé, komu byl určen. V řadě komentářů najdete tvrzení, že ten či onen žalm byl novoroční, nebo byl určen pro intronizaci krále, případně že je poexilní atd. Někteří komentátoři píší tyto věci s otazníkem, jiní s velkou jistotou. Jisté je, že slov „Davidův“ v nadpiscích lze čistě gramaticky chápat jak „Žalm Davidův“, tak „Žalm pro Davida“. V hebrejštině se jedná o vazbu s předložkou „l“, která se často pojí s naším třetím pádem. S předložkami bývá ovšem jak v hebrejštině, tak v řečtině potíž. Faktem je, že ve vazbě, kterou překládám „pro vedoucího chval“ je použito téže předložky. A tak v podstatě vycházím z kontextu. Stejné označení bývá u žalmů, u nichž je na první pohled patrné, že je psal David, jako je např. Žalm 51. Jelikož o Davidově žalmové tvorbě víme i z historických knih Starého zákona, připadá mi logické, že žalmy psal David pro vedoucího chval, a nikoli vedoucí chval pro Davida, přestože čistě gramaticky by bylo možné obojí.

O 20. žalmu ovšem není těžké se domnívat – kdybych nebyl přesvědčen o tom, že žalmy označené za „žalmy Davidovy“ opravdu psal David – že je psal nějaký bard pro nějakého krále, ať už Davida či někoho z králů pozdějších. Stačí se do něj začíst. Kloním se ovšem k názoru, že i tento žalm psal David, a že … nevíme pro koho. Ostatně, nemyslím si, že tato naše neznalost má nějaký podstatný význam pro samotný význam žalmu.

David mohl mít na mysli nějakého konkrétního člověka, a patrně také měl. Jelikož ale žalm nemá nadpisek a ani z ničeho jiného nemůžeme usuzovat na to, komu byl psán, budu vycházet z toho, že by mohl být adresován komukoli z nás. Uvidíme ale, že přinejmenším něco v tomto žalmu poukazuje na to, že osloveným je Ježíš Kristus.

Kéž ti Bůh odpoví v den soužení, kéž tě zvýší jméno Boha Jákobova. Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepře ze Sijónu! (vv. 2-3).

Ve výkladech žalmů bylo již vícekrát zmíněno, že každého z nás může potkat „den soužení“. Mluvili jsme i o tom, co to znamená, že Hospodin přebývá na Sijónu. Zde se chci zastavit u jediného: u skutečnosti, že se jedná o větu tzv. „přací“, uvozenou nepříliš častou používanou částicí „kéž“.

Mnohokrát bylo již zmíněno, že celé lidstvo prožívá s Bohem veliký příběh a že svůj příběh s Bohem prožívá i každý z nás. V příbězích můžeme nacházet určité „zákonitosti“ či „vzorce jednání“; co však naše příběhy činí tak velmi zajímavými, je to, že se nedají snadno redukovat na nějaké vysvětlení. Vysvětlení připravují naše příběhy o jejich jedinečnost, o jejich dobrodružství, o jejich naléhavost. Zdaleka ne každý má ovšem dobrodružství rád. Ba dá se říci, že kdyby si lidé mohli zvolit mezi jistotou a dobrodružstvím, byla by to pro většinu volba velmi nesnadná, mám však za to, že mnozí lidé, ne-li většina, by dali přednost jistotě před dobrodružstvím.

Tuto hluboce zakořeněnou – a snadno pochopitelnou – touhu po jistotě obráží i teologie. Existují dva proudy na opačných koncích teologického spektra, které dávají přednost jistotě před dobrodružstvím. Na jedné straně je deismus a teologie zbavená nadpřirozené dimenze, na druhé straně Hnutí víry ve své pokleslejší až pokleslé podobě, které sice o nadpřirozenu neustále mluví, de facto ale rovněž činí z Boha osobu vypočitatelnou. Částice „kéž“ na obou koncích tohoto spektra nedává moc smysl. Na jedné straně je marná, protože Bůh deistů nereaguje na naše tužby, volání a prosby, na druhé straně je zbytečná, protože nejde tolik o to, co si přejeme či po čem toužíme, ale o to, zda známe a uplatňujeme Boží principy.

Ve skutečnosti z praktického života i ze svědectví Písma víme, že naše příběhy vypočitatelné a (při nejmenším na této straně nebe) vysvětlitelné nejsou. Mnohdy se sice lidé domnívají, že vysvětlení znají – já si ale raději počkám na tu druhou stranu nebe. Už jsem v životě nažvanil dost nesmyslů, při nichž se teď červenám.

O čem to mluvím? O tom, že nevíme, proč ten dopadl tak a druhý onak. Proč byl Jakub sťat, a proč se jeho bratr Jan dožil patrně nejvyššího věku ze všech apoštolů? Měl Jakub menší víru, horší víru – nebo naopak větší víru? Proč jednal Gedeón uvážlivě a Jiftách konfrontačně? Proč se Šalomoun přes všechnu svou moudrost a před to, že byl autorem biblických textů, ve stáří odklonil od Hospodina? (Zmiňuji nyní jen biblické postavy – kolik takových otázek tě napadlo, když jsi uvažoval nad svými příbuznými či známými?)

Odpovědi na tyto a podobné otázky neznáme vůbec, nebo (na některé) jen velmi částečně. Když David psal tento žalm, věděl, že Bůh může, ale nemusí odpovědět v den soužení. Může, ale nemusí seslat pomoc ze svatyně, podepřít ze Sijónu.

Deista by řekl: Nedoufej v nadpřirozeného Boha. Toho tvá konkrétní situace nezajímá. Svět běží podle toho, jak ho Bůh na počátku naprogramoval a ty už si musíš nějak poradit.

Z Hnutí víry by mohlo zaznít: Bůh ti určitě pomůže. Musíš ale znát principy, kterými je potřeba se řídit, neboť Bůh naplňuje své slovo. Když se jimi řídit nebudeš, nemůžeš doufat. Když se jimi řídit budeš, je pomoc jistá.

Nicméně ze zkušenosti i z Písma víme, že „řízení se Božími principy“ (které ostatně doporučovali a vyzdvihovali Jobovi přátelé) a všeobecná (tedy nejen materiální) prosperita na této zemi nebývají přímo úměrné. Ostatně, řídil se apoštol Jan Božími principy lépe než jeho bratr Jakub?

Celý tenor knihy žalmů nás nevede k hledání „principů“, ale k hledání Boží tváře. Víme rovněž, že modlitba má zaslíbení. Ať už David tento žalm adresoval komukoli, jistě se za něj i modlil. Jistě máš kolem sebe blízké lidi. I oni – podobně jako Ty – žijí svůj příběh. Nemusíš se snažit vysvětlit jim, proč je potkává to a to (pokud Tě s takovým poselstvím neposílá přímo Hospodin). Ale určitě dobře uděláš, když se za ně budeš modlit. Třeba podobně, jako se David modlí v tomto 20. žalmu. Můžeš si ho dokonce vzít jako předlohu a modlit se za konkrétního člověka slovy tohoto žalmu. (Uvidíš, co to udělá s ním … a s Tebou.)

Krátce se chci zastavit u 6. verše:

Budeme jásat ve tvé spáse a ve jménu našeho Boha vyzdvihneme korouhve. Počátek tohoto verše je velmi mnohoznačný. Můžeme ho chápat tak, že v první polovině verše oslovujeme Boha. (To, že v druhé polovině se o Bohu mluví ve třetí osobě, není v žalmech nic neobvyklého. David nezřídka přechází od vyprávění do modlitby a zase naopak.) Tedy: Budeme jásat, protože jsme v Boží spáse. Tato slova ale můžeme chápat i zcela jinak: Budeme jásat nad tím, že byl spasen ten, za nějž jsme se modlili. Slovo „spása“ může mít onen absolutní význam, kdy jde o spásu věčnou, ale může zrovna tak znamenat „vítězství“ či „záchranu“. Ostatně různé překlady tato slova také volí. Vztažena na Krista, mohou být tato slova výrazem radosti nad Jeho vzkříšením.

Povšimněme si ještě oněch „korouhví“. V podstatě máme jen vágní představu, jak taková korouhev vypadá. Jak vypadaly korouhve, které měl na mysli David, nevíme už vůbec. Co to vlastně bylo? Čemu sloužily?

Téměř jistě byly nějakým symbolem. Kmene? Města? Celého Izraele? Konkrétně to nevíme. Píši o nich možná jen proto, že my Češi žádné korouhve nevyzdvihujeme. Jako chlapec jsem sbíral poštovní známky. Pamatuji si na jednu americkou: Američtí námořníci vztyčují vlajku s pruhy a hvězdami na právě dobyté Okinawě. Možná si někdo z vás vzpomene na slavný snímek z konce Druhé světové války, na němž sovětský voják vztyčuje rudou vlajku nad berlínským Reichstagem.

Vlajky, korouhve, erby – to vše jsou symboly. Proč nám neschází? Proč jim tak málo rozumíme? Protože nežijeme život naplno. Protože nemáme společnou myšlenku. Vlajka se uplatní leda tak ve fotbale či v hokeji, kdy je společná myšlenka celkem jasná i těm nejprostším. Není to ale málo? Lidé byli hrdí na svou vlajku, protože byli hrdí na svou vlast. Občané města byli hrdí na svůj erb, protože jim záleželo na jejich městě. To, že nám symboly nescházejí, není známkou naší zralosti či vysoké inteligence. Je to spíše známkou toho, že nám na ničem moc nezáleží, že pro žádnou výraznou myšlenku nežijeme.

Korouhve, které měl na mysli David, byly korouhve Hospodinovy. Možná měl každý kmen korouhev s určitým prvkem, vlastním právě jen onomu kmeni. Všechny ty korouhve ale jistě nějak zvěstovaly, že tento národ patří Hospodinu.

Máme krásnou vlajku. Kdysi jsem napsal článek o jejím duchovním významu (na požádání zašlu). Miluji naši prezidentskou standardu (korouhev). Vím, že „Pravda vítězí“ původně znělo „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Jak moc je to pravda o křesťanstvu, ale i o životě mnoha jednotlivých křesťanů! Máme krásný znak Prahy. Je možno jej různými způsoby duchovně interpretovat. Po pravdě řečeno, je možno jej interpretovat tak či onak. Ostatně, o Praze – ani o českém národě – ještě není rozhodnuto. Kéž tedy ono slůvko „kéž“ z 20. žalmu hojně zaznívá i v našich modlitbách!

2. část

Nyní se dostáváme k druhé polovině dvacátého žalmu, jež se týká postaty naší naděje a víry. V co doufáme? V co věříme? Věříme opravdu?

Tito doufají ve vozy, tamti zase v koně, my si však připomínáme jméno Hospodina, našeho Boha (v. 8). Vozy a koně představují něco, co si člověk může sám opatřit. Mezi ty, kdo doufají ve vozy nebo koně, můžeme zařadit všechny, kdo říkají: „Já nevěřím nikomu, jedině sám sobě.“

Mezi dobou Davidovou a dobou naší je jistě ten rozdíl, že v naší době je v Evropě a zejména v naší zemi mnohem více lidí, kteří otevřeně říkají, že v Boha nevěří. Dříve bylo mnohem méně lidí, kteří byli přesvědčeni o tom, že žádný Bůh není. (Ostatně, touto otázkou jsme se zabývali již při výkladu 14. žalmu.)

Co se týče skutečné víry, pak možná mezi dřívějšími dobami a dobou dnešní tak velký rozdíl není. Být přesvědčen o Boží existenci přece ještě vůbec neznamená na Boha spoléhat. Předchozí, sedmý verš, říká: Nyní vím, že Hospodin zachraňuje svého Pomazaného, že mu odpoví ze svého svatého nebe mocnými spásnými činy své pravice. V 8. verši David říká, že doufá v Boha. Říká to proto, že s Ním udělal určitou osobní zkušenost a „nyní ví“.

V našem životě vlastně nejde o nic podstatnějšího než o vybudování vztahu s Bohem. Mnohdy se v životě dostáváme do úzkých. Nikomu problémy nepřeji; sám jsem již v životě měl vždycky dost a dost – vím, jaké to je. Nicméně nutno říci, že jsme-li v úzkých, ukáže se, z čeho vlastně žijeme, v co doufáme, nač spoléháme – jinými slovy, zda opravdu věříme. Někdy můžeme zjistit, že ač jsme si mysleli, že v Boha věříme, ve skutečnosti v něm nenacházíme žádnou naději, jakmile jde do tuhého. Naše víra byla možná pouhým intelektuálním souhlasem s určitými tvrzeními, např. právě s tvrzením, že „Bůh existuje“.

Rozhodně netvrdím, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Nevím, k čemu byl dobrý holocaust, nevím, k čemu je dobré, když nějaký násilník pomalu a krutě zabíjí svou oběť. Nicméně platí, že pokud se v problémech sesypeme, může to pro nás být dobré. Někdy je třeba nejprve něco odstranit, aby bylo možno něco nového zbudovat. Pokud se domníváme, že věříme, ale ve skutečnosti v hloubi srdce s Bohem nepočítáme, pak pro nás určitá životní krize může být blahodárná. Ovšem pouze za toho předpokladu, že si přiznáme, jak věci vlastně jsou, a začneme Boha hledat doopravdy. Někdy si tedy musíme přiznat, že ač jsme si sice mysleli, že věříme v Boha, ve skutečnosti jsme doufali pouze ve vozy a koně.

Pokud člověk nežije z víry, pak vlastně jednou z nejhorších věcí, které se mu mohou přihodit, je, že na to nikdy nepřijde. Životní krize jsou dobrou příležitostí, jak vyjít z podobných sebeklamů. V tomto slova smyslu lze podmínečně přitakat tvrzení, že kde „jeden vidí problém, druhý vidí příležitost.“

Oni klesali a padli, my jsme povstali a jsme obnovováni (v. 9). Věřím tomu, že kdo skutečně spoléhá na Boha, je obnovován. Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím není v tom, že by nevěřící problémy měli a věřící nikoli. Rozdíl není ani v bolesti, kterou prožíváme, když nás opustí manžel, manželka, když se dozvíme, že máme rakovinu, když zjistíme, že naše děti jsou na drogách. Takové věci bolí každého. Víra není recept na absenci bolesti, byť někteří křesťanští vedoucí nevědomky přistupují na jednu ze základních (byť zpravidla nevyslovených) tezí současného světa, a sice že nejdůležitější je, aby se nám dařilo dobře. Proto v této době vychází mnoho knížek o tom, jak být emocionálně i tělesně zdravý, jak být vyrovnaný apod. Mam dojem, že Mojžíš, Jeremjáš, Elijáš či David mnohdy příliš vyrovnaní nebyli. Nicméně vždy znovu povstávali – i z depresí a porážek – a byli obnovováni. Máme zlatý poklad v nádobách hliněných. Duše může být sklíčená, ale věříme-li skutečně, nakonec se ukazuje, že chodíme Duchem, nikoli duší.

Zachraň nás, Hospodine! Kéž nám Král odpoví v den, kdy budeme volat (v. 10).

Poslední verš je jakoby shrnutím celého žalmu. Znovu upozorňuji na slůvko „kéž“. Připomíná nám, že nemáme vše dopředu propachtované. Bůh je neměnný, jistě; v našich emocích i v naší mysli ale na této straně nebe bude vždy zůstávat určitý prvek nejistoty. Chodit vírou znamená ho překonávat. V krizi, v nouzi, v tísni můžeme (a musíme) volat. V naději, že nám Král (středověká církev pod tímto „králem“ rozuměla Krista) odpoví. Kdo volá, jednou pohlédne zpět na svůj život a uvidí, že vždy znovu povstal a byl obnovován.

 Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru