Úvaha nad Žalmem 2 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

 

Proč se bouří národy, proč lidé uvažují o marnostech? Tak začíná druhý žalm a na první pohled bychom mohli nabýt dojmu, že se týká nějakého výjimečného období dějin, nějakého období revolučního, převratného. Je to však jen zdání. Ačkoli se v lidských dějinách střídají období relativního klidu s obdobími válečných hrůz a zkázy, v podstatě platí pořád, že národy se bouří – a uvažují o marnostech, či chcete-li, jak překládá E, kují marné plány

 

Kladl-li si David otázku, proč se národy bouří, mohl k tomu být ponuknut nějakou konkrétní událostí. Nicméně v Písmu je ta otázka ne proto, abychom se zabývali určitou konkrétní politickou situací doby Davidovy, ale proto, abychom si položili obecnou otázku, proč se národy nemají pokojně.

 

Přitom – a to předbíháme – přímou odpověď náš žalm na tuto otázku nedá. Kdo ovšem zná Písmo v jeho celku, není překvapen. Národy se bouří, protože Adam padl. Člověk je hříšný. Vládcem světa je satan, nepřítel Knížete pokoje. A od Nepřítele Knížete pokoje nebudeme očekávat pokoj, ale naopak vzpouru. 

 

A tak čteme, že se králové světa a vládcové radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. Ano, základní postoj králů a vládců světa není poslušnost Hospodina a služba Hospodinu. Ať jde o jakoukoli dobu, starověk, středověk, dokonce i středověk „křesťanské Evropy“, ať jde o novověk a demokratické vlády – stále platí, že se králové a vládcové radí proti Hospodinu. Samozřejmě sami by to tak nevyjádřili. A nutno uznat, že čas od času se najdou výjimky. Čas od času, byť velmi výjimečně, se najde vládce, který se rozhodne Hospodina poslouchat. Jeho vláda však nemívá dlouhého trvání. 

 

Druhý žalm se příliš nevyjadřuje o důvodech tohoto vzpurného postoje – nedává nám tedy odpověď na otázku „proč“, ač ji sám navozuje, nicméně ve třetím verši popisuje, „jak“ se radí, či snad lépe řečeno, oč usilují: Roztrhněme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Vládu Hospodinovu, zvěst Božího slova, tento svět chápe jako pouta. Hřích oslepuje a Nepřítel Pomazaného vše obrací: pouta vydává za svobodu a svobodu za pouta. Není bez zajímavosti, že latinské slovo pro náboženství, religio, etymologicky souvisí se slovem lego, legere, což znamená vázat, poutat. A vskutku se dá říci, že náboženství je určitým pojivem společnosti, neboť stanovuje normy, poučuje o rozdílu mezi dobrem a zlem. Ano, jsou náboženství falešná a je náboženství pravé. Ale i ta falešná náboženství vytvářejí určitou strukturu společnosti, určitou matrix, díky níž společnost trvá. Není náboženství, které by tvrdilo, že vše je dovoleno, a že není rozdíl mezi dobrem a zlem. Nepřítel Boží si falešná náboženství používá, ale raději by se bez nich obešel, což nám ostatně předvedl a předvádí v novověku. 

 

Ale ono se dá říci, že Hospodin skutečně vytváří určitá pouta. Například pouto přátelství nebo pouto lásky. Rodinná pouta. A o všech těchto poutech ti, kteří jsou vedeni Nepřítelem, říkají: Roztrhněme jejich pouta. Vidíme, jak Nepřítel útočí na společenství, na přátelství, na rodinu. Lidé, kteří si připadají pokrokoví, mluví o tom, že „padají dávná tabu“, že rodina se přežila, ba že samo náboženství je tmářský přežitek. To je moderní či postmoderní výraz postoje: Roztrhněme jejich pouta. Tato pouta ovšem umožňují společnosti existovat, brání pádu do chaosu. 

 

Situace vypadá v současné době téměř beznadějně. V Evropě jsou už tato pouta vesměs roztrhána, provazy odvrhnuty, rodinný život a manželská věrnost v necti, „práva“ homosexuálů a lesbiček předmětem porad – dejme tomu v Evropském parlamentu, ale i v mnoha parlamentech národních – současných vládců. Srocují se a spolu se radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. A ten pomazaný byl již zjeven, proto můžeme psát: Pomazaný. V USA si můžete vyvěsit na pracovišti obrázek Satana, nikoli však Krista. Vládcové se spolu radí proti Hospodinu

 

Právě na pozadí zdánlivé beznadějnosti současné situace vyniká překvapivě radostná zvěst 4. verše: Ten, jenž sídlí v nebesích, se směje. Hospodin není zaskočen. Není překvapen. Není vyveden z míry. Není dokonce ani ustaraný. Směje se. 

Neboť neztratil kontrolu. 

 

Náš Bůh je plný emocí. Směje se, ale jednou k nim promluví v hněvu. Ve svém rozlícení je vyděsí. Bohu není jedno, co se děje. Bůh si nikdy nemyslel, že není rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi ryzostí a nepravostí, mezi pravdivostí a falší. Bůh udělal a udělá vše pro záchranu všech, kteří se zachránit dají. Každý člověk dostává příležitost. Ale jednou Bůh promluví v hněvu. Nemyslím si, že bychom se na to měli těšit. Nemyslím si, že bychom se za to měli modlit. Nemyslím si, že bychom si to měli přát. Ale nemyslím si, že bychom o tom měli přestat kázat. Nemyslím si, že bychom měli přestat varovat.

 

Co ale Bůh ve svém hněvu promluví? Čím vyděsí vzpurníky ve svém rozlícení?

 

Dostáváme se k 6. verši: Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Jsou tady různí králové, různí vladaři, různí správcové, ale Hospodin ustanovil svého krále. Není to nikdo jiný než onen Pomazaný, proti němuž se vládcové spolu radí. Není to nikdo jiný než Ježíš Kristus, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi. O něm tu David prorocky mluví. David vyslovuje věčný verdikt Boží: Bůh ustanovil svého Krále. 

 

Ustanovil ho na Sijónu, na své svaté hoře. Král David musel kdysi Sijón dobýt. Když ho Bůh „ustanovil“ králem, bylo to skrze Samuele v době, kdy to ještě téměř nikdo nevěděl. David byl pomazaný Král, zatímco dosud panoval král Saul. David byl ustanoven, ale Bůh to ještě nezjevil. A David musel bojovat mnohé boje, projít mnoha zkouškami. V době, kdy prchal před Saulem, vůbec nevypadal jako Bohem ustanovený král. A Sijón musel sám se svými věrnými dobýt na Jebusejcích. Vnějšímu pozorovateli by to možná nepřipadalo nijak nadpřirozeně. A přece Boží verdikt už dávno zazněl: David bude králem, já jsem ho ustanovil.

 

David je ovšem jen předobrazem toho nejvyššího Pomazaného. Bůh ho ustanovil před počátkem věků. A ustanovil ho na Sijónu, na své svaté hoře. V tomto případě se jedná o Sijón duchovní. Jeruzalém bývá v Písmu mnohdy předobrazem církve, Sijón, skalní město Davidovo, jádro Jeruzaléma, je pak symbolem církve vedoucí duchovní boj. Hospodin zástupů je Hospodin udatný válečník, velitel nebeských armád. Jeho Pomazaný je rovněž Rek udatný, je to bojovník, který porazil Božího Nepřítele. Ano, je to ovšem zcela jiný boj, než si lidé obecně představují. Je to boj duchovní, boj, který není bojem proti tělu a krvi, tedy bojem proti člověku v jeho tělesné a duševní dimenzi. Je to boj v lidských srdcích a o lidská srdce.

 

Hospodin ustanovil svého Krále. A tento král je naším zákonodárcem, naší normou, naším vládcem, naším soudcem. Nebudeme souzeni – a nesuďme se navzájem – podle norem tohoto světa, podle norem těch, kteří se srocují proti Hospodinu. 

 

Jsi můj syn. Já jsem tě dnes zplodil. Takto zněla adopční formule, kterou starověcí králové přijímali za syna toho, jemuž pak svěřovali vládu nebo jejž designovali za svého nástupce. Nebudu zde rozvíjet myšlenky o rozdílech mezi tzv. adopční christologií a jinými christologiemi. Stačí mi, že Hospodin jasně Krista prohlašuje za svého Syna se všemi právy. 

 

Hospodin Kristu říká: Požádej mě, a já ti dám národy do dědictví. Jakkoli se národy v současnosti zdají být doménou Božího nepřítele, Bůh je dá, komu chce – a zde nám zjevuje, komu je chce dát: Chce je dát do dědictví svému Pomazanému. Národy se bouří, vladaři se srocují, ale Hospodin ustanovil svého krále! Bude nás tento Král chtít? Požádá Otce, který ho zplodil, i o náš národ?

 

Požádej mě. Mám to pro tebe připraveno, chci ti to dát, ale ty to musíš chtít, můj milovaný Synu. 

 

Chcete, aby nad vámi panoval železnou holí? Ano, tak se Kristova vláda jeví nespaseným, neproměněným lidem. Ostatně i my jsme někomu líbeznou vůní a jinému hrozným smradem. Povaha Kristovy vlády je zjevná vskutku lidem obráceným, lidem, kteří přešli ze tmy do světla, ze smrti do života. Ti prožívají paradox křesťanského života: Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem. Stále ovšem platí – jak si podrobněji řekneme nad 18. žalmem – že Hospodin se ryzímu jeví jako ryzí, převrácenému však jeho jednání připadá převrácené. Ve 2. žalmu Bůh neobrácené vladaře varuje. Teď to, králové, promyslete. Soudcové země, napravte se! (v. 10). Hospodin chce přivést lidi k pokání především svou dobrotivostí (Ř 2,4). Rovněž ale varuje. Skrze Ježíše Krista je dobrotivý Bůh naším tatínkem. Nepřestává ale být třikrát svatým Bohem. Vladaři jsou zde od toho, aby sloužili Hospodinu (podrobně se tím budeme zabývat v Žalmu 82).

 

To je něco, co jde proti srsti člověku modernímu i postmodernímu. V dnešní demokracii je vláda pojímána jako služba veřejnosti. Když demokracie vznikala, byla vláda stále ještě pojímána jako služba Bohu. Otázka, jakým způsobem někdo nabývá úřadu, je odlišná od otázky, komu má sloužit. Pro nás křesťany platí Římanům 13 jak v demokracii, tak v absolutistické monarchii: Vrchnost je tu od Boha a má od něj jasně stanovené úkoly: Trestat zlé a odměňovat dobré. I pro demokraticky zvolené představitele platí, že mají sloužit Hospodinu s bázní (v. 11).

 

S Kristem můžete být buď v souladu, nebo v napětí. Každý z nás má svou životní cestu. Každý z nás někam putuje. Nebo alespoň putovat měl. Z 1. žalmu jsme poznali, že někteří se na své cestě zastaví, ba dokonce se posadí. Pořád jsou ale na cestě. A na té cestě mohou zahynout, jakmile jen málo vzplane hněv  (v. 12) Toho, jemuž patří veškerá moc na nebi a na zemi.

 

Zdá se, že z Boha jde strach. Ne, řekněme to jednoznačně: Z Boha jde strach. A přece jsou blažení všichni, kteří v něm hledají útočiště (v. 12). Jak to, že v něm někdo hledá útočiště, když přece vládne železnou holí, když hrozí, že nás roztříští jako nádobu, kterou vytvořil? Nebudu vysvětlovat tento paradox. Ten může zjevit jen Duch svatý. Aby v něm člověk hledal útočiště, musí se pokořit – třeba tak, jako syrofénická žena, která byla ochotná spokojit se s drobky padajícími ze stolu štěňatům (Srov. Mk 7,26). V křesťanství platí paradox: Cesta vzhůru je cesta dolů. Bůh se pyšným protiví. Cesta dolů je cesta vzhůru. Kdo se ponižuje, bude povýšen

 

Najdeš-li útočiště v Hospodinu, budeš blažený. Nedosáhne na tebe nikdo z těch vládců, kteří se spolu radí proti Hospodinu a jeho Pomazanému.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru