Úvaha nad Žalmem 19  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1. část

V 19. žalmu se setkáváme s nepříliš četným typem žalmů. Tento typ bude více zastoupen v druhé polovině knihy žalmů. Doposud jsme se setkali pouze s jediným žalmem tohoto typu, a sice s žalmem 8. Těmto žalmům je společné to, že hovoří o nádheře a úžasnosti Božího stvoření.

Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha vypovídá o díle Jeho rukou (v. 2). V tomto 2. verši máme nádherný příklad paralelismu membrorum, tedy literárního jevu, kdy druhá polovina verše říká téměř totéž co první, ovšem jinými slovy (viz výklad 8. žalmu). Nebesa tvoří pár s oblohou, vyprávění s vypovídáním, a Boží slávadílem Jeho rukou.

Hned tento verš (první verš je vlastně nadpiskem) v nás vyvolává celou řadu otázek; zde se budeme věnovat zatím jen jedné z nich:

Výrok „nebesa vypravují o Boží slávě“ nám může připomenout Pavlův list do Říma, v němž čteme: Jeho (= Boží) věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy (1,20). Ocitáme se u otázky tzv. „přirozené teologie“ – tedy otázky, nakolik můžeme Boha poznat mimo Písmo. Zdá se mi, že zejména z Římanům 1,20 říká jasně, že přirozený člověk, tj. člověk dosud nezasažený Duchem svatým, může z viditelného stvoření usoudit na neviditelného Stvořitele. Nemyslím si, že ze stvoření můžeme nějak poznat Boží povahu, natož Boží spásné jednání. Můžeme pouze usoudit, že existuje nějaký mocný a veliký Bůh.

Když David volá „Nebesa vypravují o Boží slávě“, pak mu ovšem na rozdíl od Pavla nejde o teologickou výpověď. Jde mu především o oslavu Boha. Teologickou výpověď tento verš sice obsahuje, ale jen jakoby mimochodem, jako jakýsi „vedlejší produkt“.

Verše 3-5a jsem přeložil poněkud netradičně: Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. Není řeči, není slov, v nichž by nebyl slyšet jejich hlas (nebo: jejich hlas nelze slyšet). Do celé země vychází jejich zvuk a jejich výroky do končin světa.

Co nám tato slova chtějí říci? Jaké poznání si sdělují dny a noci? Jaký zvuk a jaké výroky vycházejí do končin světa?

Mám za to, že slova „den dni vylévá řeč…“ jsou – pro nás snad trochu neumělým – vyjádřením, že ve světě (ve vesmíru) je určitá kontinuita. Tento den má co sdělit následujícímu dni, který je sice odlišný ode dne předchozího, ale navazuje na něj. Předchozí den má co předat. Jinak řečeno, vesmír – stejně jako svět lidí – má dějiny. Stojí snad za připomenutí, že takové poznání nebylo v době Davidově žádnou samozřejmostí. Starověké kultury rozuměly světu a vesmíru spíše jako určitému koloběhu, byť na počátku světa byl určitý příběh – zpravidla o tom, jak některý z bohů zkrotil chaos. Co měla Davidova doba se starověkými mytologiemi a se starověkým chápáním společného, bylo, že budoucnost byla za námi, kdežto minulost před námi. Toto chápání času se změnilo až příchodem Ježíšovým. I v tomto slova smyslu je Ježíše středem dějin.

Starověký člověk se snažil hledět na minulost, která byla před ním. A dával pozor, aby „neupadl“ do budoucnosti. Před ním byl pravzor, doba „synů dávnověku“, o nichž je občas zmínka i v Bibli. Před ním byl „zlatý věk“, po kterém se svět začal kazit a nastoupil věk stříbrný a tak dále. Člověk tedy udělá dobře, když bude obrácen čelem k minulosti, kdy bylo všechno lepší. Dnes to bude dobré právě tehdy, když budeme minulost co nejvěrněji kopírovat.

V Izraeli nastala podstatná změna, ale rozhodně nebyla dokonána. I Izrael měl důvody hledět do své minulosti. Byla to doba, kdy Bůh vyvedl Izrael z Egypta. Konal mocné činy, o kterých se současnému pokolení může jen zdát. Vzpomeňme na Gedeóna, který Božímu poslu namítá: …kde jsou všechny jeho divy, o kterých nám vyprávěli naši otcové, když říkali: Copak nás Hospodin nevyzdvihl z Egypta? (Sd 6,13). Izrael vzpomínal na dobu, kdy mu byl Hospodin velice blízko, byť to bylo na poušti. (Vzpomínal na to i David v některých svých žalmech, k nimž se časem dostaneme.)

Na druhé straně bylo v Izraeli toto vidění světa a času (minulost před námi, budoucnost za námi) narušeno přinejmenším dvěma prvky. Předně: Izrael měl dějiny. Kdysi Bůh povolal Abraháma, aby šel do neznámé země. Po době praotců přišla doba egyptského otroctví. Izrael nemá na počátku všeho nějaký svůj zlatý věk.

Druhý prvek je ještě podstatnější: Izrael měl zaslíbení do budoucnosti. (Nejsem si jist, zda právě tím nebyl mezi ostatními národy jedinečný.) Prvně se toto zaslíbení v Písmu objevuje už při vyhnání ze zahrady Eden, kde Bůh zaslibuje, že símě ženy potře hadovu hlavu (viz Gn 3,15). Ačkoli je z jistého hlediska toto zaslíbení velmi důležité, mohl by jeho smysl prostému Izraelci docela dobře uniknout, tj. lidem by nemuselo dojít, jak důležitá věc se v něm říká. Byla ale další zaslíbení: Předně dal Bůh úžasná zaslíbení Abrahámovi: dá mu zaslíbenou zemi, rozmnoží ho ve veliký národ. Nevím, do jaké míry mohl Abrahám tušit, že jedním z jeho potomků bude spasitel celého lidstva, Ježíš. Ale slova o velkém národě a zaslíbené zemi byla jistě srozumitelná jemu i praotcům, kteří z něj vzešli. A tato zaslíbení je z principu orientovala do budoucnosti.

Když přišel Ježíš, nastal střed dějin. Dějiny směřovaly k Ježíšovi a Ježíšova velikost je dosvědčena i ve světě, který ho nepoznal, tím, že se čas počítá k němu a od něj, i když už lidé Krista mnohdy ze zkratek vynechávají a nepíší př. Kr. a po Kr., ale př. n. l. a n. l

Je to zvláštní: Před Ježíšem byla pro lidstvo nejdůležitější událost (smrt a vzkříšení Ježíše Krista) v budoucnosti a lidé přitom hleděli spíše do minulosti, dnes leží pro nás nejdůležitější událost v minulosti, ale my hledíme do budoucnosti. Kristovo spásné dílo a jeho vzkříšení nám totiž budoucnost otevřelo.

Vraťme se nyní ke 4. a 5. verši. Dle mého názoru se v těchto verších píše, že hlas nebes zaznívá v každé řeči, v každém slově. Ano, Izraelci si – podobně jako všechny národy – nebesa představovali „geograficky“, tedy jako oblast nahoře nad oblohou. Jsem ovšem přesvědčen, že se nám zde říká, že to, co je vysloveno „nebesy“ (tj. bytostmi tam přebývajícími), je určující pro to, co se říká zde na zemi. Pak je řečeno, že „do celé země vychází jejich zvuk“. Na základě studia příslušného slova se mi zdá, že by se to dalo přeložit „pro celou zemi je určující jejich řád“; jinými slovy opět táž výpověď: Pro zemi je rozhodující to, co se děje v ponebesí. Dodatek „jejich výroky do končin světa“ byl to pak jen stvrzoval: To, co je řečeno v nebesích, má dosah pro celý svět.

Slunce

Slunci na nich (tj. na nebesích) postavil stan. To je jako ženich vycházející ze své komnaty; raduje se jako hrdina, běžící svou cestou. Od konce nebes vychází a obíhá opět ke konci. Nic se neskryje před jeho žárem (v. 5a-7). Jsou lidé, kteří se snaží dokázat, že bible ve všem odpovídá poznatkům moderní vědy. Tyto verše pro ně musí být problémem – těžko je chápat jinak než geocentricky, tj. že slunce obíhá kolem země. Nutno ovšem podotknout, že David zde nevyučuje astronomii nebo kosmogonii. On oslavuje krásu stvoření a mluví o tom, jak se na nebesích zjevuje Boží sláva.

Z hlediska biblické přesnosti chci upozornit na něco jiného: Všimněte si, že slunce je sice chváleno, ale pro Boha je předmětem. Není pro něj ani partnerem, ani třeba jeho dítětem, a slunce dokonce ani nic neříká. Hovoří „nebesa“ (a já tomu rozumím tak, že se jedná o bytosti tam přebývající), nikoli slunce. To vše bylo sepsáno v Izraeli, obklopeném národy, které téměř samozřejmě považovaly slunce za božstvo. Čtenáři tohoto žalmu nebyli na pochybách, že pro Davida slunce žádným božstvem není, přestože je krásné a slavné. Slunce pouze vykonává to, k čemu ho Bůh určil.

2. část

V 1. části 19. žalmu jsme se setkali – alespoň tak soudím – s „přirozenou teologií“. Skončili jsme konstatováním, že ač David dokáže opěvovat Boží stvoření, není v pokušení považovat slunce za božstvo.

V 2. části – počínaje 8. veršem – hovoří David o Božím Slovu. Jak v první části opěvoval Boží stvoření, tak v druhé části opěvuje Boží Slovo. Nejsem nějakým znalcem starověkých náboženství, ale pokud mé znalosti sahají, nemají následující slova v starověkých náboženstvích obdoby (vv. 8-11):

Hospodinův zákon je ryzí a obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je pravdivé, prostým lidem dává moudrost.

Hospodinova přikázání jsou přímá – obšťastňují srdce. Hospodinův příkaz je čistý – dává očím světlo.

Bázeň před Hospodinem je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy úradky jsou pravda a k tomu jsou spravedlivé.

Jsou žádoucnější než zlato – než množství ryzího zlata. Jsou sladší než med – než med tekoucí z plástve.

Tento oddílek je jakoby předjímkou dlouhého 119. žalmu. Téměř v každém verši se mluví o Božím slovu, byť pod různými jinými označeními: zákon, svědectví, přikázání, příkaz, úradky…

Dovolte, abych zde zopakoval tezi, kterou jsem již před mnoha lety formuloval v eseji „Duchovní předpoklady prosperity“: Blahobyt národů je přímo úměrný znalosti Božího Slova. Kde je úcta k Božímu Slovu, tam je rovněž vysoká gramotnost. Konstatování, že Hospodinovo svědectví prostým lidem dává moudrost platí jak na individuální, tak na kolektivní rovině.

Vysoká vzdělanost může existovat i bez Božího slova. Boží slovo není nezbytnou podmínkou k rozsáhlému poznání. Jsem ale přesvědčen, že je nezbytné ke skutečné moudrosti. Naše obyvatelstvo je poměrně vzdělané. Myslím si, že na tom nejsou špatně ani členové vlády, ani poslanci či senátoři. Možná máme dost lidí vzdělaných, zdá se mi ale, že máme velmi málo lidí moudrých.

Derek Prince říkával: Chceš zmoudřet? Čti Boží slovo! (Stojí za připomínku, že v této souvislosti zvlášť doporučoval prvních osm kapitol epištoly Římanům).

Každý z nás může zakusit, že Boží přikázání obšťastňují srdce nebo že dávají očím světlo. Má to ovšem jednu podmínku: že činíme pokání; že jsme smířeni s Bohem. Nejsme-li smířeni s Bohem, Boží slovo tento blahodárný účinek mít nebude. Budeme ho sice možná číst, budeme ho možná dokonce i dobře znát, leč nebude to k našemu prospěchu. Jsou lidé, kteří v Božím Slovu nacházejí nesrovnalosti či dokonce krutosti. Naplňuje se na nich to, o čem byla řeč v 18. žalmu: Hospodin se má k upřímnému upřímně a k převrácenému převráceně.

Boží Slovo je žádoucnější než zlato. Proto stojí za to se mu věnovat. V naší společnosti se občas připomíná, že by vláda měla vyčlenit více prostředků na vzdělání. Otázka financování vzdělání je, dá se říci, permanentním politickým problémem. A je tomu tak dobře. Příklady některých národů (v současné době Irsko, Finsko) ukazují, že když vláda učiní vzdělání prioritou, netrvá ani celou generaci a investice do vzdělání přinášejí ovoce. Ujišťuji tě, že bohaté dividendy ti přinese znalost Písma – tedy biblická vzdělanost. Proto David ve 12. verši konstatuje: (Boží úradky) jsou poučením i pro tvého služebníka. Dbát na ně je velmi užitečné.

Nutno ale poznamenat, že užitek z četby Božího Slova nepřichází nějak samozřejmě. A také nepřichází vždy viditelně, alespoň ne hned.

Už byla zmíněna důležitost pokání. Dále radím číst Boží Slovo s modlitbou. Kromě Božího Slova potřebujeme rovněž Božího Ducha. Boží Duch byl na počátku, když inspiroval pisatele. Podobnou inspiraci ale potřebuje i čtenář. Bez Ducha Svatého je Písmo pouhou mrtvou literou.

Radím číst Boží Slovo pravidelně. Nenechte se odradit tím, že ne vždy vás něco hluboce osloví. Ano, znám také ty nádherné okamžiky, kdy se nám najednou něco z Písma otevře a my téměř fyzicky cítíme občerstvení, povzbuzení. Nicméně Písmo na nás působí i jaksi „podprahově“. Působení Písma můžeme přirovnat k jídlu. Každý z nás si rád občas pochutná na něčem mimořádném. Nicméně právě ty největší speciality nejsou nutně tím, co náš organismus potřebuje nejvíc. Já jsem kupříkladu před dvěma lety potřeboval snížit cholesterol. Leccos jsem omezil a začal jsem pravidelně jíst ovesné vločky, které cholesterol podle všeho účinně snižují. Nikdy mi moc nechutnaly a moc mi nechutnají ani dnes. Nicméně dnes mám cholesterol v pořádku.

Přirovnání „duchovní stravy“ – Písma – k tělesné stravě pochopitelně v lecčems kulhá. To ostatně platí téměř o každé ilustraci. Platí ovšem, že četba Písma nám prospívá, i když ne každý den nás něco opravdu hluboce osloví. Pokud si ale vypěstujeme návyk Písmo číst, vytváříme tím příležitosti k tomu, aby k nám Bůh mohl mluvit.

David tedy konstatuje, že dbát na Boží slovo je pro něj velmi užitečné, a pak klade otázku (v. 13): Kdo rozpozná bludy? A pokračuje prosbou (v. 13b.14): Zbav mě těch skrytých a zdržuj svého služebníka i od těch troufalých, aby mě neopanovaly.

Pod bludy si můžeme představit omyly, předsudky, zavádějící způsob myšlení, ale i špatné postoje. Mnohdy jde o hříchy, i když nemůžeme položit rovnítko mezi bludy a hříchy. U mnoha hříchů totiž s rozpoznáním nemáme žádné problémy.

I když David na otázku „Kdo rozpozná bludy?“ přímo neodpovídá, mám za to, že odpověď je skrytá právě v chvalozpěvu na Boží Slovo: Bludy nejsnáze rozpozná ten, kdo se vystaví působení Božího Slova. Mnohokrát už bylo řečeno, že náš život s Bohem je příběh. Když jsme se obrátili z Bohu, mnohé jsme ani za hřích či blud nepovažovali. Svitlo nám až po čase, kdy se naplnilo, že „Hospodinovo přikázání dalo očím světlo“ (srov. v. 9). Mnohdy za bludy, v nichž jsme, neneseme osobní vinu – nezastáváme je, protože bychom chtěli, ale spíše proto, že jsme je od útlého dětství nasávali s kulturou a prostředím, v němž jsme vyrůstali. Připadají nám přirozené – to však nic nemění na tom, že jsou to bludy. Vystavujeme-li se působení Božího Slova, zvyšujeme pravděpodobnost, že tyto bludy rozpoznáme.

Dovolte mi, abych do těchto jinak vážných výkladů vložil jednu humornou vzpomínku. Docení ji ovšem asi jenom ti, kteří zažili komunismus. Podle Bible kralické zní druhá polovina 13. verše takto: „Protož i od tajných očisť mne.“ Když se tento verš četl na shromáždění (chodíval jsem tehdy do evangelické církve), objevil se na leckteré tváři úsměv. Ovšem také nás trochu mrazilo, protože tajní chodili pochopitelně i do křesťanských shromáždění. Kraličtí jistě netušili, že se jednou budou lidé modlit tento verš velmi vroucně, byť ve značně posunutém významu.

Vraťme se ale k biblickému textu. David pokračuje (v. 14): a zdržuj svého služebníka i od těch troufalých, aby mě neopanovaly. Zatímco tajné bludy jsou ty, o nichž nevíme, troufalé jsou ty, kterým se vědomě oddáváme. Ano, jsme zodpovědní za to, co si myslíme. Apoštol Pavel nám v Římanům 12,2 píše: …nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli… Je naší odpovědností, abychom se proměňovali obnovou své mysli. Pokud tak nebudeme činit a budeme zůstávat v bludech, bludy nás nakonec opanují.

Vždy mne uchvacovalo, že křesťan v sobě zvláštním způsobem spojuje pasivitu s aktivitou. Modlíme se s Davidem, aby Bůh jednal v našich životech: aby nás očistil od skrytých bludů a aby nás zdržoval od troufalých hříchů. V jistém smyslu jsme pasivní, neboť jsme závislí na Boží ochraně. Ale na druhé straně jsme aktivní, protože se zabýváme Božím Slovem a především s jeho pomocí se „proměňujeme obnovou své mysli“. Kdybychom nebyli v tomto slova smyslu aktivní, mohli bychom se alibisticky modlit „Pane Bože, dej, ať nehřeším“ a pak troufale hřešit. Jakmile bychom ale spoléhali pouze na vlastní (dejme tomu intelektuální) aktivitu při proměňování své mysli a zapomínali, že potřebujeme, aby nás držela Boží milost, neobstáli bychom.

David končí úžasným veršem, který jsem se už před desetiletími naučil zpaměti a který mě provází: Kéž jsou ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání mého srdce, Hospodine, má skálo a můj Vykupiteli! Budeš-li si tento verš často opakovat, zvyšuješ šance, že se v tvém životě naplní. Je mnohem méně pravděpodobné, že budeš někoho pomlouvat nebo že budeš reptat, když sis před pár minutami opakoval „kéž jsou Ti příjemná slova mých úst“. Ještě důležitější než navenek čistá řeč je ale rozjímání srdce, neboť Pán praví: Vždyť ústa mluví z hojnosti srdce (Mt 12,34 NBK). Derek Prince tento verš parafrázoval: „Čeho je srdce plné, to ústy přetéká“. Budeš-li o Ježíšovi rozjímat, je pravděpodobnější, že o něm budeš také patřičně mluvit, než když budeš rozjímat o světských věcech. A to, o čem budeš rozjímat, záleží na tobě!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru