Úvaha nad Žalmem 18  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

18. žalm patří k těm, které mají situační nadpisek: Od Hospodinova služebníka Davida, jenž pověděl Hospodinu slova této písně v den, kdy ho Hospodin vysvobodil ze sevření všech jeho nepřátel a z ruky Saulovy. Mnohé žalmy psal David v tísni, dříve, než ho Hospodin vysvobodil. Toto je jeden z žalmů, který David psal po vysvobození. Je to žalm radostný a začíná velmi majestátně, jednoznačně, oslavně – a přitom prostě (v. 2-4): Vroucně tě miluji, Hospodine, moje sílo. Hospodin je moje skála, má tvrz, můj vysvoboditel. Můj Bůh je má skála, v něm hledám útočiště, je můj štít a roh mé spásy, můj nedobytný hrad. Volal jsem k Hospodinu, jenž je chvályhodný, a byl jsem zachráněn od svých nepřátel.

Takto zpívá ten, kdo byl kdysi ve veliké tísni. Volal jsem k Hospodinu, a byl jsem zachráněn… Davidův život byl velmi dramatický. Popravdě řečeno si nedokážu moc představit, že někdo, kdo zná Boha, by vedl poklidný život. Ne snad proto, že ten, kdo zná Boha, by musel vyhledávat dobrodružství. Mnohdy vyhledávají dobrodružství právě ti, kdo Boha neznají. Kdo Boha nezná, ten se může nudit a tudíž hledá zpestření. Kdo Boha zná, ten se nikdy nenudí a život má pestrý dost.

David oslavuje Boha za své vysvobození, ale z historických knih Starého zákona víme, že netrvalo dlouho a musel čelit novým bojům. Život s Bohem neznamená, že jednou něčeho dosáhneme a pak už to jen udržujeme. Život s Bohem není statický. Pokud zakusíš vysvobození, pokud vybojuješ nějaký zápas, možná Ti nastane chvíle oddechnutí, ale je to jen otázka času, kdy se ocitneš v novém zápase… Jsi totiž součástí velkého dramatu. Toto drama Tě přesahuje a Ty v něm hraješ jednu z vedlejších rolí. Vše začalo dlouho před tím, než ses narodil, a není vyloučeno, že to skončí dlouho potom, až umřeš. Nicméně ať na své cestě prožiješ cokoli, nikdy nezapomeň, že vše směřuje k rozuzlení.

Náš život s Bohem není „jen tak jako“. Není to hra na vojáky, je to skutečná válka. Mnohdy si sáhneme na dno, jako sám David:

Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě proudy Beliálovy. Sevřely mě provazy pekla, v ústrety mi vyšly léčky smrti. V tísni jsem volal k Hospodinu, řval jsem ke svému Bohu. Ze svého chrámu vyslyšel můj hlas a mé řvaní k němu dolehlo k jeho sluchu (5-7).

Dnes si mnoho křesťanů myslí, že věříme v Boha, aby nás nic zlého nepotkalo. Někdy se domnívají, že máme nárok na takovou ochranu, kdy útočníci zůstanou pěkně vpovzdálí a pokud se o něco pokusí, nebude nás to moc bolet. Konstatuji jen, že Davidově zkušenosti takové očekávání neodpovídá (ostatně, mé taky ne).

Mnozí lidé si rovněž mohou položit otázku, proč musel David tolik řvát. Vždyť to byl přece Bohem vyvolený, Bohu milý člověk! To ho nemohl Bůh vysvobodit dříve? Nebo ho jen tak zkoušel? Když křesťané trpí, někdy říkají, že je tím Bůh prozkušuje. Nebo že je tím nějak buduje. Hledají nějaké zdůvodnění, jak by jim jejich utrpení mohlo být k dobrému.

Jsme teprve u osmnáctého žalmu, jsem si ale téměř jist, že až do konce knihy Žalmů se nesetkáme s místem, kde by David říkal něco v tomto smyslu: „Trpěl jsem hrozně, ale vím, že Bůh mě tím jen zkoušel. Asi mi chtěl něco ukázat.“ David své trápení nikde takto neracionalizuje. Nikde se neptá: „Bože, co mi tím chceš ukázat?“ „Bože, proč zrovna já takhle trpím?“ Ano, někdy Bůh na Davida utrpení dopustil a také mu řekl, proč. Mám na mysli dva případy: Když zhřešil s Bat-šebou (tím se budeme zabývat v Žalmu 51) a když nechal sečíst Izrael (2S 24). Jindy ale David své utrpení nepřipisuje Bohu - nanejvýš Mu vyčítá, že nepřišel na pomoc dříve.

Proč tomu tak je? Proč mají lidé dnes tak často sklon ze svého utrpení vinit Boha a zaměstnávat se především otázkou „Proč?“ David se touto otázkou příliš nezdržoval. Rovnou volal (řval) k Bohu.

Mám za to, že Davidovi připadalo normální, že jsme v duchovním boji. Satana přímo nezmiňuje, ale ví, že má nepřátele, kteří ho chtějí zničit. A celý život s nepřáteli bojoval. Nezdržoval se vysvětlováním (či hledáním odpovědi na otázku), proč existují a kde se vzali.

Nikterak ti tuto otázku nezapovídám. Pouze upozorňuji, že na ni možná nenajdeš odpověď. A přesto budeš muset nějak žít, protože život půjde dál. Budeš se muset rozhodovat a mnohdy nebudeš mít čas na úvahy, jak to vlastně přijde, že se musíš rozhodovat.

David nám příliš nepomůže s otázkou, kde se berou nepřátelé. Za to vydává svědectví o Bohu, k němuž je možno řvát a který nám může přispěchat na pomoc.

Boží chrám

David říká, že ho Bůh vyslyšel „ze svého chrámu“. Z toho mnozí usoudili, že tento žalm nepsal David, protože v Davidově ještě v Izraeli chrám neexistoval. Mojžíšův stánek úmluvy nebyl a stánek Davidův ještě nebyl.

Ano, v Izraeli ještě nestál Šalomounův chrám, ale to neznamená, že by David nevěděl, co to chrám je. Tehdy si lidé byli mnohem více vědomi, že věci zde na zemi jsou pouze modely věcí nebeských. Existuje nebeský chrám – chrám Šalomounův byl skutečně jen jeho stínem. Existuje nebeský Otec – každý pozemský otec, i ten nejlepší, je nanejvýš jen jeho stínem. Existuje nebeská milost. Pozemská milost je jen poukazem k té nebeské. Existuje Beránek, který se za nás obětoval. Každý beránek, obětovaný izraelským knězem, byl jen jeho stínem.

David pak popisuje, co se dálo, když Bůh vyslyšel jeho řvaní (vv. 8-16): Země se zachvěla a zatřásla. Otřásly se i základy hor, zakymácely se, neboť Bůh vzplanul. Z chřípí mu vystupoval dým a z úst sžírající oheň, od nějž chytalo uhlí. Roztáhl nebesa a sestupoval, pod nohama temné mračno. Vsedl na cheruba a letěl, vznášel se na perutích větru. Temnotu učinil svou skrýší, stanem kolem sebe – temná deštivá mračna a oblaka. Ze záře před ním vystupovala mračna, krupobití a řeřavé uhlí. Hospodin hřímal na nebesích, Nejvyšší vydal svůj hlas – krupobití a řeřavé uhlí. Vystřelil své šípy a rozptýlil je (= nepřátele), množstvím blesků je uvedl do zmatku. Když jsi zahrozil, Hospodine, ukázala se koryta vod, odhalily se základy světa – před dechem tvého hněvivého ducha.

Nechávám toto barvité líčení bez komentáře. Jsem jím sice unesen – ale nevím, co bych k němu řekl. Ano, je možno klást si otázku, jestli něco z těchto veršů je alegorie či jaký je duchovní význam jednotlivých slov. Ale budu se v těchto výkladech držet při zemi (ve skutečnosti však při nebi) a psát jen o tom, co je mi skutečně zjeveno. Z tohoto bohatého oddílku je mi jen zjeveno to, že když Bůh povstane, je to hrozivě majestátní. A snad ještě to, že Bůh zřejmě má své trvalé sídlo – chrám, trůn, svatou horu – kde přebývá trvale, ale někdy se zvedne a někam „sestoupí“.

Že jde o „básnické“ vyjadřování a ne nutně o záhadný text, který bychom měli rozšifrovávat podle nějakého tajného klíče, se mi zdá vyplývat z následujících slov: Shůry vztáhl ruku a uchopil mě, vytrhl mě z velikých vod (v. 17). „Ve skutečnosti“ asi David unikl z obklíčení Saulovým vojskem. To snad můžeme říci, že „veliké vody“ jsou v Písmu mnohdy obrazem velkého nebezpečí, nepřátel, případně zmatku (Izraelci s mořem nikdy moc nekamarádili).

David pokračuje: Vysvobodil mě od mocného nepřítele, od těch, kdo mě nenáviděli. Ti byli silnější než já. Ti proti mně postupovali v den mé pohromy, ale Hospodin mi byl oporou (vv. 18-19). Opět se zde setkáváme s jevem, jenž není v Žalmech neobvyklý, totiž že David mluví střídavě o nepříteli v jednotném čísle a o nepřátelích v čísle množném. Zabývali jsme se tím v předchozím žalmu. Zde si jen všimněme, že David říká: „Ti byli silnější než já.“ Jistě, mohl v první rovině myslet na Saulovy vojáky. Za těmito slovy je ale hluboká duchovní pravda: Máš nepřítele, na kterého nestačíš.

Právě včera jsem hovořil s přítelem o nevěřících rodičích jeho dívky. Říkal, že jsou to lidé velmi čestní, šlechetní a relativně úspěšní. Věřícími spíše pohrdají, protože jsou toho názoru, že lidé by měli být schopni pomoci si sami. Sám takové lidi znám také a někdy se celá léta zdá, že jim život dává za pravdu. Nic zlého je nepotkává a vedou si někdy velmi slušně. Jenže nepřítel číhá – nezmizel. A kdy udeří? O tom zde David také hovoří: „Ti proti mně postupovali v den mé pohromy.“ Nepřítel není gentleman. Neútočí, když jsi právě dobře vyspalý, právě po dovolené, výplata na účtu. Nepřítel zaútočí – a ten, který se „vždycky obešel bez Boha“, je najednou v koncích.

Davidova spravedlnost

Následuje několik veršů, s nimiž jako křesťané, vědomí si toho, že jsme spaseni pouhou milostí, máme problém (přiznejme si to!): Vyvedl mě na prostranno, vytrhl mě, neboť si mě oblíbil. Hospodin mi odplatil podle mé spravedlnosti, podle čistoty mých rukou mě odměnil. Vždyť jsem dbal na Hospodinovy cesty a neodvrátil jsem se svévolně od svého Boha. Všechna jeho nařízení mám před sebou; jeho ustanovení jsem neodložil. Byl jsem před ním ryzí; vystříhal jsem se nepravosti. Hospodin mě odměnil podle mé spravedlnosti, podle čistoty mých rukou před jeho zraky.

Kdyby nám něco takového říkal některý bratr ze skupinky, asi bychom ho hned napomenuli a v duchu bychom si pomysleli, že není příliš duchovní (je-li vůbec) a žije v sebeklamu. Tato zdánlivě chlubivá slova vyslovil ten, který ovšem jinde říká: Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. …Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka (Ž 51,3-7 E).

Čteme-li Bibli (a já opravdu věřím, že je to inspirované Boží Slovo), musíme rozlišovat, kdo co říká a v jaké souvislosti. Věřím tomu, že David měl zjeveno v oné situaci, kdy unikl před Saulem, že by nevyvázl, kdyby nedbal na Hospodinovy cesty, kdyby se svévolně odvrátil od svého Boha, kdyby se nevystříhal nepravosti... Ano, tehdy byl Bohem vytržen, a jeho vytržení mělo co do činění s jeho spravedlností. Mezi vytržením od různých lapálií v tomto životě a věčnou spásou je rozdíl. Věřím, že Mojžíš je v království nebeském. A přece ho Hospodin potrestal za to, že se Mojžíš v určité situaci od Boha odklonil. Neznamená to věčnou záhubu, ale Mojžíšova smrt před vstupem do země zaslíbené byla důsledkem jeho selhání. (Ostatně, znám to z vlastní zkušenosti. Vím, že do určitých věcí jsem nevstoupil, protože jsem kdysi uhnul z Boží cesty. Vím, že mi lidé hodně ublížili, ale když rozebírám svou cestu před Boží tváří, tak vím, že za to hlavní si mohu sám. Byly okamžiky, kdy bych nemohl mluvit tak, jako David ve verších, jimiž se teď zabýváme. Respektive mohl, ale bylo by to pokrytecké.)

Vezměme Davidovu promluvu vážně. David nebyl „duchovně mimo”. Jsou situace, kdy můžeme bez rozpaků říci: „Jsem nevinen“, a není to ani pokrytectví, ani namyšlenost.

Jednání věrné a převrácené

Dostáváme se ke středu dlouhého 18. žalmu. Dostáváme se ke slovům, která považuji za velmi důležitá: S věrným jednáš věrně, s člověkem ryzím jednáš ryze. Čistému se jevíš čistě, se zvráceným jednáš převráceně (vv. 26-27). Pochopíme-li správně tyto verše, pochopíme správně mnohé v životě.

Na první pohled se zdá, že Hospodin jedná tu tak, tu onak. Někdy ryze, jindy převráceně. Ale je to vždy spravedlivé.

Jenže! Jak by mohl ryzí Bůh jednat převráceně?

Jsem přesvědčen o tom, že tyto verše vypovídají nikoli o tom, že Bůh může jednat tu tak, tu onak, ale o tom, jak se to člověku jeví. Znám dva lidi, žijící v jedné ulici. Jeden z nich prochází dost velkým utrpením, a je Pánu Bohu vděčný. Ne za to utrpení, ale za život obecně, za odpuštění hříchů, za Boží slovo, za krásu přírody, za přátele… Druhému v životě téměř vše vychází, ale neustále si na Boha stěžuje. Ten první vnímá kolem sebe mnoho krásy, ten druhý krásu téměř nevidí.

Nejednou jsem vedl „evangelizační rozhovor“ s někým, kdo byl zahořklý, a přitom to nebyl čistokrevný agnostik či ateista, ale člověk, který o Bohu dost přemýšlel. A přece rozhovor nikam nevedl, protože ten člověk neustále dokazoval, že Bůh je nespravedlivý, krutý nebo zlý, a dokládal to zkušenostmi vlastními i zkušenostmi jiných. Někdy jsem se dokonce dostal do úzkých a byl jsem na sebe naštvaný, protože se mi nedařilo dokázat mu, že Hospodin je ve skutečnosti dobrý. Až po mnoha letech jsem zjistil, že to nebylo nutně mé selhání. Pokud je někdo převrácený, Bůh se mu opravdu jeví převráceně. Takový člověk vše interpretuje ve zcela jiných souřadnicích, než já.

„Tu ale některé z vás pojme zděšení: Je-li tomu tak, je pro takové lidi vůbec šance? Nebo jsou nenávratně ztracení?! Dane, tak přece Boha neznáme!“

Co na to odpovím? No, u Boha je všechno možné. Učedníci také nedokázali pochopit, jak to, že se bohatí dostanou do království nebeského. Pán Ježíš jim to nevysvětluje, ale přesto jim dává naději. Proto nad převrácenými lidmi, kterým se Bůh jeví převráceně, nelámejme hůl. Já sice neznám řešení této rovnice, ale nějaké je, a Bůh ho zná. Jsou ovšem situace, kdy my už se v evangelizačním rozhovoru dál nedostaneme. Definitivní soud naštěstí není na nás.

V každém případě se bude takový převrácený člověk muset pokořit. To vyplývá z následujícího verše (28): Vždyť ty zachraňuješ nuzný lid, povýšené oči však snižuješ. Převrácení lidé bývají pyšní, a Bůh je musí snížit, aby je mohl spasit. Je to ale Bůh, kdo to činí. Střezme se snahy nějak Mu v tom pomoci!

Ty, Hospodine, rozsvěcíš mou lampu. Můj Bůh prozařuje mou temnotu (v. 29). Krásná, útěšná slova! Zejména pro toho, kdo prožívá, že je v temnotě. Nadto nám připomínají Janovo evangelium: A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila (1,5). Nebo proroka Micheáše: Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyně! Padla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin (7,8). Ať je situace jakkoli těžká, Hospodin je světlem a dodává naději. David pokračuje (v. 30): Vždyť v tobě proběhnu nepřátelskou hordu, ve svém Bohu zdolám hradbu. Mám za to, že i v tomto verši je důležité poselství. Ty totiž nesmíš před nepřítelem utíkat. Duchovnímu nepříteli se musíš postavit čelem. Neznamená to, že se máš bezhlavě pouštět do bojů, jimž jsi nedozrál a do nichž nejsi povolán. Nicméně jsou věci, před kterými nesmíš uhýbat. Jednou takovou věcí, na níž si to můžeme ilustrovat, je strach. Nemluvím teď o strachu, který je namístě a který je součástí pudu sebezáchovy. Pokud se na tebe řítí velký černý pes, který zuřivě štěká, uděláš dobře, když vylezeš na strom. Pokud je na ulici cedule „Pozor, padá omítka!“, tak prosím Tě přejdi na druhý chodník, přestože platí, že Hospodin kraluje. Máš ale dejme tomu strach, že tě bude někdo manipulovat. Takovou situaci musíš vyřešit čelně. Možná to bude prudký střet, ale je to jediná cesta k vítězství. Kolika mužům se rozpadlo manželství, protože se nedokázali zastat své ženy vůči manipulativní matce! Proběhni nepřátelskou hordou! Bude to asi horda démonů, ale v Hospodinu proběhneš!

Podobně je tomu se strachem ze smrti nebo z těžké nemoci. Pokud tě třeba trápí démon, který tě neustále nutí přemýšlet o tom, co by mohlo v tomto směru nastat, nepomůže ti, když si budeš racionálně dokazovat, že taková rána je málo pravděpodobná. Ty potřebuješ najít jistotu života věčného. Potřebuješ žít v jistotě, že jsi smířen s Bohem. Pokud stojíš na tomto pevném základě, je namístě i racionální uvažování.

Praktický a teoretický monoteizmus

Vždyť kdo je Bohem kromě Hospodina? Kdo je skalou, ne-li náš Bůh! Tento Bůh mě odívá silou, on činí mou cestu ryzí! (vv. 32-33). Již jsem ve Výkladech žalmů zmiňoval rozdíl mezi monoteizmem stvořitelským a filozofickým. Zde máme další poukaz na skutečnost, že David nebyl filozofický monoteista. Nezabývá se otázkou, zda bohové okolních národů existují či neexistují. Člověk znalý dějin filozofie by mohl poznamenat, že David ani neměl k dispozici výrazivo, aby se mohl vyjadřovat tak, jak se vyjadřovali filozofičtí monoteisté středověku či novověku. Představuji si, že kdyby se někdo snažil Davida přesvědčit, že i jiní bohové mají právo na existenci a že Hospodin není jediný Bůh, odpověděl by podobně, jako mluví v těchto verších: „Možná mají nějaké národy své bohy, ale ti mě nezajímají. Já jsem poznal Hospodina! Mnohokrát mě zachránil, když jsem k němu volal. Vskutku, poznal jsem, že je pro mě dobrým základem – pro mě je to skála! Je to on, ne jiný Bůh, kdo mě posiluje a kdo mi dává kráčet ryzí stezkou!“

Mnohé negativní aspekty osvícenství stále přetrvávají, ale dá se říci, že osvícenství je – přinejmenším do jisté míry – vytlačováno jednak totálním agnosticismem, jednak novopohanstvím. Soudím, že pro evangelizaci novopohanů je důležitější žít život v úzkém vztahu k Hospodinu – aby slova, že je nám skalou, nebyla frází – než je přesvědčovat o neexistenci jejich bohů.

Zaslíbení

Věřím, že v tomto žalmu máme i svědectví o prorockých zaslíbeních, kterých se Davidovi dostalo. Takovým zaslíbením zřejmě bylo i to, co David zmiňuje ve verších 44b-46: Bude mi sloužit i lid, který jsem neznal. Hned jak mě uslyší, poslechnou mě. Cizinci mi budou lichotit. Cizinci zvadnou a v děsu vyjdou ze svých pevností.

David psal tyto verše dlouho před tím, než se stal králem v Jeruzalémě. Radoval se, protože právě unikl před Saulem. Měl před sebou ještě pěknou řádku let, než se měla naplnit tato zaslíbení.

Zaslíbení jsou krásná a vzácná – ale bývají i nebezpečná. Zabývat se zaslíbeními má smysl jen v kontextu neustálého pěstování vztahu s Bohem. Zaslíbení si někdy říkáme formou prorockého slova. Domnívám se však, že prorocké slovo slouží spíše potvrzení toho zaslíbení, které nám už řekl Bůh přímo, v našem srdci. (Netvrdím, že je tomu tak vždy.) Byl jsem vícekrát svědkem toho, jak někdo sdělil druhému nějaké zaslíbení, údajně od Hospodina, leč bylo to jen duševní přání toho, kdo se jen domníval, že prorokuje. Takové „prorokování“ může nadělat hodně zmatků.

Ne všechna zaslíbení se naplní – dokonce to platí i o ryzích Božích zaslíbeních. Některá se nenaplní proto, že jsme v průběhu života sešli z Boží cesty, nebo jsme ono zaslíbení nevzali vážně. Bůh nejedná s každým z nás tak jako s Jonášem, jenž nakonec dorazil do Ninive, přestože po přijetí prorockého úkolu utíkal směrem přesně opačným!

Nicméně pokud máš jistotu, že ti Bůh něco zaslíbil, važ si toho a modli se za to. Jsou věci, v nichž musíš čekat na jednání Boží. Izraelci v Egyptě měli zaslíbení, že je Hospodin jednou vyvede – to zaslíbení dostal již Abraham. Nicméně dokud nepřišel Mojžíš, nemohli pro naplnění toho zaslíbení udělat nic, než se modlit. Když je pak Hospodin z Egypta vyvedl a oni kráčeli do „země zaslíbené“ – a zejména když tu zaslíbenou zemi dobývali – museli dělat mnoho. Země jim nespadla do klína – museli ji vybojovat, přestože jim ji Bůh zaslíbil.

Tu si možná kladeš otázku: Ale jak poznám, o jakou situaci jde? Mám čekat – nebo mám jednat?

Proto jsem říkal, že zabývat se zaslíbeními má smysl jen v kontextu neustálého pěstování vztahu s Bohem. Na právě formulovanou otázku ti patrně nikdo z lidí neodpoví. Budeš se muset dotazovat Hospodina. Ostatně, Bohu jde především právě o to, abys s Ním hovořil, abys s Ním komunikoval. Těšit se na nádherné zaslíbení a přitom nemít žádný vztah k Bohu – to je slepá ulička.

Na závěr se zastavím ještě u jednoho verše, s nímž bychom také mohli mít problém. V 48. verši David říká: Bůh mi dává vykonat pomstu a podrobuje mi národy. Opravdu se měl David mstít? Když jsem tento verš překládal, zbystřil jsem hned svou pozornost. Vždyť někteří překladatelé, jež s něčím takovým zřejmě měli problém, se rozhodli pro jiné porozumění: Bůh vykonává pomstu za to, co nepřátelé (Davidovi) provedli. Je to ovšem znásilnění originálu.

Mám za to, že když zde David mluví o pomstě, nemyslí na mstivost. Myslí na spravedlivou odplatu. Nezapomeňme, že David se nakonec stal králem – byť v době psaní Žalmu do kralování ještě nebyl uveden. Král ale má určité povinnosti, o nichž hovoří apoštol Pavel v 13. kapitole Římanům. Tam říká, že vrchnost má trestat zlé a odměňovat dobré. To byl i Bohem daný úkol Davidův. Pokud stojíme v nějaké autoritě – rodičovské, občanské, pracovní – máme určitá pověření a určitou odpovědnost. K naší odpovědnosti platí i uplatňování spravedlnosti – tedy i kárání a trestání, jakkoli to mnohdy děláme neradi. Mám za to, že takový je i smysl tohoto místa.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru