Úvaha nad Žalmem 17  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Na rozdíl od všech předchozích žalmů je 17. žalm přímo v nadpisku označen jako „Davidova modlitba“. Jiné žalmy jsou jistě také modlitby – o tom nás jejich ráz ani obsah nenechává na pochybách. Jsou to ovšem rovněž písně – byť nám tento jejich charakter dnes již do značné míry uniká. Nyní tedy máme před sebou žalm, na němž bylo zřejmě důležitější, že byl Davidovu modlitbu, než že byl jeho písní.

Hospodine, vyslyš spravedlnost, věnuj pozornost mému nářku, slyš mou modlitbu – nepochází z klamných rtů (v. 1). Není to jediné místo v žalmech, kde se David modlí, aby Hospodin slyšel jeho modlitbu. (Ostatně, neděláte to – téměř reflexivně – také tak? Já ano.) Opět – pokud bychom chtěli teoreticky teologizovat, mohli bychom Davida ujistit, že Bůh jeho modlitbu nepochybně slyší, protože je jistě nejen vševědoucí, ale i všeslyšící. A to, zda modlitba pochází či nepochází z klamných rtů, by měl David nechat raději na Hospodinu samotném – ostatně jen Hospodin je mocen to správně posoudit. David ovšem neteoretizuje – vstupuje do rozhovoru s Hospodinem, opět s Ním navazuje vztah, a to (opět) v situaci, kdy ho něco trápí.

Kdysi jsem u kohosi četl, že skutečná modlitba má tři části. V první části si musíme uvědomit, co vlastně děláme: modlíme se. V druhé části nabudeme skrze Ducha ujištění, že nás Hospodin slyší (ne každý se „propracuje“ až sem). A konečně ve třetí části se nám dostane ujištění, že nás Hospodin vyslyšel. Takového ujištění se dostalo například Eliášovi, když vzkázal Achabovi: Zapřahej a jeď, aby tě nezastihl déšť (1Kr 18,44 Kr.).

Začínáš-li se modlit, zpravidla potřebuješ určitý „úvod“, kdy se zklidníš, kdy si uvědomíš, do čeho se to vlastně pouštíš, kdy prosíš Boha, aby s tebou navázal kontakt. Někdy je tento „úvod“ poměrně krátký, jindy delší. Nedoporučuji však, abys ho uspěchal. Pak hrozí, že se modlitba stane rutinou, bezduchým rituálem, náboženským cvičením. Vezmi si raději příklad z Davida!

David pokračuje: Kéž soud nade mnou vyjde přímo od Tebe; Tvé oči vidí přímost (v. 2). David ví, že se soudu nevyhne. Soudu se nevyhne žádný člověk. Existuje ovšem Boží soud a lidský soud. Boží soud teprve nastane; lidskému soudu býváme mnohdy vystaveni už nyní. A ti, kteří se hlásí k Hospodinu – a jak dobře víme, David k nim patřil – jsou souzeni takřka pořád a dosti přísně. Pán Ježíš svým učedníkům řekl: Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat; jestliže zachovali mé slovo, i vaše zachovají (Jan 15,20). Jsem si jist, že sloveso „zachovat“ je zde míněno v negativním slova smyslu: „Dávali-li pozor na má slova, aby mě mohli případně za slovo chytit, buďte si jisti, že si budou bedlivě všímat i slov vašich!“ David měl – podobně jako každý trochu „vyčnívající“ člověk – z dobrých důvodů pocit, že je souzen. A odsuzován. Od lidského soudu pak zřejmě nečeká ani milosrdenství, ani spravedlnost. Jeho nadějí je jen Bůh.

Davidův vztah s Bohem má již svou historii. David vzpomíná (v. 3): Zkoumal jsi mé srdce, navštěvovals mě v noci, tříbils mě – nic jsi nenalezl. Mé záměry nepředcházejí má ústa. V 139. žalmu David prosí Boha: „Zkoumej mé srdce.“ Zde konstatuje, že Bůh tak činil. Říká, že ho Bůh navštěvoval v noci. Noc bývá pro mnohé časem, kdy promýšlejí, co se stalo. Co udělali, s kým a jak mluvili. V noci k nám často promlouvá svědomí. I Davida Bůh takto tříbil. David je si jist, že Bůh neshledal, že by v Davidově srdci byla faleš.

Co když ale David žil v sebeklamu? Přiznejme si – spíše myslíme na sebe: Nežiji já sám v sebeklamu? Apoštol Pavel nás upozorňuje, že Bůh je větší, než my. My si můžeme myslet, že „jsme v pořádku“, ale ono to tak nemusí být. Co tedy dělat? Nejlepší je dělat to, co dělal David v již zmíněném 139. žalmu, kde prosí, aby ho Hospodin prozkoušel, vyzpytoval. Aby zkoumal jeho srdce. Věřím Kristovu slovu, že náš nebeský Otec je dobrý a že nám nedá hada, když prosíme o rybu. Věřím, že Bůh takovou modlitbu vyslyší. Můžeme být ve stavu, kdy se upřímně před Bohem otevřeme, kdy vyznáme všechny své hříchy – a kdy už na sebe nic dalšího nevíme. To jistě neznamená, že jsme dokonalí, ale v tu chvíli víc udělat nedokážeme. A David je si jist: Tvé oči vidí přímost (v. 2). Když pak říká: Mé záměry nepředcházejí má ústa, rozumím tomu takto: „Nemám nějaké skryté záměry. Říkám jen to, co si myslím.“ Boží člověk je jednoduchý. Boží člověk sice nemusí oznamovat všechny své záměry, nicméně nikdy „neklame tělem“ – nevyvolává falešný dojem, že mu jde o jednu věc, když mu přitom jde o něco zcela jiného.

Co se týče lidských skutků – zůstávám ve slovu tvých rtů; vystříhal jsem se stezky lupičů. Drž mé kroky ve svých šlépějích, aby mé nohy neuklouzly (vv. 4-5).

Tato Davidova slova vyváženě popisují, jak to s námi je, usilujeme-li o život v pravdě. Je na nás, abychom se snažili. Abychom zůstávali v Božím slovu (jistě, nejprve ho musíme znát), a abychom se vystříhali cesty zlých lidí. V našem životě je místo pro snahu – nejen pro modlitbu „Pane Bože, dej, ať nehřeším.“ Taková modlitba může být upřímná, může ale být rovněž zcela alibistická. Nicméně naše snaha nestačí. Potřebujeme, aby nás Bůh držel a podpíral. Máme usilovat o to, abychom šli Boží cestou. Boží cestou ale nedokážeme jít ve vlastní síle, bez Boha. Ostatně, proto se David přece modlí.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru