Úvaha nad Žalmem 16  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

16. žalm nepsal David ve chvíli, kdy ho napadlo, že by si mohl trochu zateologizovat. Tento žalm je úžasným vyjádřením oddanosti Bohu. Setkáváme se v něm s něčím, co není pro Davida zcela neobvyklé – se střídáním druhé a třetí osoby. David střídavě mluví o Bohu a k Bohu.

O modlitbě se mnohdy říká (a přiznám se, že to dělám také), že je to „rozhovor s Bohem“. Určitě ano, ale právě na základě 16. žalmu se mi zdá, že definici modlitby můžeme trochu rozšířit: Modlitba je vědomé pobývání před Boží tváří. Nevím, jak je to s vámi, ale mě se stává, že při delší modlitbě pořád nemluvím. Někdy naslouchám Bohu, ale přiznám se, že někdy jen tak přemýšlím. Ano, po čase zase Boha oslovím a opět hovořím k Němu. Takže mě spíš těší, že nejsem nenormální, že vlastně „jednám biblicky“: Hospodin je můj výtečný podíl, je můj kalich; ty sám držíš můj los (v. 5).

Druhá věc, která u Davida není nezvyklá a s níž se v tomto žalmu rovněž setkáváme, je jakýsi rozhovor sám se sebou, přesněji řečeno se svou duší: Řekni Hospodinu: Pane, ty jsi mé dobro, mimo tebe žádné nemám (v. 2). Takové oslovení vlastní duše je patrně známější z 42. žalmu, kde se objevuje hned dvakrát: Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? (42,6.12). Nebudu zde rozebírat, jak a proč je to možné, a zdůvodňovat, že je to normální, že nejde o žádnou schizofrenii. Ostatně každý to zná: Je rozdíl mezi tím, jací jsme a jací chceme být, mezi tím, jaké jsou naše první vjemy a jaká je naše bezprostřední reflexe těchto vjemů, která je opět odlišná od reflexe, kterou provádíme s časovým odstupem. A jelikož ve skutečné modlitbě je místo pro sebereflexi před Boží tváří, je na ní místo i k oslovení vlastní duše.

David začíná 16. žalm prosbou: Bože, chraň mě, neboť v Tobě hledám útočiště (v. 1). Ano, často začínáme modlitby prosbami, nikoli reflexí. Na chvíli si můžeme představit, že David je v tísni, že někdo usiluje o jeho život, nebo – což z kontextu tohoto žalmu považuji za pravděpodobnější – se ho někdo o něco snaží připravit: snad o majetek, spíše však o dobrou pověst, možná o něco jiného. David sice prosí za ochranu, ale vzápětí si uvědomuje: Pane, ty jsi mé dobro, mimo tebe žádné nemám. I kdyby mě o vše připravili, ono je to vlastně jedno. Je to pravda, kterou teoreticky víme od svého obrácení; zpravidla ale nemáme možnost zjistit, zda jí opravdu věříme, dokud nejsme o vše připraveni. Na rozdíl od mnohých si nemyslím, že nás o dobrou pověst či majetek či něco jiného připravuje Bůh, aby nás prozkoušel. Mnohdy je to satan. Nicméně skutečnou důvěru v Boha – a hlavně vděčnost Bohu – zakusíme až tehdy, když dojde na to nejhorší, čeho jsme se nejvíce obávali. David se ocitl na naprosto bezpečném místě: Bylo mu jasné, že jeho dobro je Hospodin a že mimo něj žádné dobro nemá.

Na takovém bezpečném místě nejsme dříve, dokud nám opravdu nezáleží výhradně na Hospodinu. Dokud žijeme život pod houslovým klíčem „Hospodin a…“, není to ono. „Hospodin a moje služba.“ „Hospodin a mé umění.“ „Hospodin a moje děti.“ „Hospodin a moje dobrá pověst.“ „Hospodin a moje vlast.“ Všechny tyto dobré věci – a Písmo o nich na různých místech vskutku říká, že jsou dobré – pro nás mohou být dobré pouze zprostředkovaně, přes Hospodina. Svým způsobem o ně nejdříve musíme přijít, aby pak byly naše způsobem, který by Boha nekrátil na Jeho slávě a neurážel. Zpravidla až když o vše přijdeme a nezbude nám nic než Hospodin, ocitáme se na místě bezpečí, kde se „Hospodin a…“ nezmění tak snadno na „… a Hospodin.“ MOJE SLUŽBA a Hospodin. MOJE RODINA a Hospodin.

Ano, David si uvědomuje, že je na zemi řada šlechetných lidí, a rozhodně jimi nepohrdá: Co se týče svatých, kteří jsou na zemi: ti jsou vznešení. Mám v nich velké zalíbení (v. 3). Naopak, člověk, který o vše přišel a zjistil, že jen Hospodin je jeho dobro, se dokáže upřímně radovat ze šlechetnosti jiných. Prožil již, že nejsou jeho konkurenty.

Do tohoto duchovního stavu se člověk dostává jen díky Boží milosti. Někdy dokonce vítá i katastrofy, které ho postihly, neboť někdy nejsme schopni mít na Bohu dost, pokud se nám celkem daří. David vyznává: Bolesti si rozmnožují ti, kdo běhají za jinými bohy (v. 4a). On to možná nikdy nedělal – já někdy ano, a musím mu dát za pravdu. Očekáváme-li pomoc od kohokoli a čehokoli jiného než od Hospodina, rozmnožujeme své bolesti.

David je v této věci neoblomný a jednoznačný: Těm jejich krvavé úlitby nepřinesu. Jejich jména si ani nevezmu na rty (v. 4b). Jiní bohové – původně jsem napsal „falešní bohové“, ale David zde velmi střízlivě nehodnotí, v jakém smyslu a zda vůbec jsou falešní – zpravidla dříve nebo později začnou vyžadovat krvavé úlitby. Jakmile není naším jediným dobrem Hospodin, ocitáme se v nebezpečí. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Oba páni od nás vyžadují oběť. Boží slovo nám říká, že máme vydat svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu (Ř 12,1). Neuděláme-li to, je jen otázka času, kdy začneme přinášet krvavé úlitby jiným bohům, které David nechtěl ani jmenovat. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, v tomto světě zuří duchovní boj a neutralita v něm není možná.

Přihlásíme-li se takto jednoznačně k Hospodinu, otevírají se nám oči, jak úžasný život nám vlastně byl darován. Hospodin je můj výtečný podíl, je můj kalich; ty sám držíš můj los. Vyměřovací provazce mi padly na rozkošných místech. Ano, připadlo mi nádherné dědictví (vv 5-6). Člověk, který není obeznámen se Starou smlouvou, nemusí rozumět, o čem je řeč. Základní obraz je vzat z doby, kdy Jozue jednotlivým pokolením rozměřoval jejich území. Jednotlivé čeledi jednotlivých kmenů si pak rozměřovaly své úděly (podíly) pomocí měřících provazců na základě losu.

O čem tento obraz vypovídá? Svým způsobem jsme si svůj úděl nevybrali. Jsme zde, na tomto světě, protože to Bůh chtěl. Nebyli jsme to my, kdo se rozhodl narodit ve dvacátém či jednadvacátém století v Čechách či na Moravě. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že každý z nás může učinit volbu, že jeho výtečným podílem bude Hospodin. O svém tělesném narození rozhodnout opravdu nemůžeme. O tom, co bude naším podílem v duchovním slova smyslu, skutečně spolurozhodujeme. Hospodin by se nikdy nemohl stát naším podílem jen proto, že jsme se pro to sami rozhodli. On nás musel pozvat, On nás musel osvítit, On se nám musel dát poznat. Bez Jeho iniciativy bychom byli ztraceni. Nicméně pozvání jsme mohli odmítnout či přijmout, mohli jsme zvolit raději tmu než světlo nebo světlo raději nežli tmu. Pokud se rozhodneme učinit svým podílem Hospodina, tedy pokud přijmeme jeho pozvání, zjistíme, že nám provazce padly na rozkošných místech. A to přesto, že se trápíme v problematickém manželství, že nás vyhodili z práce, že nám vyhořel byt, že jsme i v církvi narazili na hradbu neporozumění. Pokud se rozhodneme proti Bohu, hrozí nám, že budeme stále nespokojenější a nespokojenější.

Svědomí

Budu žehnat Hospodinu, který mi radí. I v noci mě napomíná svědomí (v. 7). Člověk, který učinil Hospodina svým podílem, zakouší, že k němu Bůh mluví. Pokud k nám Bůh mluví, je to velkým důvodem ke stále rostoucí vděčnosti, která se projevuje dobrořečením – žehnáním. Proto říká David, že bude žehnat Hospodinu. I v noci – a to ať už skrze sny, ať už při bdění, kdy třeba spánek utíká – vyučuje Božího člověka svědomí.

V češtině má slovo svědomí stejnou etymologickou skladbu jako v jiných evropských jazycích. Anglicky conscience, latinsky conscientia, německy Gewissen. Svědomí je s-vědomí, vědomí s někým… vědomí s Bohem. Svědomí je onen bod, přes který na nás Bůh „může“.

Etymologicky je tomu v hebrejštině jinak. Obrazem svědomí jsou ledviny. Proto se i ekumenický překlad drží kralického „ledví“, ačkoli jinak se toto slovo již nepoužívá.

Tento obraz je velice nosný, byť – jako většina obrazů – není stoprocentní. Svědomí se totiž v lecčems ledvinám podobá. Můžete si zvolit, nač se budete dívat, protože ovládáte své oči. Můžete si zvolit, kam půjdete, protože ovládáte své nohy. Nemůžete si ale zvolit, kdy vám začnou pracovat ledviny. Podobně se můžete racionálně přesvědčovat o tom, že něco je „přípustné“, ale ať chcete či nechcete, svědomí vám říká, že neděláte dobře. Někdy mluvíme o „výčitkách svědomí“. Úzce to souvisí s tím, o čem mluví David, když říká, že ho jeho ledví vyučuje i v noci. Tichý hlas svědomí se totiž mnohdy ozývá až tehdy, když vše ostatní zmlkne.

Svědomí sice nemůžeme ovlivnit přímo, můžeme ho ale ovlivňovat nepřímo. V tom se chová podobně jako ledviny. Těžko můžete udělat něco, čím byste si ledviny vylepšili. Můžete si je však svévolně zničit – pomalu pomocí alkoholu, rychle pomocí drog.

Rozdíl mezi svědomím a ledvinami je snad jen v tom, že ledviny si zničíte nenávratně. Pokud se nestane Boží stvořitelský zázrak, jednou zničené ledviny se už samy od sebe nezlepší, i když člověk přestane pít a fetovat. Je to velká Boží milost, že svědomí se „zlepšit“ může. Přestaneme-li hřešit, začneme-li hlasu svědomí naslouchat, sytíme-li se Božím slovem a staneme-li se i jeho činiteli, svědomí se stane citlivějším. Budou nám na nás samotných vadit věci, které nám dříve nevadily – buď jsme je vůbec neviděli, nebo jsme si je hravě omluvili. Právě díky této zvýšené citlivosti svědomí se můžeme – máme-li štěstí – potkat se světcem, který lká nad svými hříchy a nad svou zkažeností, ačkoli se nám zdá, že je mnohem svatější než my. Jelikož my nad sebou (zatím) nelkáme, jsme při setkání s ním poněkud bezradní – to v tom lepším případě – nebo nabudeme přesvědčení, že na nás něco hraje – to v tom horším. Nedovedeme si představit, že to myslí vážně nebo že jeho nářek je oprávněný. Trochu nás jímá tíseň: Co když má pravdu? Jak si ale vysvětlit, že mně můj hřích tolik nevadí? Já nejsem schopen nad sebou tak lkát?! Co když budu muset?!

No, „muset“ v pravém slova smyslu asi nebudeš. Ale možná budeš ochoten zaplatit opravdu vysokou cenu za přiblížení se ke svatému Bohu. Ano, čím mu budeš blíže, tím horší budeš sám sobě připadat. Přesto ti to bude za to stát. Lkaní nad sebou je do času – radost z Boží přítomnosti je na věčnost.

Hospodin je mi po pravici

Vraťme se však k textu 16. žalmu: Stále si představuji, že Hospodin je přede mnou. Když je mi po pravici, nepadnu (v. 8).

Dovedu si představit, že někdo bude mít s tímto veršem potíž. „No jo, ty si to ale jenom představuješ! Jak si můžeš být jist, že nepodléháš iluzi – nebo autosugesci?“

Ve skutečnosti ale náš hlavní problém není v tom, že by Bůh s námi nebyl. Mnohem větším problémem je, že nebereme Jeho přítomnost vážně. Podobně hlavním problémem není, že by Bůh naše modlitby neslyšel. Mnohem větším problémem je, že se nemodlíme.

Davidova slova „stále si představuji, že Hospodin je přede mnou“ si můžeme vyložit takto: „Stále si připomínám, že Hospodin je tu se mnou“. Pak nepadneme, protože budeme vědět, že Hospodin je nám po pravici.

Bůh nám svou přítomnost nabízí; život v Boží přítomnosti ale musíme praktikovat. Je to v něčem podobné, jako mezi manželi. Představte si, že máte dokonalého partnera, který je ochoten s vámi kdykoli komunikovat. Znamená to, že skutečně stále komunikujete? Kolikrát komunikace vázne jen proto, že se jí nevěnujete? Podobně je tomu ve vztahu s Bohem.

Kdo se ale naučí žít v Boží přítomnosti, počítat s Boží blízkostí, může radostně vyznat s Davidem: Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá (v. 9a). Jen v Boží přítomnosti pramení radost, kterou ti nevezme nikdo a nic.

Úžasné je vyznání posledního verše. Dáváš mi poznat stezku života, hojnost veselí je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho. O tomto jediném verši by se daly napsat celé stránky. Bůh nám ve změti cest, mezi nimiž můžeme volit, dává poznat tu, která je stezkou života. Náš život není bezcestí; nejsme odsouzeni ani k šlapání na místě, ani k chození v kruhu. Existuje stezka života – a jen Bůh Ti může dát ji poznat.

V přítomnosti Boží je radost, radost, radost! Ach, jaká škoda, že to tak málo lidí ví! Kolik peněz, kolik času věnují hledání radosti, která je jen prchavá, a často ještě k tomu na cizí účet! V Boží přítomnosti není věčný pocit, že tě někdo kontroluje, že čeká na tvou chybu, že jsi nedostatečný. Ne, v Boží přítomnosti je radost, hojnost veselí! Ano, nevede tam cesta leč přes pokání, ale pokání není veškerá ani věčná realita duchovního života!

V Boží pravici je věčné blaho. To, co vlastně všichni hledáme. To, po čem všichni toužíme. Blaho, které není prchavé jak ranní rosa či večerní červánek, jako tráva, která usychá, jako – chcete-li – orgasmus.

Tolik lidí hledá věčné blaho jinde než na tom jediném místě, kde ho lze nalézt! Nalezneš ho jedině v Boží pravici – Ty se tudíž musíš k Bohu přiblížit, toužíš-li po věčném blahu! Za tuto touhu se nemusíš stydět – ani sám před sebou, ani před druhými. Vložil ji do Tebe sám Bůh! A tím Tě vlastně přivádí k sobě samému. On o Tebe totiž opravdu stojí!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru