Úvaha nad Žalmem 15 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Podobně jako předchozí 14. žalm, ani tento žalm zřejmě David nepsal v nějaké akutní nouzi. Naopak, zdá se, že ho psal ve chvíli tichého uvažování a – skoro bych řekl – těšení se na věčnost.

Hned v prvním verši klade David Hospodinu dvě otázky, či snad lépe řečeno jednu otázkou ve dvou podobách: Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?

Nebudu se teď zabývat otázkou, co přesně zde znamená onen „stan“ a ona „svatá hora“. My někdy mluvíme o tom, jaké to bude „v nebi“, ale máme tím na mysli, jaké to bude po skonání věků, až budeme žít v Boží přítomnosti. Netrápíme se tím, zda to opravdu bude v „nebi“ v geografickém či kosmickém smyslu slova. (Touto otázkou se ovšem zabývají svědkové Jehovovi, kteří tvrdí, že naprostá většina spasených bude zde na této zemi, jež bude ovšem velmi proměněna.) Mohli bychom rovněž říci – a bylo by to jistě přesnější – že budeme „v novém Jeruzalémě“.

David si na tuto otázku sám ihned odpovídá. Znal odpověď předem? Byla to řečnická otázka? Nebo se mu právě dostalo zjevení? Odpovědi na tyto otázky neznám a nebudu se pokoušet na ně odpovědět. Stejně by to byly jen mé hypotézy, protože v této věci nemám žádné zjevení. Budu se tedy zabývat obsahem těch odpovědí. Ať už je David přijal jakkoli, jsou nyní součástí Písma svatého a obsahují zjevení pro nás. A mám za to, že zjevení navýsost důležité.

Ten, kdo chodí v ryzosti, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci… (verš 3.).

První charakteristika člověka, který bude smět přebývat v Boží přítomnosti, je ryzost. V hebrejštině zní toto slovo tóm a je dosti běžné, a to zejména v Žalmech. Do češtiny se překládá často jako „ryzost“ či „bezúhonnost“, kraličtí mají „upřímnost“, což je jistě správné, nicméně toto české slovo je zpravidla překladem hebrejského kořene j-š-r. Nejvíce se mi líbí anglický překlad „integrity“, ovšem české slovo „integrita“, byť patrně nejsprávnější, působí poněkud strojeně. „Integrita“ se mi líbí z toho důvodu, že je to slovo veskrze pozitivní a označuje vlastně celistvost, a to nejen v morálním smyslu. (Jsou lidé, kteří sice nelžou a nekradou, nicméně přesto je jejich život jeden velký zmatek. Podobně jsou lidé, kteří sice jsou upřímní, nicméně upřímně nevědí, pro co žít.)

Vraťme se ale k 3. verši. V přítomnosti Boží tedy budou přebývat lidé, kteří jsou ryzí a spravedliví, a lidé, kteří mluví pravdu v srdci. Kdyby někdo nechápal, co „mluvit pravdu v srdci“ vlastně znamená, může si vzpomenout na nějakého člověka, který sice technicky mluví pravdu, ovšem není to pravda srdce. Člověk dokonce může říkat pravdu, aby druhému ublížil. Například když vyzradí zpovědní tajemství nebo když o jiném šíří negativní informace, které jsou sice pravdivé, nicméně jsou šířeny se zlým úmyslem. Písmo nás na tomto místě ujišťuje, že pokud se sami ocitneme v Boží blízkosti, nemusíme se obávat, že bychom tam takové lidi potkali… Ostatně, věta pokračuje v následujícím verši, a hned vidíme, že právě o takových lidech je řeč:

…kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zle a nekydá na svého blízkého hanu.

Jak jsem psal již ve Výkladu 5. žalmu, Písmo se mnohem více zabývá „vztahovými“ hříchy než hříchy jednotlivce proti sobě samému. Nečteme, že na svaté Boží hoře nebudou žádní kuřáci či lidé, kteří se přejídají. Ve výčtu negativních vlastností či jednání, která člověka diskvalifikují, takže nemůže do Boží přítomnosti, není vlastně jediný hřích, který by se netýkal mezilidských vztahů. Vzdáleně to souvisí s tím, že vztahy patří k samotné Boží podstatě, což je ostatně smysl trojičního učení.

V následujícím 4. verši čteme o dalších kvalifikacích člověka, který smí k Bohu: Zavrženíhodný je v jeho očích v pohrdání, váží si však bojících se Hospodina. 

Nemyslím si, že slovo pohrdání je tím slovem, na něž bychom se měli v této větě soustředit. Mám za to, že Bohu jde o to, abychom přilnuli k lidem, kteří sami Boha hledají. Něco takového říká i 63. verš 119. žalmu: Jsem druhem všech, kteří se Tě bojí a Tvých ustanovení se drží. Myslím, že je to něco velmi důležitého.

Když jsem byl pastorem sboru, všiml jsem si jevu, který mě po léta hodně trápil. Snad každý sbor má jakýsi okraj, na kterém se pohybují především lidé s různými problémy. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, jak se tito lidé dávali dohromady a podporovali se spíše ke zlému než k dobrému. Přitom bohabojných lidí ve sboru si nevšímali – jakoby pro ně nebyli zajímaví. Mnohokrát jsem trpce litoval, že se tito problematičtí lidé nepřidrží někoho, kdo sám s Bohem žije. Ale jako kdyby žili přesný opak první poloviny 4. verše: stýkali se především s těmi, kteří se k Bohu stavěli vlažně či záporně, a nevážili si bojících se Hospodina. Ve skutečnosti tím sami nad sebou vyslovovali verdikt: Nebudou v Božím stanu, nebudou na svaté Boží hoře.

4. verš však ještě pokračuje: Odpřisáhl-li něco ke škodě, nezmění to. Jinými slovy, pokud něco slíbí, splní to, i když by bylo pro něj výhodnější svůj slib nedodržet.

Popíši, jak jsem to sám kdysi prožil. Stalo se to někdy v první polovině 90. let. Slíbil jsem, že uspořádám seminář v jednom sboru na severní Moravě. Poté, co byl seminář již připraven, jsem dostal pozvání do Izraele – cesta by byla placena, nestálo by mě to nic. Ano, byla to lákavá nabídka. Izrael miluji. Nicméně když jsem se modlil, bylo mi jasné, že mám splnit, co jsem slíbil.

S naplňováním tohoto biblického slova má mnoho lidí vážné potíže. Nejpalčivější je to asi v manželských problémech: Někdy dojde jeden z partnerů k závěru, že se „spletl“, když si toho druhého vzal. Odpřisáhl mu věrnost – před Bohem i před lidmi – a kde své škodě! Všimněte si, že Písmo nás nikterak neutěšuje, že se jedná o škodu pouze domnělou. Může to být škoda skutečná! Dnes mnoho lidí volí rozvod, než aby trpěli škodu. 15. žalm mi ovšem naznačuje, že utrpí škodu mnohem závažnější: Budou vyloučeni z Boží přítomnosti.

Toto slovo se ale pochopitelně netýká jen manželství. Týká se i podnikatelských vztahů. Tam lidé často postupují jako v manželství: smlouva se pro mne ukázala být nevýhodnou, tak ji nenaplním. Přece nebudu trpět ztrátu!

Znovu říkám: Možná si na této zemi dočasně polepšíš, ale zvážils, jakou ztrátu utrpíš z hlediska věčnosti?!

Své peníze nedává na lichvu. Úplatek proti nevinnému nepřijímá (v. 5a). Moderně řečeno: Nedá se zkorumpovat. Ano, život s Bohem má velký význam pro společnost. Křesťané jsou solí země. Kdyby bylo v národě jen deset procent obyvatel, kteří by se snažili žít podle Božího Slova, celá společnost by byla prosolena natolik, že by se korupci dařilo výrazně hůře. Stručně řečeno: Naše společnost je silně zkorumpovaná, protože v ní chybí Boží bázeň a protože lidem chybí výhled ku věčnosti.

Žalm končí slovy (v. 5b): Kdo takto jedná, ten se nepohne až na věky.

Co tato slova znamenají? Znamenají, že takto jednající podnikatel bude prosperovat? Že takto jednající manžel v problematickém manželství bude mít vždy dobrou náladu? Sotva. Slova, že „se nepohne až na věky“, můžeme snad pochopit takto: Udrží si správný kurz a dorazí až do Božího království (do nového Jeruzaléma, na svatou Boží horu…).

Zde bych mohl výklad tohoto krátkému žalmu skončit. (Uvidíme, že tomuto žalmu se velmi podobá Žalm 24). Mám ale jednu obavu: Mohli bychom tento žalm pochopit zákonicky. Pak bychom se snažili zajistit, abychom naplnili jednotlivé kvalifikace v něm zmíněné. Mohli bychom pak zabřednout do detailních úvah, co ještě není a co už je pomluva, jak je definována lichva apod. Tyto detailní úvahy bychom mohli rozvíjet bez jakéhokoli vztahu k Bohu.

Nedá mi to a zmíním jeden zvláštní zážitek, který jsem měl před několika lety. Byla neděle brzy ráno a já se modlil. Za pár hodin jsme se měli s rodinou odebrat do sboru. Začal jsem se modlit a měl jsem pocit, že se mě Pán ptá: „Dane, kdo si myslíš, že bude v nebi?“ A zanedlouho přišla od Pána i odpověď: „Budou tam ti, kteří chtějí být s Ježíšem.“ Tak jednoduché!

Uvažoval jsem o tom. První, co nás asi napadne, je, že s Ježíšem by chtěl být kdekdo. Jenže je-li tomu tak, proč chce jen někdo být s těmi, kteří se na této zemi Ježíšovi nejvíc podobají? Pak jsem si vzpomněl na krásnou knížku anglického autora C. S. Lewise „Velký rozvod“. K jedné z hlavních myšlenek této knihy patří, že v nebi budou ti, kteří tam chtějí být, a v pekle budou ti, kteří se pro peklo sami rozhodli…

Myslím, že nebe není pro ty, kdo se za každou cenu snaží splnit vstupní podmínky. Mám obavy, že pokud to lidé vezmou za tento konec, upadnou do zákonictví. Nebe je jednoduše pro ty, kteří milují Ježíše. Kdo miluje Ježíše, chce s Ním být už zde na zemi. A připodobňuje se mu stále více. Ne proto, že se úzkostlivě snaží dodržovat určité podmínky, ale protože se v blízkosti Ježíšově jaksi „nakazí“ Jeho povahou. Ten, kdo má zálibu v hříchu, nemá zálibu v Ježíšovi. Ten, kdo dává přednost hříchu, o Ježíše příliš nestojí. Ani vlastně příliš netouží, aby byl na svaté Boží hoře. Ostatně, jen zalíbení v Ježíšovi nám dá dostatečný motiv a dostatečnou sílu opustit hřích. Bez zamilovanosti do Ježíše je křesťanský život jen dřina.

Pokud miluješ Ježíše, nepohneš se na věky. Neznamená to ale, že nebudeš v tomto čase trpět. Možná na tebe budou kydat hanu. Kdo? Tví nepřátelé? Čti pečlivě: … „kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zle a nekydá na svého blízkého hanu…“ Možná utrpíš škodu, protože jsi něco slíbil a okolnosti se změnily a pro tebe už dodržování slibu nebude výhodné. Přesto se na věky nepohneš a dorazíš do Božího království. Čím víc trápení tě na cestě potká, tím více budeš milovat Ježíše.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru