Úvaha nad Žalmem 14 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

V jednom z předchozích výkladů jsem psal, že většina žalmů obsahuje silný citový náboj a že není dobré, když v takových žalmech hledáme obecné teologické výpovědi. Žalm, kterým se budeme zabývat nyní, patří ale k těm, které určité důležité teologické výpovědi obsahují. Neznamená to ovšem, že by v něm nebyl i citový náboj. Ono to kupodivu může jít ruku v ruce, ba chce se mi říci, že to vlastně ani nejde jinak.

Pavel začíná konstatováním: Blázen si v srdci říká: Bůh není. Ovšem u takového „blázna“ nemusí jít o nějakou filozofickou, ontologickou výpověď ve smyslu „Bůh neexistuje“. V žalmech – a v Písmu obecně – se setkáváme spíše s jakýmsi praktickým než s filozofickým ateizmem: „Bůh nic nevidí.“ „Bůh stejně nic neudělá.“ „Bůh o nás stejně nemá žádný zájem.“ Ostatně, není tomu tak mezi lidmi i dnes?

A vskutku, člověk může jít životem tak, že Boha nevidí. Má pocit, jakoby se Bůh v tomto světě nijak neprojevoval. A tak s ním lidé přestanou počítat. Má to ovšem důsledky, o nichž hovoří druhá část 1. verše: Lidé jednají zvráceně, páchají ohavnosti. Není, kdo by činil dobro.

Mnohá slova žalmů tryskala z Davidova rozjitřeného srdce. Ne tak toto. Proto je jistá logika v tom, že Pavel myslel na tento žalm, když psal list Římanům. Následující verše cituje ve 3. kapitole zmíněného listu. 1. verš sice ještě necituje, nicméně ozývá se v téže kapitole, v 23. verši: Všichni zhřešili, a postrádají Boží slávu.

Přes existenci mnoha šlechetných ateistů obecně o společnosti platí, že pokud lidé usoudí, že Bůh není, začnou jednat zvráceně. Chybí jim motiv, proč jednat správně. (Za čas jim chybí i měřítko, co to správné jednání vlastně je. A v neposlední řadě jim chybí i síla.) Ne že by tím motivem musel být strach, i když pokud někdo nepáchá ohavnosti ze strachu, není to sice ještě život k Boží slávě, nicméně je to přece jenom lepší, než kdyby je páchal.

Mnohdy bychom si přáli – zvláště pokud s Bohem počítáme – aby se projevoval více a jasněji. Přáli bychom si, aby bylo dobro zjevně odměňováno a zlo aby zjevně ostrouhalo. Není v tom nutně pomstychtivost vůči hříšníkům; často je v tom úvaha, že kdyby bylo zjevnější, jak se zbožnost vyplácí, bylo by více zbožných a na světě by bylo lépe.

Bůh však zůstává Bohem skrývajícím se (Iz 45,15). Nikoli však Bohem lhostejným – o tom vypovídá hned následující, 2. verš: Hospodin shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo prozíravý, zda někdo hledá Boha. Ne, Bůh není lhostejný, a hledá toho, kdo ho hledá. Z tohoto verše se dovídáme, že hledat Boha je prozíravé. Věnujme ale pozornost tomu, co nebo koho Bůh hledá. Všimněte si, že nehledá lidi dokonalé. Nehledá lidi bezhříšné. Hledá ty, kdo Ho hledají.

Nicméně to, co vidí, co shledává, není nic radostného: Všichni se společně odvrátili a jsou zvrácení. Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho (v. 3). Není tu řečeno, že by nikdo Boha nehledal. Sám si netroufnu říci, že nikdo takový nebyl. Co takový Saul z Tarsu před svým obrácením? Možná Boha hledal? Přesto nečinil dobro a jednal zvráceně, protože schvaloval zabíjení těch, které Bůh našel. Netvrdím, že bez zásahu Boží milosti nikdo Boha nehledá. Tvrdím – a mám za to, že to vyčítám z Písma – že bez zásahu Boží milosti nečiníme dobro a jsme zvrácení.

Přitom tak častým argumentem proti víře je: „Já jsem znal jednoho a to byl tak dobrý člověk, ale o Bohu nemluvil a nechodil do žádné církve.“ Jaká jsou ale kritéria „dobrého člověka“? Jsme to my, kdo je oprávněn je stanovit a podle nich pak soudit? Pokud Bůh existuje, nenáleží tato pravomoc spíše jemu?

Složil jsem naději v Hospodina a proto se raději přidržím verdiktu Písma, než lidských názorů. A Písmo mluví jasně, byť se nám to třeba nelíbí: Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho.

Člověk ale je sám se sebou spokojen. Pokud o Bohu neuvažuje, pokud se mu zdá, že Bůh není nebo že je někde hodně daleko, má za to, že se bez něj obejde a že k němu nevolá. Mnohdy bývají mezi jeho prvními oběťmi ti, kdo patří k Božímu lidu. David se podivuje (vv. 4.5a): Což nevědí všichni činitelé nepravosti, kteří pojídají můj lid, jako by jedli chléb, a kteří k Hospodinu nevolají, že se jednou budou třást hrůzou? Tragédie mnoha lidí je v tom, že Boha nevidí a tudíž podlehnou klamu, že nikdy nikomu nebudou vydávat počet ze svého života a jednání. Ano, oni skutečně nevědí, že se jednou budou třást hrůzou.

avid pokračuje: Bůh je v pokolení spravedlivých. Radu chudého zesměšňujete, ale Hospodin je jeho útočiště (v. 5b.6).

Zvážili jste vás někdy, že David většinu svých žalmů napsal už jako král? Nad těmito verši by nás mohlo napadnout, že by snad mohl nějak zasáhnout a nedopustit, aby byla rada chudého zesměšňována. Tehdy přece nemusel čekat na schválení nějakým parlamentem – proč tedy něco neudělal?

David určitě mohl vnějšně něco udělat – a myslím si, že i dělal. Nicméně David ani na vrcholu své moci nemohl nikterak dosáhnout toho, aby se změnila lidská srdce. Toho může dosáhnout pouze ten Král, jehož byl David velmi nedokonalým předobrazem. Davidovi šlo o srdce lidí, a právě jako král možná mnohdy prožíval frustraci z toho, jak jsou lidská srdce kamenná.

Přesto nás utěšuje: Bůh je v pokolení spravedlivých. Ano, ale jak tam je? Je tam viditelně, tak, že se těm spravedlivým vždy dobře daří? Mnohé – a právě mnohé i v žalmech – mluví proti tomu. Naše zkušenost to rovněž nepotvrzuje.

A přece Bůh je v pokolení spravedlivých. Je skrze Ducha svatého v jejich srdcích a koná v nich své dílo. Je to dílo slavné, ale je to dílo dosti pomalé. (Nebo jsi snad dosáhl posvěcení během jediného týdne?) Bůh se projevuje v pokolení spravedlivých, když se houslovým klíčem jejich života stane vděčnost a kdy oni přijímají a dávají Boží milost.

Žalm končí slovy (v. 7): Kéž by byla Izraeli dána spása ze Sijóna! Až Hospodin zvrátí zajetí svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se bude radovat!

Z těchto slov mnozí usuzují, že je nemohl psát David, že celý žalm byl psán až někdy v době zajetí. Samozřejmě, jakmile někdo nevěří v Boha, který je mocen činit zázraky a posílat prorocké slovo, musí hledat nějaké takové vysvětlení. Tento poslední verš má patrně celou řadu rovin. Prorocky hovoří o vysvobození z Babylona. Prorocky hovoří o historickém vysvobození z Babylona i o duchovním vysvobození z Babylona, které potřebuje každý člověk. Mnohdy jsme i jako křesťané v různých zajetích. V zajetí depresí, nespavosti, neúspěchu, návyků, jichž se nedokážeme zbavit. Mnozí z nás z některých z těchto věcí zakusili slavné vysvobození. A z jiných třeba ne. Nepřestaň ale doufat v Hospodina! Možná bude jednat brzy, už v tomto čase. Možná bude jednat o něco později – nebo za dlouho. Ale věřím, že pro každého, kdo v něho doufá, nastane čas, kdy Hospodin zvrátí zajetí svého lidu. A pak budeme jásat, pak se budeme radovat!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru