Úvaha nad Žalmem 137

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 U řek babylonských – tam jsme sedávali a plakali, když jsme vzpomínali na Sijón.

2 Své lyry jsme tam věšeli na topoly,

3 neboť tam se nás naši věznitelé ptali na slova písní, naši trýznitelé chtěli, abychom se radovali: Zazpívejte nám některé z sijonských písní!

4 Jak bychom mohli zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi?

5 Jestliže na tebe zapomenu, Jeruzaléme, ať na mě zapomene má pravice!

6 Ať mi jazyk přilne k patru, jestliže si tě nebudu připomínat, jestliže nebudu považovat Jeruzalém za vrchol své radosti.

7 Připomeň, Hospodine, synům Edómu den Jeruzaléma – jak říkali: Ničte, ničte jej až do základů!

8 Dcero babylonská, budeš zničena – blahoslavení, kdo ti odplatí za to, cos nám udělala.

9 Blahoslavení, kteří vezmou tvé děti a roztříští je o skálu.


Před několika týdny vyšla knížka Inspirovanost Písma. Tvoří ji dva delší články – jeden od Jiřího Hedánka a druhý ode mne. Snažíme se v ní vysvětlit, jak to s tou inspirovaností je. Právě texty, jako je tento 137. žalm, vzbuzují v mnoha lidech otázku, v jakém smyslu platí, že jde o Boží slovo.

Tento žalm je výpovědí Izraelce, který zakusil babylonské zajetí a podle všeho i návrat do původní vlasti. (Usuzuji tak z 1. verše, který je v minulém čísle.) Babylonské zajetí bylo dosti dlouhé, a tak je možné, že autor žalmu se v zajetí narodil. Teoreticky je sice možné, že se narodil v Izraeli, pak byl nucen odejít do zajetí a nakonec se mohl vrátit, ale v takovém případě by musel tento žalm psát ve velmi vysokém věku. Tuto otázku ale nepovažuji pro výklad žalmu za rozhodující.

Chceme-li správně porozumět tomuto žalmu, musíme vzít vážně, že jde o vyjádření pocitů konkrétního člověka. Není třeba všechny jeho pocity považovat za správné a hodné nápodoby. Konkrétně v tomto žalmu se mi zdá, že některé pocity chvályhodné nejsou, kdežto jiné ano. Jak je rozlišíme? Jde to vůbec? Jsem přesvědčen, že ano, pokud Bibli vykládáme Biblí.

Žalmista klade řečnickou otázku: „Jak bychom mohli zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi?“ Předpokládaná odpověď je záporná. Aniž bychom jakkoli znevažovali žalmistovy pocity nebo jej za ně odsuzovali, můžeme si připomenout, co psal vysídlencům prorok Jeremjáš: „Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, všem vyhnancům, které jsem odvedl z Jeruzaléma do Babylona: Stavějte domy a bydlete v nich. Vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy a ploďte syny i dcery. Berte pro své syny ženy a své dcery vydávejte za muže, aby rodily syny i dcery; množte se tam a ať vás neubývá. Hledejte pokoj města, do kterého jsem vás odvedl a modlete se za něj k Hospodinu, protože v jeho pokoji budete mít pokoj“ (29,4-7).

Pokud se měli Izraelci v zajetí ženit a vdávat, těžko se to obešlo beze zpěvu. Proto nepovažuji postoj, který žalmista vyjadřuje ve 4. verši, za jediný možný a hodný nápodoby. Tento postoj je srozumitelný a není třeba za něj žalmistu odsuzovat, je ale dobré vědět, že šlo zaujmout i postoj jiný, ba dokonce že Písmo onomu jinému postoji dává přednost.

Nicméně pocity, vyjádřené v následujících dvou verších (5 a 6) považuji za hodné nápodoby: „Jestliže na tebe zapomenu, Jeruzaléme, ať na mě zapomene má pravice! Ať mi jazyk přilne k patru, jestliže si tě nebudu připomínat, jestliže nebudu považovat Jeruzalém za vrchol své radosti.“ Je hoden nápodoby především pro Židy, neboť Jeruzalém je jejich hlavním městem – je místem, které vyvolil sám Hospodin. Tak alespoň vyznívá celkové poselství Písma; jinou polohu v něm nenajdeme, a to ani v Novém zákoně. I my, křesťané z pohanů, naroubovaní na ušlechtilý kořen, můžeme pociťovat lásku k Jeruzalému. (Věřím, že mnohé čtenáře této úvahy, kteří Jeruzalém navštívili, o tom nemusím nikterak zvlášť poučovat. Mnozí velmi dobře rozumějí žalmistovi, který vyznává, že Jeruzalém je pro něj „vrcholem radosti“.)

Žalmistova slova o Jeruzalému můžeme ale vztáhnout i na svou vlast. Vím, že v době individualismu se vlastenectví příliš nenosí, ale to neznamená, že bychom my křesťané museli jít i v této věci s duchem doby. Bůh dal, že jsem se narodil jako Čech, a proto cítím odpovědnost za zemi, kde jsem se narodil, za národ, který zde žije a k němuž náležím, i za město, kde bydlím.

Pak mluví žalmista o dvou nepřátelích Izraele – o Edómu a o Babylonu. Edómci (Idumejci) se radovali, když byl Jeruzalém ničen. Edómci byli potomci Jákobova bratra Ezaua, tedy příbuzní Izraele. Mezi příbuznými národy může existovat rivalita (viz Srbové a Chorvati), nebo naopak přátelství (viz Češi a Slováci). Do značné míry je to věcí naší volby. Pokud jde o malé národy – a k těm patří všechny jmenované, Izraelci a Idumejci počínaje – bývá zpravidla velmi zpozdilé a nemoudré, když se jeden národ raduje z neúspěchu či pokoření druhého. Obvykle totiž netrvá dlouho a bída dolehne i na něj.

Radovat se z pádu Jeruzaléma bylo ovšem zpozdilé vždy. Ano, sám Hospodin Jeruzalém nejednou trestal, nicméně Jeruzalém nepřestal být vyvoleným místem Božím – a to ani v 21. století. Osa světa stále prochází Jeruzalémem, ať se to někomu líbí či nikoli.

Babylon reprezentuje jiného nepřítele. Vzdálenějšího a mocnějšího. A v duchovním smyslu věčného – tedy až do dne Hospodinova. Žalmista mluví o „dceři babylonské“, a o té se mluví i v poslední knize Bible, ve Zjevení. Tam čteme: „A ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, které má královskou moc nad králi země“ (17,18). A hned následující, 18. kapitola Zjevení, popisuje pád tohoto města, pád duchovního Babylona.

Žalmista říká: „Dcero babylonská, budeš zničena – blahoslavení, kdo ti odplatí za to, cos nám udělala. Blahoslavení, kteří vezmou tvé děti a roztříští je o skálu“ (vv. 8-9). Téměř jistě nemyslel na duchovní Babylon, ale na Babylon tělesný, který ovšem v době, kdy žalmista psal nebo vyslovoval tato slova, již padl pod náporem Médů a Peršanů. A téměř jistě si přál, aby se nemluvňátkům babylonským dálo tak, jak popisuje.

Ano, je to v Bibli, ale rozhodně to není něco, z čeho bychom si měli brát příklad. Jelikož vykládáme Bibli Biblí, známe Ježíšova slova „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují“ (Mt 5,43-44). Přijímáme-li, že principem Písma je Kristus, tedy že Ježíš je rozhodující normou a klíčem ke všemu ostatnímu, nebudeme ve vztahu k podobným veršům, jako je Ž 137,9, zmateni.

A přece lze slovo z Ž 137,9 v určitém smyslu aplikovat i do života křesťana. Je-li Babylon obrazem světa, který se dostal do vzpoury proti Bohu a který se snaží zničit Boží lid, měli bychom mít nenávist vůči všemu, co tento duchovní Babylon plodí. Není to nenávist vůči lidem, neboť víme, že „nebojujeme proti tělu a krvi“ (Ef 6,12). Je to nenávist vůči jakékoli hříšné myšlence, která se v našem nitru pozvedá proti Bohu. S takovými myšlenkami jednejme s onou rozhodností a nemilosrdností, o níž hovoří žalmista. A nejlépe tak uděláme rovnou, když se ta myšlenka teprve rodí, když je ještě „nemluvňátkem“.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru