Úvaha nad Žalmem 13 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Málokterý žalm je tak emocionálně nabitý jako žalm 13. Přestože neobsahuje jedinou stopu, podle níž bychom mohli poznat, při jaké příležitosti byl sepsán, není pochyb o tom, že ho David psal ve stavu velké úzkosti.

Žalmům těžko porozumíme, čteme-li je s chladným srdcem. (Ostatně, platí to o celém Písmu, o žalmech však obzvláště.) Také bychom neměli v Žalmech hledat především abstraktní teologické výpovědi. Z žalmů poznáváme, že David zápasil o Boží přítomnost. Málokdo znal Boha tak dobře, jako David, málokdo mu byl tak blízko… Pokud Boha poznáme, pokud se k němu přiblížíme, nebývá to ve studovně, kdy se trochu nudíme a když v našem životě zrovna o nic moc nejde. David poznal Boží blízkost, protože po ní nesmírně toužil. David dobře znal Boha, protože se bez něj neobešel.

Poznání Boha ale není nic statického. David sám by možná řekl, že ho nezajímá tolik poznání Boha, jako spíše Boží přítomnost. O tom svědčí počátek našeho žalmu (v. 2): Hospodine, dokdy na mě budeš zapomínat? Navěky? Dokdy přede mnou budeš skrývat svou tvář? Takto nemůže mluvit někdo, kdo Boha vůbec nezná. Takto může mluvit jen ten, kdo ho již nějak zná a kdo ho dokáže ocenit.

Jsou mnozí kazatelé, kteří nás ujišťují, že Bůh nás přece má rád, pořád je nám nablízku, nikdy před námi svou tvář neskrývá – zkrátka všechno je v pořádku a nic nám nechybí. Dobře se to poslouchá a každou jednotlivou větu takového kázání lze jistě podepřít nějakým vhodným citátem z Písma. Nicméně pokud taková nasládlá a optimistická kázání poslouchám, ozývají se ve mně pochybnosti. Je-li tomu tak, je-li to tak jednoduché, proč je v Písmu tolik žalmů, podobných tomuto, kde David vydává svědectví spíše o Boží nepřítomnosti?

Kdysi jsem slyšel zajímavou myšlenku. V době, kdy začal Jan Křtitel kázat u Jordánu, bylo možná v Jeruzalémě mnoho učitelů, kteří uměli dobře kázat. Možná mluvili o vyvolení Izraele, o tom, jak Bůh Izrael miluje, možná mluvili dokonce i o milosti a Boží lásce, možná Boží lid všelijak potěšovali. Čím to tedy, že tolik lidí vycházelo za Janem do pustiny k Jordánu? Měli to daleko, museli překonat desítky kilometrů pouští – a pak slyšeli zvěst, která možná nezněla zdaleka tak sladce, jako leccos z toho, co zaznívalo v Jeruzalémě.

Podotýkám, že netvrdím, že tomu tak skutečně bylo. Ale myslím si, že tomu tak mohlo být. Čím jsem si však jist, je, že vesměs nějako v hloubi duše poznáme, je-li nějaký kazatel skutečně poslaný od Boha, zda se s Bohem skutečně setkal nebo zda to má jen „naučené“. Krásně to vyjádřil apoštol Petr, když se mnozí od Ježíše odvrátili a když kolem Ježíše zůstal jen kroužek nejbližších, jichž se Ježíš zeptal, zda chtějí odejít i oni: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života (Jan 6,68 E). Takový Boží kazatel nemusí říkat jen líbivá slova, jež se dobře poslouchají. Nakolik jsme probuzeni Duchem svatým, natolik vnímáme, že přináší Boží zvěst, že Boha poznal, že o něj zápasil.

Možná namítneš, že v Kristu je přece všechno jinak. V Kristu Bůh promluvil definitivně, dal nám v Něm vše. Nicméně kdyby to bylo tak jednoduché, pak by nás svět nelákal, pak bychom nebyli svědky toho, jak lidé Krista opouštějí. Pak by žádný křesťan nebyl nikdy smutný a skleslý. Čtěte ale pozorně Skutky a Pavlovy epištoly, a pokud před tím nezavřete oči, všimnete si, kolikrát byl i takový Pavel v úzkých a kolik vnitřních zápasů musel probojovat.

Žalmy jsou pro tebe varováním i zaslíbením. Jsou varováním před povrchním duchovním životem. Ty že nemusíš zápasit tolik, jako David? A kdeže pak je ovoce Tvého života? Pokud ale víš, že jsi prázdný, pak jsou Ti Davidovy žalmy příkladem, co dělat: Řvi k Bohu jako David! Nedej si pokoj!

David říká Hospodinu, co prožívá, co ho trápí: Dokdy se budu muset radit jen se svou duší – v srdci každého dne bolest? (v. 3). David potřebuje, aby se Bůh ozval, aby k němu promluvil, aby mu dal zjevení. Pokud mu chybělo obecenství s Bohem, neustávala bolest v jeho srdci. Ano, přeji Ti, aby měl zjevení od Hospodina – aby ses nemusel radit jen se svou duší. Vím, že Ti možná přeji agónii očekávání na Hospodina – tu agónii, kterou prožíval David. Alternativou je ale plytký život – opravdu mu dáš přednost?

David pokračuje (v. 3b): Dokdy se nade mnou budou vyvyšovat nepřátelé? Tato otázka se v Žalmech objevuje vícekrát a Davida evidentně velmi zaměstnávala. Jsem si ale jist, že mu šlo o víc než jen o to, aby nevypadal nějak trapně. David se hlásil k Hospodinu a často zakoušel, že je napadána jeho integrita, jeho ryzost. Ostatně tak tomu bylo vždy a bude do skonání věků: Jestliže se někdo hlásí k Hospodinu, budou na něm hledat kdejakou vadu. (Ostatně, nebyli jsme před obrácením stejní?) Člověk, který s jistou samozřejmostí o sobě mluví jako o člověku zbožném, je jaksi podezřelý. A pokud se nad ním vyvyšují nepřátelé, bývá v porouhání i jméno Boží. Jsem přesvědčen, že Davidovi šlo více o Boží slávu než o jeho vlastní.

V dalším verši mluví David tak, že by to někoho mohlo snad i pohoršit. Nezachází David příliš daleko – nepokouší se Boha nějak manipulovat, vydírat? Pohleď na mě a odpověz mi, Hospodine, Bože můj! Osviť mi oči, jinak usnu a bude to smrt! (v. 4). Jinými slovy: Bože, neozveš-li se mi, zemřu!

Co ale činí člověka člověkem Božím? Právě to, že se bez Boha neobejde! Pro takového člověka Bůh není jakousi nadstavbou, kýmsi vzdáleným; Bůh není někdo, kým se budu zabývat, až bude více času, až se mi bude chtít, až budu v důchodu…

Tento žalm – a není jediný – končí velmi pozitivně: Já však doufám v tvé milosrdenství; mé srdce jásá nad Tvou spásou. Budu Hospodinu zpívat, protože mi prokázal dobro (v. 6). Přiznám se, že mi není jasné, zda David napsal celý žalm až poté, co ho Hospodin vyslyšel (v takovém případě by tento verš byl zprávou o onom vyslyšení), nebo zda David tato slova vyslovuje ve víře, vzpomínající na minulá setkání s Bohem, kdy Bůh Davidovi prokázal dobro – nyní však David stále ještě jen doufá.

 Ano, vím, že je možné, aby srdce na jedné straně řvalo k Bohu a na druhé straně jásalo nad jeho spásou. Těžko se to vysvětluje – asi to plně pochopí jen ten, kdo to prožil.

Člověk je duch, duše a tělo. Můžeme být ve stavu, kdy náš duch je plný víry a jásá nad Boží spásou, a duše je zneklidněná a rozervaná. Člověk se pak sám diví, jak může téměř současně prožívat hluboký smutek a úzkost, a na druhé straně víru a naději. Osobně mám za to, že právě tak to David prožíval, když psal 13. žalm.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru