Úvaha nad Žalmem 12

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

12. žalm patří k velké skupině žalmů, které David napsal, když ho potkalo něco zlého. Jak jsme již viděli, některé žalmy mají tzv. „situační nadpisek“, a možná nejsme daleko od pravdy, vyslovíme-li domněnku, že je David psal brzy po události, na kterou příslušný nadpisek odkazuje. Některé žalmy se rovněž týkají zla, které Davida (a podobně i nás) ve světě potkává, ale jsou psány s určitým odstupem, nikoli bezprostředně po nějaké konkrétní události. 12. žalm je někde napůl cesty.

Začíná téměř zoufalým zvoláním: Hospodine, pomoz! S věrnými je konec! (v. 2a). Po tomto zoufalém výkřiku následuje už klidnější, leč velmi pesimistické konstatování: Mezi lidskými syny vymizeli pravdiví (v. 2b).

Neradím vnímat toto slovo jako jakousi absolutní teologickou výpověď. Pokud chceme najít v bibli teologické výpovědi, které říkají téměř totéž, můžeme se obrátit k Pavlovu listu Římanům: Všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (3,23). Najdeme je i v Žalmech: Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho (14,3). Mám ale dojem, že v 12. žalmu hovoří především Davidovo rozjitřené srdce, nikoli analyzující rozum. Hospodin by možná mohl Davidovi odpovědět podobně, jako kdysi odpověděl Eliášovi, když si připadal jako jediný ctitel Hospodinův. Hospodin mu řekl, že takových je v Izraeli ještě sedm tisíc dalších.

David je ale nešťastný a rozhořčený: Každý obelhává svého bližního, z dvojakého srdce mluví úlisnými rty (v. 3). Už po několikáté upozorňuji, že hlavní zbraní, používanou proti Davidovi, bylo lživé slovo. Někdo z těch „sedmi tisíců“, jak můžeme symbolicky označit ty z Izraele, o nichž Davidova výpověď neplatila, by se mohli cítit uraženi. Nicméně je pravděpodobné, že by se s Davidem ztotožnili, protože i oni sami měli mnohokrát pocit, že všude vládne jen klam a faleš. Když je člověk v úzkých, mnohdy silně vnímá nepřítomnost pravdomluvných, kteří by ho povzbudili.

David tuší, že problém falešného mluvení, které otravuje mezilidské vztahy, patrně lidskými prostředky vyřešit nelze. Volá: Kéž by Hospodin skoncoval se všemi úlisnými rty i s jazykem, jenž velikášsky mluví! (v. 4). Myslím si, že za formulací této věty je Duch svatý. David je stále ještě rozjitřen, nicméně všimněte si jednoho: nevolá po smrti hříšníka, volá po skoncování s hříchem. Jak může Hospodin skoncovat se všemi úlisnými rty? Buďto tím, že zahubí lidi, kteří mluví úlisně, nebo tím, že jim změní srdce. Jsem přesvědčen, že skutečně změnit srdce nemůže nikdo jiný, než Hospodin.

Veliký vojevůdce Napoleon prý kdysi prohlásil: „Na světě jsou dvě síly: meč a duch! Duch vždycky zvítězí nad mečem.“ Napoleon jistě neměl na mysli Ducha svatého. Jeho výrok dokazuje, že Napoleon – přestože tak dobře vládl vyzbrojenými armádami – si uvědomoval, že rozum a slovo je víc, než hrubá síla. Kdybychom Napoleonův výrok chtěli transponovat do mluvy žalmů, mohli bychom říci třeba: „Jazyk je mocnější než meč a luk“.

To si uvědomoval hlavní propagandista Třetí říše, Hitlerův spolupracovník Goebbels, který prý prohlásil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tento postoj byl jen protažením toho, co dle Davida říkají svévolníci (v. 5): Svým jazykem zvítězíme. Máme ústa – kdo je naším pánem?

David pak svou pozornost obrací k Božímu slovu. Říká (v. 7): Řeči Hospodinovy jsou čisté, jsou jako stříbro přetavené v hliněné peci, přečištěné sedmkrát.

Slova svévolníků jsou často špinavá. Jakou útěchou nám je, když se můžeme utéci k čistému Božímu slovu! David kdysi vyslovil tento verš, a má dnešní úvaha je jedním z mnoha důkazů pravdivosti tohoto slova. Řeči Hospodinovy jsou jako stříbro přetavené v peci, tedy osvědčené, prozkoušené, vytříbené. David psal své žalmy před třemi tisíci lety. A přece nás dnes tolik inspirují! Uvědomuješ si, že žádný jiný literární kus, starý tři tisíce let, k nám takto nepromlouvá? Vždyť existovala literatura ve starém Egyptě, v Babylonu, v Číně, v Indii… Mnohé z ní můžeme přečíst se zájmem, co ale hýbe naším srdcem tak jako žalmy? A když se žalmy dostanou do té Číny a Indie, naplňují tam lidská srdce podobně jako u nás, podobně jako před staletím či před tisíci lety! Ano, řeči Hospodinovy jsou čisté, jsou jako stříbro přetavené v hliněné peci!

Boží slovo nám rovněž zvěstuje, že je naděje pro ty, kdo mluví úlisnými rty, kdo se vytahují, kdo se domnívají, že svým lživým jazykem zvítězí. Pro zkázu zkroušených a pro nářek chudých nyní povstanu. Postavím do bezpečí toho, nad nímž si odfrkují (v.6). Bohu není jedno, že lidé falešných rtů obmýšlejí zlé chudým a zkroušeným. Jak nás Hospodin staví do bezpečí? Mimo jiné tím, že nám dává své slovo, že nám dává třeba tento žalm. Boží slovo nám zaslibuje ochranu – ne v tom smyslu, že pomluvy hned přestanou, že lži se hned prokáží jako lži, že úlisný jazyk a velikášské rty už zítra zajdou. Jsme chráněni právě tehdy, kdy se nám skrze Písma zjeví Ježíš, ono Boží slovo, které se stalo tělem. Hospodine, Ty nás navěky budeš střežit a chránit před tím pokolením (v. 8). Proto nemusíme podléhat skleslosti a depresi, přestože poslední verš zní: Ničemové obcházejí kolem, neboť mezi syny lidskými je vyvýšena nízkost. Nepřipomíná vám to televizi a celou řadu filmů? V moderní době se stalo zvykem vyvyšovat negativní hrdiny – násilníky, lidi bezcitné. Jak často je nízkost vyvýšena v reklamě! Vedlejším produktem vyvýšení nízkosti je, že ničemové se nestydí, cítí se bezpečně, a proto obcházejí kolem a věnují se svým špinavým čachrům. Písmo to říká tak stručně, tak výstižně!

To, že je ve světě vyvýšena nízkost, na nás má třeba i nechtěný vliv. I křesťané mnohdy učiní předmětem svého hovoru negativní věci. To samo o sobě není špatné – vždyť David v celé řadě svých žalmů – tento nevyjímaje – negativní věci zmiňuje. Musíme však dbát na to, co svým mluvením vyvyšujeme. Apoštol Pavel nás nabádá, abychom přemýšleli všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu (Fp 4,8). Kéž právě to vyvyšují naše slova – i naše životy.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru