Úvaha nad Žalmem 11 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

11. žalm patří těm kratším. Začíná poněkud nezvykle: Hledám útočiště v Hospodinu. Proč říkáte mé duši: „Uleť, ptáčku, na tu vaši horu!“ První věta je Davidovým vyznáním. I my, pokud patříme Hospodinu, se neostýchejme přihlásit se k tomu, komu patříme. Někdy říkám lidem, s nimiž mám co činit – věřícím i nevěřícím: „Jsem vyznavačem Hospodinovým“. Někteří lidé nevědí, co tím míním, a vyvolává to otázky. To ale není špatně. V současné době je to lepší, než říci: „jsem věřící“, nebo „jsem křesťan“. Takové vyznání zajisté samo o sobě není špatné, ale ten, kdo je slyší, si řekne: „Aha, tak to je člověk, který přitakává tvrzení, že existuje Bůh“. Další otázky to v něm mnohdy nevyvolá.

 

Mám za to, David také promluvil trochu nezvykle. Nicméně setkal se se stejnou reakcí, jako se mnohdy setkáváme my. Domnívám se, že výzva „Uleť, ptáčku, na tu vaši horu!“ vyjadřuje postoj: „No, říkej si co chceš, je to tvoje věc, pro nás ale nejsi relevantní. My tě vážně brát nebudeme – a dej si pozor, abys v tom našem světě nedošel úhony!“

Uleť, ptáčku, na tu svou horu, protože ničemové napínají luk, k tětivě přikládají šíp, aby v temnotě stříleli na lidi upřímného srdce (v. 2). Ani slovo o tom, že Hospodin přece ty „lidi upřímného srdce“ ochrání. David ve svém žalmu popisoval realisticky, co se může dít, a nesliboval žádnou prázdnou útěchu.

 

Další verš formuluje otázku, kterou si klademe, když se realisticky podíváme na tento svět a na hrozby, které „lidem upřímného srdce“ hrozí (v. 3): Co má dělat spravedlivý, když se hroutí základy? Co má dělat člověk usilující spravedlnost a právo, když principy, na nichž stála společnost, přestávají platit? Když se uzavírají homosexuální manželství, když se rodina rozpadá, když se vytratila úcta ke stáří, když se vytratila úcta k ženám, když dané slovo neplatí?

Zdá se, že tato důležitá otázka zůstává – přinejmenším v našem žalmu – zcela bez odpovědi. Pokud se ale zamyslíme nad celým žalmem, dojdeme k závěru, že sice zůstává bez odpovědi přímé a výslovné, nicméně nějakou odpověď žalm přesto naznačuje.

David nejprve odvrací pozornost od nás a od naší otázky, která zdaleka nemusí být akademická. Patrně i vy znáte někoho, koho dnešní justice „semlela“, koho okradli a on nenašel dovolání, kdo je sice upřímného srdce, ale přesto (či snad právě proto) v něm uvízl leckterý šíp.

 

David obrací naši pozornost k Bohu (v. 4): Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin je v nebesích na svém trůnu. „No dobrá, ale proč není tady?!“, chce se nám volat. Hospodin je stále ve svém svatém chrámu. My, kteří žijeme tisíce let po Davidovi, ale víme, že Hospodin jednou ve svém Synu sestoupil na tuto zem. Byl tady. Vstal ze svého trůnu. A my jsme ho přibili na kříž. Druhý verš se na Ježíši Kristu naplnil naprosto absolutně.

 

Ne, to, co se zde děje, nebylo Bohu nikdy lhostejné. Jeho oči vidí, jeho pohled zkoumá lidské syny. Hospodin zkoumá spravedlivého i ničemu (vv. 4b-5a). Tvůj život má jediného diváka, na kterém opravdu záleží. Hospodin zkoumá i tebe. Nejsi mu lhostejný. Vidí nejen to, co děláš, ale zná i tvé motivy. Bůh nezasahuje. Jako kdyby ani nebyl. „Hospodin nevidí“, slyšeli jsme říkat svévolníka v předchozím žalmu (srov. 10,11). Svévolník se mýlí. Bohužel i naštěstí. K tomu, co děláme, k tomu, jací jsme, má Hospodin silně emotivní vztah: Jeho duše nenávidí lidi milující násilí (v. 5). Miluje vše spravedlivé (v. 7). A podobně jako v prvním žalmu, kde se psalo o osudu svévolníka i o osudu spravedlivého, i zde se v závěru dovídáme o osudu svévolníka i o osudu spravedlivého: Na svévolníky bude dštít hořící uhlí a síru; žhoucí vichr bude jejich údělem, neboť Hospodin je spravedlivý. Miluje vše, co je spravedlivé. Spravedlivý spatří jeho tvář (vv. 6-7)

 

Písmo nás nenechává na pochybách – ostatně i tento žalm je o tom svědectvím – že na této zemi, v tomto čase, nacházíme spravedlnost velmi zřídka. Nicméně náš individuální život, ale i dějiny celého lidstva, spějí k určitému závěru, k určitému rozuzlení. Písmo nad nade všechnu pochybnost zjevuje, že každý člověk má jedno či druhé určení – přítomnost Boží nebo nepřítomnost Boží, nebe či peklo, světlo či temnota. To, že se na zemi zdánlivě tak dlouho nic neděje, mnohé ukolébá. Radím ti ale naléhavě: Nenech se mýlit! Hospodin je v nebesích – a jeho oči vidí. A jak se píše na více místech v Písmu: Každému odplatí podle jeho skutků (Srov. Ř 2,6). Proč? Protože je spravedlivý.

 

Před několika dny byl odsouzen k pěti letům vězení mladý kluk, který jen tak z hlouposti a rozmaru vjel pod vlivem alkoholu do hloučku jiných mladých lidí. Dva z nich zabil, jiné zranil, některé těžce. Je mi ho líto – naletěl a zkazil si život. Přesto mám pocit, že pět let je málo. Pět let za zmaření dvou lidských životů? Je to nespravedlivé. Alkohol byl vlastně polehčující okolností, ač by měl správně být okolností přitěžující. Takovéto rozsudky, které jsou zcela běžné, v lidech vyvolávají pocit nespravedlnosti. Nejde o to, že bych vůči tomu člověku cítil jakoukoli zášť. Tu cítí pozůstalí po obětech. I ti mají právem pocit nespravedlnosti, a nadto je to pro ně silně emotivní záležitost.

 

Bůh je však spravedlivý. Odplata za hřích je smrt (Ř 6,23). Naštěstí Boží spravedlnost není to jediné, co nám Bůh o sobě dává poznat. Nabízí nám z milosti věčný život ve své blízkosti. Milost ale není nedostatek spravedlnosti nebo nějaká mírnější spravedlnost, jak se lidé někdy mylně domnívají. Milost přichází z jiného světa. Dobrou zprávou je, že tato milost je nabídnuta každému. Nemylme se, kdo ji nepřijme, toho opravdu čeká hořící uhlí a síra.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru