Úvaha nad Žalmem 10  

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

10. žalm můžeme chápat jako pokračování žalmu 9. – z důvodů, zmíněných v minulém výkladu. První verš zní: Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v čas soužení? Je to volání mnohých, kteří s Bohem počítají a kterým se zdá, že právě v klíčových okamžicích vnímají spíše Boží nepřítomnost než Boží přítomnost.

 

V životě jsem se setkal s řadou lidí, kteří říkali, že v Boha nevěří, protože jim v nějakém klíčovém okamžiku jejich života nepomohl. Někdy byli zaraženi, když jsem jim položil otázku, zda ho v oněch okamžicích o pomoc prosili. Jsou to lidé, kterým Bůh dle jejich mínění nepomohl, protože ho o pomoc ani neprosili, protože je ani nenapadlo o něm uvažovat. Kdyby jim pomohl, nepoznali by to. Vzpomínám na jedno vskutku zázračné uzdravení. Bratr ženy, která byla uzdravena, tvrdil, že jeho sestra přežila „díky pevnému kořínku našeho rodu“. To, že řada lidí na modlitbách zápasila za její uzdravení, ho nezajímalo, nebo tomu nepřičítal žádný význam.

 

To ovšem není případ Davidův. David s Bohem počítal a jeho pomoc vyhlížel. A ve svých žalmech nesčíslněkrát vydává svědectví, že Bůh nakonec „nestál opodál“ a do Davidovy situace vstoupil. Nějakou dobu se zdálo, že se v čas soužení skrývá, ale nakonec David viděl Boží zásah a vydal o něm svědectví.

 

Bůh o sobě v Izajášovi mluví jako o „Bohu silném skrývajícím se“ (Iz  45,15 K). Úvaha nad tím, co to znamená, je velmi zajímavá – do 10. žalmu ale nepatří. David zde nečiní teologickou výpověď o Bohu (zmíněné místo z Izajáše takovou teologickou výpovědí je), ale dává průchod svým pocitům. Volá k Bohu – a Bůh ho nakonec vyslyší.

 

Cesty ničemů

2. až 11. verš by mohl nést podtitulek Cesty či uvažování ničemů. V 4. a v 11. verši se dovídáme, z čeho jednání svévolníků vychází. V. 4: Bůh není – toť všechno jeho uvažování. (Těmto slovům bychom neměli rozumět v tom smyslu, že bezbožník už o ničem jiném neuvažuje, ale v tom smyslu, že přesvědčení o Boží neexistenci je principem, který je v pozadí všeho dalšího uvažování.) A verš 11: Bůh zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí. Třeba nějaký Bůh je, ale není pro můj život relevantní. Je mu jedno, co dělám.

 

Stačí zamyslet se nad Evropou, abychom viděli, jak vypadá společnost, kde převážilo toto mínění. Ano, Evropě se po hmotné stránce stále ještě daří mnohem lépe než Latinské Americe, Africe a velké části Asie. Nicméně tam, kde není relevantní Bůh, přestávají být jaksi relevantní i lidé. Kdy se v evropské politice naposledy objevil někdo, koho bychom směle prohlásili za hrdinu? Někdo, kdo by v lidech probouzel šlechetnost? Ten, kdo nevidí Boha, zpravidla nevidí ani nic šlechetného. Nemá, zač by umíral, nemá tedy ani, proč by žil. A tak evropské národy páchají velmi pomalou sebevraždu. Nemají, pro co žít, nemají, co by předávaly budoucím generacím, a tak nakonec bude chybět i ta budoucí generace. Dětí se rodí málo, je třeba imigrantů, a je zcela reálné, že za několik desítek let se obyvatelstvo Evropy výrazně promění.

Nenastane-li probuzení.

 

To jsou ale skutečnosti, které svévolníka příliš nezajímají. Celý 4. verš zní takto: Ničema pro povýšenost svého hněvu moc nepřemýšlí. Bůh není – toť všechno jeho uvažování. Zdá se mu, že se celkem nic neděje. Jeho nepravosti žádný bezprostřední soud nestíhá. Zkorumpovaným Čechům stále utěšeně stoupají akcie a zvyšuje se DPH, tak co bychom se trápili! Poslyšme 6. verš: V srdci si říká: Od pokolení do pokolení mnou nic neotřese, vždyť neupadnu do zlého. Ono mi to projde. Budu osvobozen pro nedostatek důkazů. Policie případ odloží. Soud nebude zkoumat morálku – pouze zákonnost mých sviňáren. Vraťme se k verši pátému: Na jeho cestách se mu stále daří, vysoko před ním jsou tvé soudy (tj. jsou tak daleko, že k nim nedohlíží). Všichni jeho nepřátelé? Na těmi si (třeba ze Seychel nebo z Baham) odfrkne!

 

Pokud si položíme otázku, jaká je jeho hlavní zbraň, pak znalce žalmů ani nepřekvapí, že je to jazyk (v. 7): Klení jsou jeho ústa plná, klamu a útisku; pod jazykem skrývá trápení a nepravost. Ten, kdo nepočítá s Bohem, ovšem stále ještě v celé řadě případů počítá s veřejným míněním. Proto jedná skrytě (v.8-9): Sedí na číhané na uzavřených místech, v skrýších nevinného vraždí, jeho oči skrytě vyhlíží ubožáka. Číhá v skrýších jako lev v houští, číhá, aby se zmocnil ubohého. Právě jsem napsal kritická slova o Evropě. Jsem přesvědčen, že jsou pravdivá. Nicméně náš život není černobílý. Podobně jako mnozí z vás – možná dokonce všichni – jsem znechucen množstvím korupce. Na druhé straně málokde na světě se těší sdělovací prostředky takové svobodě, jako v Evropě. Zveřejňování různých skandálních příběhů má svou stinnou stránku. Nicméně mnoho článků, reportáží či televizních pořadů typu „Na vlastní oči“ představuje i jiný proud evropské civilizace. Dokud je svoboda tisku, je stále naděje, že ten, kdo jedná vskrytu, se nebude cítit zcela bezpečně. Bude nucen i nadále jednat vskrytu. Mnohdy se lidé spravedlnosti stejně nedovolají. Určitou útěchou ale může být, že jejich volání sice není vyslyšeno, je alespoň slyšeno. Někdo má zájem o jejich trápení.

 

David volá (v. 12): Povstaň, Hospodine! Bože, pozdvihni svou ruku! Nezapomeň na chudáky! Na zkaženost společnosti a sociální i jinou nespravedlnost reaguje tím, že volá k Bohu. Někomu to může připadat nepraktické. Neměli bychom podniknout nějakou akci my, lidé? Zkušený a pozorný čtenář bible ví, že Boží a lidská iniciativa se vzájemně nevylučují. Ví ovšem také, že rozhodující je Boží iniciativa. Dobrý znalec Bible nepropadá dojmu, že v dobách demokratického hlasování už to není Bůh, kdo ustanovuje a sesazuje nejen krále, ale i prezidenty. Volání k Bohu a očekávání na Něj nám neslouží jako omluva vlastní nečinnosti. Víme ale o tom, že zásadně změnit svět může jen Bůh.

 

Kupříkladu v současné době je záhodno podpořit všechny politické snahy, které směřují k omezení korupce. Jsou systémy, kde se korupci daří lépe, a systémy, kde se jí daří hůře. Zralý křesťan ovšem nepodléhá iluzi, že korupce bude vymýcena nastavením „správného“ systému. I v tom nejlepším systému bude „lidský faktor“ hrát stále svou nezastupitelnou a důležitou roli. Vymýcení korupce by následovalo až po celonárodním probuzení a pokání. Že to není možné? Taková probuzení se již v dějinách udála. Na této časné rovině nesla sladké plody ještě dlouho poté, co odezněla.

 

David tedy volá k Hospodinu – ale pak se znovu ozývá ta staronová, téměř věčná otázka, kterou již v tomtéž žalmu vyslovil: Jak to, že ničema pohrdá Bohem? Říká si v srdci: Nebudeš se tím zabývat, Bože (v. 13). Tato otázka se bude v žalmech vracet ještě mnohokrát. Myslím, že ty to také dobře znáš. „Úspěchy“ zla nám jednoduše nejsou lhostejné. Dá se říci, že jsou zdrojem permanentního neklidu. Není to něco, zač by ses musel stydět, ani něco, před čím bys měl utíkat. To, že ti zlo, faleš, klam a nespravedlnost vadí, je dobře. Žiješ ve světě, který ve zlém leží, a toužíš po jiném. Musíš toto napětí přijmout – ovšem správným způsobem. Mnoho lidí se před ním snaží uniknout – ať už tím či oním způsobem.

 

Někteří lidé se snaží vytvořit jakési křesťanské ghetto. Politika je špinavá – tím se zabývat nebudeme. Uzavřeme se do svého světa, kde budeme pěstovat přísnou kázeň, aby se mezi námi žádná korupce nevyskytla. Sám jsem byl mnohokrát v pokušení se touto cestou vydat. Dospěl jsem k názoru, že tato cesta není schůdná. Většinou končívá v hrozném zákonictví a pyšném povyšování se nad světem, jež je mnohdy spjato s popíráním. Stává se totiž, že i lidé, kteří mají krásné učení – přesně totéž, co my – se projeví jako lidé nízcí a podlí. Co si s tím pak počneme?

Špatným řešením je i užírání se. Zlem, s ním se ve světě setkáváme, se nesmíme nechat uhranout. To by nás ten Zlý dostal jaksi oklikou.

 

Jak tedy z toho ven? Jedině tak, že se upneme k Bohu. Bůh je vskutku fascinující, a vidíš-li Boha, nebudeš uhranut zkázou světa. Jen díky Duchu svatému vydržíš ono napětí, plynoucí z rozdílu mezi vědomím, jak by věci měly být, a tím, jak ve skutečnosti jsou. Proto potřebuješ Ducha svatého, abys v tomto světě obstál. Ten ti dá prohlédnout a spatřit Ježíše, a ten také nedovolí, aby ti zlo ve světě přestalo vadit. Ten ti dá porozumět, žes věčná bytost, a že toto napětí jednou skončí. Bude to ale možná ještě zadlouho, a tak ti dá i sílu prožit zbytek života smysluplně, nikoli v reptání, ale v přímluvě.

David pokračuje: Ty však vidíš. Pohlédneš na trápení a zášť, vezmeš to do svých rukou. Vždyť nešťastník se na tebe spoléhá. Sirotkovi se staneš pomocí (v. 14). Následuje prosba: Zlom paži ničemy i zlého. Odhalíš jeho ničemnost a on už nebude (v. 15).

 

Tu jsme u zajímavé otázky. Do jaké míry se můžeme modlit proti „zlým lidem“? Mám za to, že taková modlitba je současně velmi důležitá i velmi nebezpečná. Na jedné straně jsem přesvědčen, že Bůh nás povolal k přímluvě a že přímluvu trestuhodně podceňujeme. Na druhou stranu lidé snadno upadají do manipulativní modlitby a/nebo do modlitby vkládají zášť, plynoucí z neodpuštění, a tak nakonec bojují „proti tělu a krvi“. Soudím, že bychom se měli přímluvné modlitbě pilně věnovat – ale až poté, když se promodlíme před Boží tvář a máme obecenství s Bohem. Pokud se dostaneme před Boží tvář, vidíme všechno z hlediska kříže Beránkova i trůnu Lva z Judy. Z hlediska nezměrné Boží lásky a z hlediska nezměrné Boží svatosti.

 

Tam také nabudeme jistoty, kterou David vyjadřuje v 16. verši: Hospodin je král navěky a navždy. Pohanské národy z jeho země zmizí. Současný stav světa, plného korupce a falše, je i dočasný stav světa. Proto nemusíme podléhat ani beznaději, ani panice, ani rezignaci, ani snahám spasit svět vlastními silami.

 

V předposledním, 17. verši David říká, že Bůh upevní srdce pokorných a že vyslyšel jejich touhu. Nuže, na této straně nebe neprožijeme, že by Bůh v plnosti vyslyšel všechny naše touhy. To je záležitost věku budoucího. Můžeme ale prožít, že nám zde Bůh upevní srdce, abychom v očekávání budoucího věku prožili život co nejplodnější.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru