Pronikáme-li
do Písma, musíme počítat s tím, že se některé naše představy
budou měnit. Naprostá většina lidí touží po lásce a po štěstí.
Bylo by divné a nenormální, bylo-li by tomu jinak. Snažíme-li
se ale přijít na to, co tyto pojmy znamenají v Písmu, zjistíme,
že se hodně liší od toho, co si pod těmi slovy lidé představují
dnes.
V Kralické
bibli začíná první žalm slovy „Blahoslavený muž…“;
ekumenický překlad má „Blaze muži…“ Mám za to, že můžeme
použít dnes běžné slovo šťastný; slovo blahoslavený
se už dnes prakticky neužívá.
Šťastný
muž je vymezen nejprve negativně, potom pozitivně. Dovídáme se,
co nedělá, a poté, co dělá. Co tedy nedělá?
Nechodí podle rady ničemů, nezastaví se na cestě hříšníků
a neusedne na stolci posměvačů. Prospěje nám, když se u některých
těchto slov zastavíme.
Srovnáte-li
překlad KMS a překlad Kralický na straně jedné a ekumenický překlad
na straně druhé, zjistíme, že tam, kde první dva překlady mají
sloveso chodit, má ekumenický překlad žít.
Zdaleka se to netýká pouze 1. verše 1. žalmu. Hebrejské sloveso
h-l-ch znamená v první řadě chodit, nicméně
překlad žít není chybný. Hebrejština má sice pro české
sloveso žít ještě jiný podklad, a sice ch-j-h. Toto
sloveso ale vyjadřuje spíše vegetování, bytí naživu, tedy spíše
tělesnou stránku žití. Pro naši souvislost by se nehodilo.
Izraelita věděl, že život znamená chození, putování,
a putování mívá počátek, směr a cíl. Chození potřebuje
pravidla a velmi mu mohou pomoci směrovky. V životě volíme
mezi různými cestami. - Důležitá životní pravda, že život
je putování, s počátkem, směrem a koncem, se v moderní
době bohužel do značné míry vytratila.
Ničemové
Kdo
jsou ti ničemové, podle jejichž rady šťastný muž nechodí?
Otevřeme-li
Kralickou bibli (nadále K), najdeme příslušný hebrejský
ekvivalent přeložen slovem bezbožný nebo bezbožník.
Český ekumenický překlad (nadále E) používá slovo svévolník.
Který překlad je lepší? Mám za to, že oba mají své oprávnění
a ve skutečnosti se výborně doplňují. Kdo je to bezbožník? Očekávali
bychom, že to bude asi nějaký ateista, který se rouhá.
Etymologicky ale v tomto slovu nic takového obsaženo není.
Etymologicky vzato je bezbožník člověk, který žije bez Boha.
Jako pastor jsem rád říkával, že bezbožník je člověk,
„který žije, jako by Boha nebylo nebo jako kdyby nebyl svatý“.
Mnozí lidé se totiž prohlašují za „věřící“, a přitom
jsou to bezbožníci. Tito lidé říkají, že v Boha věří,
ale mají na mysli pouze to, že mentálně přitakávají tvrzení
„Bůh existuje“. Tento Bůh, který „existuje“, ovšem ani v
nejmenším neovlivňuje jejich životy. Rozhodují se, jako by Boha
nebylo.
Ten
však, kdo se rozhoduje, jako by Boha nebylo, nehledá Boží vůli.
Má svou vlastní, a té dává přednost, proto je to svévolník.
A tak se obě tato slova – bezbožník a svévolník
– doplňují. Jsou to dvě strany téže mince. A může jít o
bezbožníky či svévolníky navenek náboženské.
Proč
jsme tedy zvolili při překladu Staré smlouvy výraz ničema?
Snad jen proto, že hebrejské slovo rášá etymologicky
neobsahuje ani náznak bezbožnosti či svévolnosti. Obsahově jsou
obě slova odpovídající. Zvolili jsme neutrálnější ničema,
ale bude jen dobře, když si budete pamatovat, že tato tři slova
(bezbožník – svévolník – ničema) se pokoušejí vyjádřit
tutéž skutečnost.
Duch
svatý nás skrze Davida upozornil, že ten, kdo jde, se může
zastavit, a nakonec si dokonce sedne. Pozorujeme v tom určitou
vnitřní logiku. Pokud člověk nemá jasný cíl, pokud mu v životě
chybí jasná motivace, snadno se zastaví. Je-li pro vás cíl důležitý,
nebudete se chtít při svém putování zbytečně zdržovat.
Od
bezbožníků k posměvačům
Gradace
je ale i v popisu lokalit: rada bezbožníků/svévolníků/ničemů,
přivádí na cestu hříšníků a končí tam, kde vysedávají
posměvači. Nehledáme-li vůli Boží, upadneme do hříchu
snadno. Na svévolníkovi není na první pohled vidět, že hřeší.
Nehřeší nějakým skutkem, který je obecně považován za hříšný.
Pouze si chodí po vlastních cestách. Ty ho ale dříve nebo později
přivedou do společnosti těch, na nichž je patrné, že hřeší.
Pokud radikálně nezmění směr, nezůstane mezi pouhými hříšníky:
usedne mezi posměvači. Hříšníci se někdy za své hříchy
stydí – posměvači ne. Posměvači bývají cynikové či
nihilisté. Deklarují, že je hřích netrápí. Posmívají se kdečemu,
a zejména těm, kteří usilují o svatost.
Probrali
jsme tedy, co ke štěstí – či blaženosti – nevede. Jak
vymezuje 1. žalm šťastného muže pozitivně?
Láska
k Písmu
Čteme,
že si oblíbil Hospodinův zákon. Mám za to, že pod
Hospodinovým zákonem je míněno Boží slovo jako takové. V době,
kdy David tento žalm psal, existovalo pět knih Mojžíšových,
snad kniha Jozue a kniha Soudců, ale pochopitelně ještě
neexistovaly kniha Žalmů, Přísloví, Kazatel, prorocké knihy a
knihy historické, které pojednávají o době podavidovské. To,
co se v pozdějším hebrejském kánonu označovalo jako Zákon,
tvořilo tedy drtivou většinu toho, co bylo z dnešního Písma
známo. Kdyby David psal dnes, možná by místo výrazu Zákon
použil výraz Boží slovo nebo Písmo.
Chceme-li
zobecnit tvrzení 2. verše 1. žalmu, můžeme říci, že ke štěstí
vede láska k Božímu slovu.
Aby
nedošlo k nedorozumění: Platí, že láska k Božímu
slovu vede ke štěstí, neplatí ale automaticky, že samotná znalost
Božího slova je zárukou štěstí – ať už štěstím myslíme
to, co měl na mysli David, nebo to, co za štěstí považuje tento
svět. Boží slovo znají přece i zákoníci. Ti však málokdy
vypadají šťastně.
Čteme,
že šťastný muž nad Božím slovem rozjímá ve dne i v noci.
Je velmi pravděpodobné, že David znal knihu Jozue, v níž
čteme příkaz, kterého se Jozuovi dostalo: Kniha tohoto zákona
ať se nevzdálí od tvých úst. Budeš o něm přemítat
ve dne i v noci, abys zachovával a konal všechno, co je v něm
zapsáno, protože tehdy dosáhneš na své cestě úspěchu
a tehdy budeš rozumně jednat (Joz 1,8).
Slovo
„přemítat“ v tomto textu znamenalo „odříkávat si“.
Stejného slova je užito v 1. žalmu. Ve starověku lidé neměli
ve zvyku číst si potichu. Pokud někdo četl, četl nahlas (Proto
např. evangelista Filip slyšel, co si čte etiopský komorník,
který se vracel z Jeruzaléma – viz Sk 9). Souviselo to mimo
jiné s tím, že původně se nedělaly mezery mezi slovy.
Zkuste číst takový český text potichu! Zjistíte, že to je
velmi těžké, téměř nemožné. Pokud si ale takový text budete
odříkávat, smysl pochopíte.
Je
všeobecně známo a asi to není ani pro vás nic nového, že
pokud si něco předříkáváme, proniká to do naší paměti lépe.
Učení se biblickým veršům zpaměti je velmi, velmi užitečné.
O
šťastném muži se dočítáme, že se zabývá Božím slovem ve
dne i v noci – podobně, jako to měl činit Jozue. Proč v noci
– to trpí nespavostí? Doufám, že nikoli, ale to není na věci
podstatné.
Noční
přemítání nad Božím slovem
Ani
šťastný člověk se nevyhne těžkým životním okamžikům. I
lidé, které lze celkově označit jako šťastné, mohou procházet
krušným obdobím života nebo mít třeba prostě jen těžký
den. V krušných obdobích nedorozumění s někým blízkým
nebo vážných problémů v práci či ve sboru máme tendenci
se v noci probudit a vést fiktivní rozhovory s těmi, s nimiž
jsme v napětí. Tyto fiktivní rozhovory dokáží být nekonečné
a velmi vyčerpávající. Bývají také velmi klamné. Pokud totiž
nakonec dojde ke skutečnému rozhovoru, bývá tento rozhovor
zpravidla velmi odlišný od těch, které se před tím odehrávaly
v naší mysli.
Chceme-li
se těmto fiktivním rozhovorům vyhnout nebo chceme-li je přerušit,
je nutno změnit téma. Známe-li Boží slovo zpaměti, můžeme
nad ním meditovat. Poskytne nám mnohem pozitivnější látku k přemýšlení.
Těžko ovšem přemítat nad tím, co neznáme. Proto je dobré se
Božímu slovu učit zpaměti, nebo s ním alespoň být seznámen
natolik důvěrně, že i když neznáme přesné znění, přece máme
o čem přemýšlet.
Netvrdím,
že toto je jediná aplikace přemítání nad Božím slovem „v
noci“. Zmíním ještě jednu.
Mám
za to, že v Pánu je dobře zakotven ten, kdo se modlí i ve
snu.
Možná
jste také někdy zažili nějaký hrozný sen, v němž vás někdo
honil nebo v němž se na vás či na někoho z vašich blízkých
řítilo nějaké nebezpečí. Pokud se dokážete přinutit a v takovém
snu se začnete modlit, hrůza zmizí. Komu se do daří, ten bývá
bezpečně zasazen u tekoucích vod.
Tekoucí
vody
Náš
překlad mluví o „přívodech vody“. V podstatě jde o
zavlažovací kanály. David psal svůj žalm v Izraeli, kde
vlastně znali jedinou „normální“ řeku – Jordán. Jinak
znali pouze to, čemu se říká wádí – koryta, v nichž
bývá voda pouze v období dešťů, tedy vody nestálé. V těchto
korytech – zvláště v těch, které směřují z judské
pouště do Mrtvého moře – se objeví voda třeba jen jednou za
několik let; pak ale může jít o zničující příval, který
smete vše, co mu stojí v cestě.
Aby
strom zdárně rostl, musí mít pravidelný a dostatečný přívod
vody. A tak se dá říci, že v Izraeli se daří nejlépe
stromům, které jsou zavlažovány uměle. Můžeme bez rozpaků
souhlasit, že i našemu duchovnímu životu se daří nejlépe, když
je udržován svým způsobem uměle. (Nechci tím ani v nejmenším
říci: vyumělkovaně nebo násilně.) Vody jsou v Písmu
často – a jsem si jist, že i na tomto místě – obrazem Božího
slova. Boží slovo ti nenaskáče do hlavy, natož do srdce, samo
od sebe. Chceš-li být plodný, chceš-li nést ovoce, musíš se
rozhodnout, že se mu budeš věnovat. Arci, sám bych ho
nevymyslel. Přichází k tobě zvenčí – od Boha, často
skrze lidi. Metafora stromu je zde nosná jen do určité míry:
strom si nevolí, že bude zasazen u přívodů vod, ale také odtud
nemůže odběhnout. To tvůj přístup k Božímu slovu musí
být mnohem odpovědnější. Budeš nad ním přemítat ve dne i v noci?
Nebo se ti Písmo stane knihou, o níž budeš prohlašovat: „To
jsem četl“?
Ovoce
Šťastný
muž, pevně usazený u tekoucí – tedy stále čerstvé – vody
Božího slova, ponese ovoce. O jaké ovoce jde?
Jistě
nejednoho z vás napadne, že jde především o ovoce Ducha
svatého, jak je vyjmenováno v Galatským 5,22-23a: Ovocem
Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost,
dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Můžeme si představovat
i jiné ovoce a můžeme mít pravdu; na ovoce Ducha bychom však měli
myslet na prvním místě. Ovoce Ducha nese ten, kdo je vštípen do
toho pravého vinného kmene, do Krista (Jan 15,1), který je pro nás
stromem života.
0braz
stromu obsahuje ještě další prvky. Čteme, že mu listí
neopadává. Ovoce ovšem přináší nikoli pořád, ale ve
svůj čas. Neopadávající listí souvisí s neustálým
zavlažováním a představuje Kristův život v nás. Ten potřebujeme
stále. Ale i ten nejplodnější strom nenese ovoce, jak je rok
dlouhý, nýbrž přináší ho ve svůj čas. V našem životě
se mohou střídat období viditelné plodnosti s obdobími zdánlivé
neplodnosti. O plodech se rozhoduje dlouho předtím, než jsou vidět.
Nasadí strom na květ? Neopadají květy dříve, než plně
rozkvetou? K ovoci vede dlouhá cesta. Nevidíš-li plody právě
teď, neznamená to, že nebudou nikdy – důležitější je, zda
je v člověku Boží život.
Na
druhé straně Bůh evidentně od stromu nečeká pouze listí, nýbrž
také plody. Otázka po ovoci je legitimní a nezbytná. Platí ale
pro ni: Nesuďte před časem! Nemá smysl přijít k dvouleté
jablůňce s velkým košem na ovoce.
Plevy
Člověk,
zasazený u stále přiváděné vody Božího slova, má určitou
stabilitu. Pravda, navenek se může jevit jako křehký. Nemusí si
vždy hned vědět rady, pokud na něj tento svět zaútočí. Nicméně
i když si třeba neví rady, není „kam vítr, tam plášť“.
Právě
tuto stabilitu postrádají svévolníci. Jsou přirovnáni ke plevám.
Málokdo z nás dnes už ví, jak taková pleva vypadá. Mnozí
ani pořádně nevědí, co to vlastně je.
Vraťme
se zpět, do raného zemědělství, dlouho před nástupem
mechanizace. Sklizené obilí se muselo vymlátit. Mlátilo se na
humně. To byla udusaná země, pokud možno na místech, která
nebyla chráněna před větrem. Obilí se mlátilo cepy nebo se
nechalo pošlapat dobytkem. Tak se oddělila suchá slupka, přikrývající
zrno, z nějž se pak mlela mouka. Plevy – to jsou tyto suché
slupky. Po vymlácení ovšem bylo vše na jedné hromadě - zrno i
plevy. Jak zrno oddělit? Zrno je těžší než pleva. Fouká-li
silnější vítr a vyhodíme-li vymlácené zrno do vzduchu, vítr
plevy odvěje, zatímco zrno padá rovnou k zemi. Celý proces
je nutno několikrát opakovat, aby bylo co nejvíce plev odváto.
(Vyhazování zrna sloužila zvláštní lopata, zvaná věječka
– viz Mt 3,12 K a Lk 3,17 K.)
Plevy
se větru nemohou bránit. Svévolník se může jevit velmi silný,
zvláště po fyzické stránce. Může mít dokonce i silnou vůli,
výdrž i motivaci. Přesto jsou ale síly, jimž nedokáže odolávat
ani trochu. Někdy je to hněv, jindy touha po penězích – mohou
to být nejrůznější věci.
Soud
Jako
se plevy nedokáží bránit větru, který je zavěje, kam chce,
tak neobstojí svévolníci na soudu. O jaký soud však jde? Zde je
Bible velmi mnohoznačná. Toto místo může mít podobně jako celá
řada jiných vícero interpretací, které se navzájem nevylučují.
Nejprve
můžeme vyloučit, jaký soud míněn není. Předně není míněn
soud svévolníků o sobě samotných. Zdaleka ne všichni svévolníci
si svou svévoli uvědomují. Někteří si připadají morální a
dokonce dokáží neuvěřitelně moralizovat. Rovněž není míněn
jakýkoli zkorumpovaný lidský soud. Na takovém soudu ničemové
mnohdy obstojí. Jistě je míněn poslední soud, jehož
obraz nalézáme v 25. kapitole Matoušova evangelia. Na
posledním soudu, kdy se ukážeme před soudnou stolicí Boží
(srv. Ř 14,10). Na druhé rovině může mít i o jakýkoli lidský
soud, pokud jde o soud spravedlivý. Na soudu ničemové neobstojí.
Jejich
ničemný (bezbožný, svévolný) postoj ovšem zpravidla vychází
z (mylného) předpokladu, že žádný soud nebude.
Shromáždění
spravedlivých
Co
to vlastně je, to shromáždění spravedlivých? Hebrejské slovo édá
nemá přesně definovaný význam, ale zpravidla se jedná o shromáždění
svolané či jmenované za určitým účelem. Někdy je tímto
slovem označen celý Izrael, jindy shromáždění andělů
Hospodinových, ale také třeba roj včel… Věřím, že takovým
„shromážděním spravedlivých“ může být například křesťanský
sbor, ale dokonce i obec, v níž převažují obyvatelé, kteří
zakusili osobní obrácení. Nevěřím ale, že nějaké shromáždění
se stane shromážděním spravedlivých tím, že se za něj prohlásí.
A pokud by tak učinilo nějaké shromáždění v naději, že
se tím vymezí proti hříšníkům, měl bych vážné obavy, aby
se velmi brzy neukázalo, že jde o jakousi sektu. Každý z nás
svým osobním postojem k Bohu, tedy tím, že bude milovat Boží
slovo a vystříhat se zlého, může (a má) přispět k tomu,
aby naše shromáždění bylo shromážděním spravedlivých. Boží
život je plný paradoxů. Vezměte si třeba Ježíšovo podobenství
o farizeji a celníkovi (Lk 18,10-14). Kdo z vás by si přál
být tím farizejem? Jistě každý z nás by raději odešel z chrámu
ospravedlněn – jako onen celník. Nicméně v okamžiku, kdy
jste si jisti, že jste jako ten celník, a dokonce to o sobě prohlásíte,
ocitáte se v pozici onoho farizeje. S podobným paradoxem
se pak setkáváme v knize Zjevení, kde máme (ve 2. a 3.
kapitole) listy sedmi sborům. Nejlépe dopadá sbor ve Filadelfii,
nejhůře sbor v Laodiceji. Když se porozhlédneme po křesťanské
scéně, nalezneme řadu sborů, která si daly jméno
„Filadelfie“. Pokud to jméno vyjadřuje touhu, je to v pořádku.
Pokud to jméno vyjadřuje sebehodnocení, buďte si jistě, že
nejde o Filadelfii – jde o Laodiceu.
To,
že hříšník neobstojí ve shromáždění spravedlivých, nemůže
být naším programem. Naším programem naopak musí být, aby naše
sbory přitahovaly hříšníky podobně, jako je přitahoval Pán
Ježíš, jenž si tím dokonce vysloužil označení „přítel
celníků a hříšníků“ (Lk 7,34). Jak tedy hříšník
neobstojí ve shromáždění spravedlivých? Buď tak, že se také
obrátí k Bohu, nebo tak, že odtamtud uteče a shromáždění
spravedlivých bude prohlašovat za shromáždění fanatiků, zpátečníků,
tmářů, pokrytců či svatoušků. Rozhodně ale ne tak, že hříšníkovi
řekneme: „Víš, my jsme ti spravedliví, přidej se k nám,
přestaň kouřit a sprostě mluvit a budeš taky spravedlivý a přijdeš
do nebe.“ Shromáždění spravedlivých totiž o sobě neví, že
je shromáždění spravedlivých. Ví o sobě, že je shromážděním
hříšníků. Možná již z velké části bývalých, ale
jistě pokorných a vděčných. Přitahuje ta pokora a vděčnost,
nikoli vědomí vlastní spravedlnosti.
Nakonec
čteme, že cestu spravedlivých Hospodin zná. Hebrejské sloveso znát
je v nebezpečné, byť přitažlivé blízkosti se slovesem milovat.
„Poznat ženu“ implikuje sexuální styk. (Pozor, neplatí to
obráceně!) Řekne-li Ježíš některým prorokům a divotvorcům:
„Nikdy jsem vás neznal“ (Mt 7,23), jakoby tím rovněž říkal
„Nikdy jsem vás nemiloval“. Dá se říci, že ve tvém životě
jde především o to, zda znáš Ježíše. Ale dá se to říci i
obráceně: Ve tvém osobním životě jde především o to, zda tě
Ježíš zná. Protože vše, co Ježíš nezná, co nemůže
milovat, se nakonec ztratí. Jako cesta bezbožníků.
Dan
Drápal, překladatel ČSP