Úvaha nad Žalmem 1

Úvahy nad Žalmy Stará Smlouva Aktuality Tisk

 

Pronikáme-li do Písma, musíme počítat s tím, že se některé naše představy budou měnit. Naprostá většina lidí touží po lásce a po štěstí. Bylo by divné a nenormální, bylo-li by tomu jinak. Snažíme-li se ale přijít na to, co tyto pojmy znamenají v Písmu, zjistíme, že se hodně liší od toho, co si pod těmi slovy lidé představují dnes.

 

V Kralické bibli začíná první žalm slovy „Blahoslavený muž…“; ekumenický překlad má „Blaze muži…“ Mám za to, že můžeme použít dnes běžné slovo šťastný; slovo blahoslavený se už dnes prakticky neužívá. 

 

Šťastný muž je vymezen nejprve negativně, potom pozitivně. Dovídáme se, co nedělá, a poté, co dělá. Co tedy nedělá? Nechodí podle rady ničemů, nezastaví se na cestě hříšníků a neusedne na stolci posměvačů. Prospěje nám, když se u některých těchto slov zastavíme.

 

Srovnáte-li překlad KMS a překlad Kralický na straně jedné a ekumenický překlad na straně druhé, zjistíme, že tam, kde první dva překlady mají sloveso chodit, má ekumenický překlad žít. Zdaleka se to netýká pouze 1. verše 1. žalmu. Hebrejské sloveso h-l-ch znamená v první řadě chodit, nicméně překlad žít není chybný. Hebrejština má sice pro české sloveso žít ještě jiný podklad, a sice ch-j-h. Toto sloveso ale vyjadřuje spíše vegetování, bytí naživu, tedy spíše tělesnou stránku žití. Pro naši souvislost by se nehodilo. Izraelita věděl, že život znamená chození, putování, a putování mívá počátek, směr a cíl. Chození potřebuje pravidla a velmi mu mohou pomoci směrovky. V životě volíme mezi různými cestami. - Důležitá životní pravda, že život je putování, s počátkem, směrem a koncem, se v moderní době bohužel do značné míry vytratila.

 

Ničemové

 

Kdo jsou ti ničemové, podle jejichž rady šťastný muž nechodí?

 

Otevřeme-li Kralickou bibli (nadále K), najdeme příslušný hebrejský ekvivalent přeložen slovem bezbožný nebo bezbožník. Český ekumenický překlad (nadále E) používá slovo svévolník. Který překlad je lepší? Mám za to, že oba mají své oprávnění a ve skutečnosti se výborně doplňují. Kdo je to bezbožník? Očekávali bychom, že to bude asi nějaký ateista, který se rouhá. Etymologicky ale v tomto slovu nic takového obsaženo není. Etymologicky vzato je bezbožník člověk, který žije bez Boha. Jako pastor jsem rád říkával, že bezbožník je člověk, „který žije, jako by Boha nebylo nebo jako kdyby nebyl svatý“. Mnozí lidé se totiž prohlašují za „věřící“, a přitom jsou to bezbožníci. Tito lidé říkají, že v Boha věří, ale mají na mysli pouze to, že mentálně přitakávají tvrzení „Bůh existuje“. Tento Bůh, který „existuje“, ovšem ani v nejmenším neovlivňuje jejich životy. Rozhodují se, jako by Boha nebylo.

 

Ten však, kdo se rozhoduje, jako by Boha nebylo, nehledá Boží vůli. Má svou vlastní, a té dává přednost, proto je to svévolník. A tak se obě tato slova – bezbožník a svévolník – doplňují. Jsou to dvě strany téže mince. A může jít o bezbožníky či svévolníky navenek náboženské. 

 

Proč jsme tedy zvolili při překladu Staré smlouvy výraz ničema? Snad jen proto, že hebrejské slovo rášá etymologicky neobsahuje ani náznak bezbožnosti či svévolnosti. Obsahově jsou obě slova odpovídající. Zvolili jsme neutrálnější ničema, ale bude jen dobře, když si budete pamatovat, že tato tři slova (bezbožník – svévolník – ničema) se pokoušejí vyjádřit tutéž skutečnost. 

 

Duch svatý nás skrze Davida upozornil, že ten, kdo jde, se může zastavit, a nakonec si dokonce sedne. Pozorujeme v tom určitou vnitřní logiku. Pokud člověk nemá jasný cíl, pokud mu v životě chybí jasná motivace, snadno se zastaví. Je-li pro vás cíl důležitý, nebudete se chtít při svém putování zbytečně zdržovat. 

 

Od bezbožníků k posměvačům

 

Gradace je ale i v popisu lokalit: rada bezbožníků/svévolníků/ničemů, přivádí na cestu hříšníků a končí tam, kde vysedávají posměvači. Nehledáme-li vůli Boží, upadneme do hříchu snadno. Na svévolníkovi není na první pohled vidět, že hřeší. Nehřeší nějakým skutkem, který je obecně považován za hříšný. Pouze si chodí po vlastních cestách. Ty ho ale dříve nebo později přivedou do společnosti těch, na nichž je patrné, že hřeší. Pokud radikálně nezmění směr, nezůstane mezi pouhými hříšníky: usedne mezi posměvači. Hříšníci se někdy za své hříchy stydí – posměvači ne. Posměvači bývají cynikové či nihilisté. Deklarují, že je hřích netrápí. Posmívají se kdečemu, a zejména těm, kteří usilují o svatost. 

 

Probrali jsme tedy, co ke štěstí – či blaženosti – nevede. Jak vymezuje 1. žalm šťastného muže pozitivně?

 

Láska k Písmu

 

Čteme, že si oblíbil Hospodinův zákon. Mám za to, že pod Hospodinovým zákonem je míněno Boží slovo jako takové. V době, kdy David tento žalm psal, existovalo pět knih Mojžíšových, snad kniha Jozue a kniha Soudců, ale pochopitelně ještě neexistovaly kniha Žalmů, Přísloví, Kazatel, prorocké knihy a knihy historické, které pojednávají o době podavidovské. To, co se v pozdějším hebrejském kánonu označovalo jako Zákon, tvořilo tedy drtivou většinu toho, co bylo z dnešního Písma známo. Kdyby David psal dnes, možná by místo výrazu Zákon použil výraz Boží slovo nebo Písmo. 

 

Chceme-li zobecnit tvrzení 2. verše 1. žalmu, můžeme říci, že ke štěstí vede láska k Božímu slovu. 

Aby nedošlo k nedorozumění: Platí, že láska k Božímu slovu vede ke štěstí, neplatí ale automaticky, že samotná znalost Božího slova je zárukou štěstí – ať už štěstím myslíme to, co měl na mysli David, nebo to, co za štěstí považuje tento svět. Boží slovo znají přece i zákoníci. Ti však málokdy vypadají šťastně. 

 

Čteme, že šťastný muž nad Božím slovem rozjímá ve dne i v noci. Je velmi pravděpodobné, že David znal knihu Jozue, v níž čteme příkaz, kterého se Jozuovi dostalo: Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Budeš o něm přemítat ve dne i v noci, abys zachovával a konal všechno, co je v něm zapsáno, protože tehdy dosáhneš na své cestě úspěchu a tehdy budeš rozumně jednat (Joz 1,8).

 

Slovo „přemítat“ v tomto textu znamenalo „odříkávat si“. Stejného slova je užito v 1. žalmu. Ve starověku lidé neměli ve zvyku číst si potichu. Pokud někdo četl, četl nahlas (Proto např. evangelista Filip slyšel, co si čte etiopský komorník, který se vracel z Jeruzaléma – viz Sk 9). Souviselo to mimo jiné s tím, že původně se nedělaly mezery mezi slovy. Zkuste číst takový český text potichu! Zjistíte, že to je velmi těžké, téměř nemožné. Pokud si ale takový text budete odříkávat, smysl pochopíte.

 

Je všeobecně známo a asi to není ani pro vás nic nového, že pokud si něco předříkáváme, proniká to do naší paměti lépe. Učení se biblickým veršům zpaměti je velmi, velmi užitečné. 

 

O šťastném muži se dočítáme, že se zabývá Božím slovem ve dne i v noci – podobně, jako to měl činit Jozue. Proč v noci – to trpí nespavostí? Doufám, že nikoli, ale to není na věci podstatné. 

 

Noční přemítání nad Božím slovem

 

Ani šťastný člověk se nevyhne těžkým životním okamžikům. I lidé, které lze celkově označit jako šťastné, mohou procházet krušným obdobím života nebo mít třeba prostě jen těžký den. V krušných obdobích nedorozumění s někým blízkým nebo vážných problémů v práci či ve sboru máme tendenci se v noci probudit a vést fiktivní rozhovory s těmi, s nimiž jsme v napětí. Tyto fiktivní rozhovory dokáží být nekonečné a velmi vyčerpávající. Bývají také velmi klamné. Pokud totiž nakonec dojde ke skutečnému rozhovoru, bývá tento rozhovor zpravidla velmi odlišný od těch, které se před tím odehrávaly v naší mysli. 

 

Chceme-li se těmto fiktivním rozhovorům vyhnout nebo chceme-li je přerušit, je nutno změnit téma. Známe-li Boží slovo zpaměti, můžeme nad ním meditovat. Poskytne nám mnohem pozitivnější látku k přemýšlení. Těžko ovšem přemítat nad tím, co neznáme. Proto je dobré se Božímu slovu učit zpaměti, nebo s ním alespoň být seznámen natolik důvěrně, že i když neznáme přesné znění, přece máme o čem přemýšlet.

 

Netvrdím, že toto je jediná aplikace přemítání nad Božím slovem „v noci“. Zmíním ještě jednu.

Mám za to, že v Pánu je dobře zakotven ten, kdo se modlí i ve snu. 

Možná jste také někdy zažili nějaký hrozný sen, v němž vás někdo honil nebo v němž se na vás či na někoho z vašich blízkých řítilo nějaké nebezpečí. Pokud se dokážete přinutit a v takovém snu se začnete modlit, hrůza zmizí. Komu se do daří, ten bývá bezpečně zasazen u tekoucích vod.

 

Tekoucí vody

 

Náš překlad mluví o „přívodech vody“. V podstatě jde o zavlažovací kanály. David psal svůj žalm v Izraeli, kde vlastně znali jedinou „normální“ řeku – Jordán. Jinak znali pouze to, čemu se říká wádí – koryta, v nichž bývá voda pouze v období dešťů, tedy vody nestálé. V těchto korytech – zvláště v těch, které směřují z judské pouště do Mrtvého moře – se objeví voda třeba jen jednou za několik let; pak ale může jít o zničující příval, který smete vše, co mu stojí v cestě.

 

Aby strom zdárně rostl, musí mít pravidelný a dostatečný přívod vody. A tak se dá říci, že v Izraeli se daří nejlépe stromům, které jsou zavlažovány uměle. Můžeme bez rozpaků souhlasit, že i našemu duchovnímu životu se daří nejlépe, když je udržován svým způsobem uměle. (Nechci tím ani v nejmenším říci: vyumělkovaně nebo násilně.) Vody jsou v Písmu často – a jsem si jist, že i na tomto místě – obrazem Božího slova. Boží slovo ti nenaskáče do hlavy, natož do srdce, samo od sebe. Chceš-li být plodný, chceš-li nést ovoce, musíš se rozhodnout, že se mu budeš věnovat. Arci, sám bych ho nevymyslel. Přichází k tobě zvenčí – od Boha, často skrze lidi. Metafora stromu je zde nosná jen do určité míry: strom si nevolí, že bude zasazen u přívodů vod, ale také odtud nemůže odběhnout. To tvůj přístup k Božímu slovu musí být mnohem odpovědnější. Budeš nad ním přemítat ve dne i v noci? Nebo se ti Písmo stane knihou, o níž budeš prohlašovat: „To jsem četl“?

 

Ovoce

 

Šťastný muž, pevně usazený u tekoucí – tedy stále čerstvé – vody Božího slova, ponese ovoce. O jaké ovoce jde?

 

Jistě nejednoho z vás napadne, že jde především o ovoce Ducha svatého, jak je vyjmenováno v Galatským 5,22-23a: Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Můžeme si představovat i jiné ovoce a můžeme mít pravdu; na ovoce Ducha bychom však měli myslet na prvním místě. Ovoce Ducha nese ten, kdo je vštípen do toho pravého vinného kmene, do Krista (Jan 15,1), který je pro nás stromem života.

 

0braz stromu obsahuje ještě další prvky. Čteme, že mu listí neopadává. Ovoce ovšem přináší nikoli pořád, ale ve svůj čas. Neopadávající listí souvisí s neustálým zavlažováním a představuje Kristův život v nás. Ten potřebujeme stále. Ale i ten nejplodnější strom nenese ovoce, jak je rok dlouhý, nýbrž přináší ho ve svůj čas. V našem životě se mohou střídat období viditelné plodnosti s obdobími zdánlivé neplodnosti. O plodech se rozhoduje dlouho předtím, než jsou vidět. Nasadí strom na květ? Neopadají květy dříve, než plně rozkvetou? K ovoci vede dlouhá cesta. Nevidíš-li plody právě teď, neznamená to, že nebudou nikdy – důležitější je, zda je v člověku Boží život. 

 

Na druhé straně Bůh evidentně od stromu nečeká pouze listí, nýbrž také plody. Otázka po ovoci je legitimní a nezbytná. Platí ale pro ni: Nesuďte před časem! Nemá smysl přijít k dvouleté jablůňce s velkým košem na ovoce.

 

Plevy

 

Člověk, zasazený u stále přiváděné vody Božího slova, má určitou stabilitu. Pravda, navenek se může jevit jako křehký. Nemusí si vždy hned vědět rady, pokud na něj tento svět zaútočí. Nicméně i když si třeba neví rady, není „kam vítr, tam plášť“. 

 

Právě tuto stabilitu postrádají svévolníci. Jsou přirovnáni ke plevám. Málokdo z nás dnes už ví, jak taková pleva vypadá. Mnozí ani pořádně nevědí, co to vlastně je.

 

Vraťme se zpět, do raného zemědělství, dlouho před nástupem mechanizace. Sklizené obilí se muselo vymlátit. Mlátilo se na humně. To byla udusaná země, pokud možno na místech, která nebyla chráněna před větrem. Obilí se mlátilo cepy nebo se nechalo pošlapat dobytkem. Tak se oddělila suchá slupka, přikrývající zrno, z nějž se pak mlela mouka. Plevy – to jsou tyto suché slupky. Po vymlácení ovšem bylo vše na jedné hromadě - zrno i plevy. Jak zrno oddělit? Zrno je těžší než pleva. Fouká-li silnější vítr a vyhodíme-li vymlácené zrno do vzduchu, vítr plevy odvěje, zatímco zrno padá rovnou k zemi. Celý proces je nutno několikrát opakovat, aby bylo co nejvíce plev odváto. (Vyhazování zrna sloužila zvláštní lopata, zvaná věječka – viz Mt 3,12 K a Lk 3,17 K.)

 

Plevy se větru nemohou bránit. Svévolník se může jevit velmi silný, zvláště po fyzické stránce. Může mít dokonce i silnou vůli, výdrž i motivaci. Přesto jsou ale síly, jimž nedokáže odolávat ani trochu. Někdy je to hněv, jindy touha po penězích – mohou to být nejrůznější věci. 

 

Soud

 

Jako se plevy nedokáží bránit větru, který je zavěje, kam chce, tak neobstojí svévolníci na soudu. O jaký soud však jde? Zde je Bible velmi mnohoznačná. Toto místo může mít podobně jako celá řada jiných vícero interpretací, které se navzájem nevylučují. 

 

Nejprve můžeme vyloučit, jaký soud míněn není. Předně není míněn soud svévolníků o sobě samotných. Zdaleka ne všichni svévolníci si svou svévoli uvědomují. Někteří si připadají morální a dokonce dokáží neuvěřitelně moralizovat. Rovněž není míněn jakýkoli zkorumpovaný lidský soud. Na takovém soudu ničemové mnohdy obstojí. Jistě je míněn poslední soud, jehož obraz nalézáme v 25. kapitole Matoušova evangelia. Na posledním soudu, kdy se ukážeme před soudnou stolicí Boží (srv. Ř 14,10). Na druhé rovině může mít i o jakýkoli lidský soud, pokud jde o soud spravedlivý. Na soudu ničemové neobstojí.

Jejich ničemný (bezbožný, svévolný) postoj ovšem zpravidla vychází z (mylného) předpokladu, že žádný soud nebude. 

 

Shromáždění spravedlivých

 

Co to vlastně je, to shromáždění spravedlivých? Hebrejské slovo édá nemá přesně definovaný význam, ale zpravidla se jedná o shromáždění svolané či jmenované za určitým účelem. Někdy je tímto slovem označen celý Izrael, jindy shromáždění andělů Hospodinových, ale také třeba roj včel… Věřím, že takovým „shromážděním spravedlivých“ může být například křesťanský sbor, ale dokonce i obec, v níž převažují obyvatelé, kteří zakusili osobní obrácení. Nevěřím ale, že nějaké shromáždění se stane shromážděním spravedlivých tím, že se za něj prohlásí. A pokud by tak učinilo nějaké shromáždění v naději, že se tím vymezí proti hříšníkům, měl bych vážné obavy, aby se velmi brzy neukázalo, že jde o jakousi sektu. Každý z nás svým osobním postojem k Bohu, tedy tím, že bude milovat Boží slovo a vystříhat se zlého, může (a má) přispět k tomu, aby naše shromáždění bylo shromážděním spravedlivých. Boží život je plný paradoxů. Vezměte si třeba Ježíšovo podobenství o farizeji a celníkovi (Lk 18,10-14). Kdo z vás by si přál být tím farizejem? Jistě každý z nás by raději odešel z chrámu ospravedlněn – jako onen celník. Nicméně v okamžiku, kdy jste si jisti, že jste jako ten celník, a dokonce to o sobě prohlásíte, ocitáte se v pozici onoho farizeje. S podobným paradoxem se pak setkáváme v knize Zjevení, kde máme (ve 2. a 3. kapitole) listy sedmi sborům. Nejlépe dopadá sbor ve Filadelfii, nejhůře sbor v Laodiceji. Když se porozhlédneme po křesťanské scéně, nalezneme řadu sborů, která si daly jméno „Filadelfie“. Pokud to jméno vyjadřuje touhu, je to v pořádku. Pokud to jméno vyjadřuje sebehodnocení, buďte si jistě, že nejde o Filadelfii – jde o Laodiceu.

 

To, že hříšník neobstojí ve shromáždění spravedlivých, nemůže být naším programem. Naším programem naopak musí být, aby naše sbory přitahovaly hříšníky podobně, jako je přitahoval Pán Ježíš, jenž si tím dokonce vysloužil označení „přítel celníků a hříšníků“ (Lk 7,34). Jak tedy hříšník neobstojí ve shromáždění spravedlivých? Buď tak, že se také obrátí k Bohu, nebo tak, že odtamtud uteče a shromáždění spravedlivých bude prohlašovat za shromáždění fanatiků, zpátečníků, tmářů, pokrytců či svatoušků. Rozhodně ale ne tak, že hříšníkovi řekneme: „Víš, my jsme ti spravedliví, přidej se k nám, přestaň kouřit a sprostě mluvit a budeš taky spravedlivý a přijdeš do nebe.“ Shromáždění spravedlivých totiž o sobě neví, že je shromáždění spravedlivých. Ví o sobě, že je shromážděním hříšníků. Možná již z velké části bývalých, ale jistě pokorných a vděčných. Přitahuje ta pokora a vděčnost, nikoli vědomí vlastní spravedlnosti.

 

Nakonec čteme, že cestu spravedlivých Hospodin zná. Hebrejské sloveso znát je v nebezpečné, byť přitažlivé blízkosti se slovesem milovat. „Poznat ženu“ implikuje sexuální styk. (Pozor, neplatí to obráceně!) Řekne-li Ježíš některým prorokům a divotvorcům: „Nikdy jsem vás neznal“ (Mt 7,23), jakoby tím rovněž říkal „Nikdy jsem vás nemiloval“. Dá se říci, že ve tvém životě jde především o to, zda znáš Ježíše. Ale dá se to říci i obráceně: Ve tvém osobním životě jde především o to, zda tě Ježíš zná. Protože vše, co Ježíš nezná, co nemůže milovat, se nakonec ztratí. Jako cesta bezbožníků.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru